Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2600/2017Rozsudek NS ze dne 25.07.2017

HeslaPrůtahy v řízení
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2600.2017.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 22 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 159a odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2600/2017

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Mgr. J. V., zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově 843, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 78/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 35 Co 433/2016-119, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 35 Co 433/2016-119, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2016, č. j. 22 C 78/2015-100, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8. 2016, č. j. 22 C 78/2015-100, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 600 000 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč (výrok II).

Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 81/2001, jež bylo zahájeno dne 3. 4. 2001 a které ohledně jednoho z uplatněných nároků (náhrada škody) nadále trvá. Žalobkyně ovšem již v minulosti uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu vzniklou jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Dovolatelce tak bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2012, č. j. 10 C 161/2011-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 30 Co 392/2012-160, za část posuzovaného řízení přiznáno odškodnění ve výši 170 100 Kč. V následném kompenzačním řízení, vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 22 C 78/2015, se žalobkyně domáhá zaplacení částky 600 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za dosud neskončenou část posuzovaného řízení, neboť má za to, že jí v předchozím kompenzačním řízení nebylo poskytnuto zadostiučinění za celou dobu trvání posuzovaného řízení.

Soud prvního stupně po právní stránce hodnotil věc tak, že dobu trvání posuzovaného řízení před rozhodnutím odvolacího soudu v předchozím kompenzačním řízení, tj. dobu před 23. 10. 2012, nelze v tomto (následném) kompenzačním řízení zohlednit, neboť tomu brání překážka věci rozhodnuté. Posuzoval proto pouze část odškodňovaného řízení trvající od 23. 10. 2012 dosud, přičemž dospěl k závěru, že řízení v této části nebylo nepřiměřeně dlouhé.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se po věcné stránce ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně, které měl za správné.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že zohlednění délky posuzovaného řízení přede dnem 23. 10. 2012 brání překážka věci rozhodnuté. Dle žalobkyně je naopak třeba při uplatnění nároku za pokračující fázi posuzovaného řízení, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, vyjít z celkové délky tohoto řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné pro řešení otázky stanovení celkové délky řízení za situace, kdy byla poškozená odškodněna již v kompenzačním řízení skončeném dříve, než bylo skončeno řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť odvolací soud vyřešil uvedenou otázku jinak než ji ve své rozhodovací praxi řeší Nejvyšší soud.

Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, uvedl, že „přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona, nebylo doposud pravomocně skončeno. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí ESLP je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo.“ Dále dovolací soud ve Stanovisku uvedl, že „zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou.“

V návaznosti na tyto závěry Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, konstatoval, že „jestliže řízení trvalo nepřiměřeně dlouho v okamžiku rozhodnutí o poskytnutí zadostiučinění, trvá nepřiměřeně dlouho i v dalším svém průběhu, čímž i zásadně působí újmu. Nespravedlivým a proti smyslu věci by tedy bylo vázat poskytnutí zadostiučinění za další průběh již skončeného řízení na okolnost, že i v tomto samotném dalším průběhu bylo jeho trvání nepřiměřené, ostatně Stanovisko v tomto smyslu hovoří o nepřiměřené délce řízení založené na jeho další délce. Tzv. 'dožalování' újmy za další průběh průtažného řízení po jeho skončení zásadně není vyloučeno. Opačný závěr by vedl pouze k tomu, že by poskytnutá výhoda (spočívající v možnosti dřívějšího uplatnění práva) musela být nutně chápána za potenciální celkovou nevýhodu.“

Ve výše uvedeném rozsudku Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že „soud rozhodující v dalším odškodňovacím řízení (nehledě na skutečnost, zda rozhoduje za trvání průtažného řízení či nikoliv) není vázán závěrem soudu v dřívějším odškodňovacím řízení, že průtažné řízení je či není nepřiměřeně dlouhým. V tomto ohledu s dovolatelem souhlasit nelze, pakliže poukazuje na § 159a odst. 3 a odst. 5 (v aktuálním znění odst. 4) o. s. ř. Uvedená zákonná ustanovení hovoří výslovně o výroku pravomocného rozsudku, jenž je závazným pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a pro všechny orgány (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož posouzení přiměřenosti délky řízení je otázkou prejudiciální, účinek závaznosti se na toto posouzení neuplatní.“

Již s ohledem na výše uvedené je patrné, že odvolací soud a stejně tak soud prvního stupně projednávanou věc nesprávně právně posoudily, pokud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení zohlednily izolovaně pouze jeho část po vydání rozsudku odvolacího soudu v předchozím kompenzačním řízení. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu že důvod, pro který je rušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle § 243e odst. 2 o. s. ř.

Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. 7. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru