Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2572/2020Rozsudek NS ze dne 24.09.2020

HeslaOdpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2572.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2572/2020-274

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 52/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 39 Co 316/2019-228, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 39 Co 316/2019-228, ve výroku I v části, jíž byly potvrzeny výroky II a III v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 990 000 Kč s příslušenstvím a výrok IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 37 C 52/2017-153, a ve výroku II a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 37 C 52/2017-153, ve výrocích II a III v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 990 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhal zaplacení 150 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími, 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou odepřením práv oběti trestného činu a 990 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Policií, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, SKPV, 3. oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“), sp. zn. ORI-17630-55/ČJ-2010-001193-DŠ, a sp. zn. KRPA-43249/TČ-2013-001193-1-DŠ (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 37 C 52/2017-153, připustil změnu žaloby (výrok I), konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení 1 240 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 6. 3. 2017 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Podáním ze dne 8. 9. 2010 žalobce oznámil policejnímu orgánu skutečnosti, že byl spáchán trestný čin. Uvedl, že se domnívá, že se stal spolu s ostatními obětí organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala značné množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky nechala i několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit. Následně soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla odložena věc žalobce – podezření ze spáchaného trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měly dopustit podezřelé osoby. Věc byla odložena z důvodu, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti žalobce a dalších poškozených nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a shora uvedená usnesení zrušil. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že věc šetření trestních oznámení byla neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, prověřování věci i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení trpělo značnými průtahy, jimž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti věci. Nález Ústavního soudu byl právnímu zástupci žalobce doručen dne 11. 1. 2016. Žalovaná ve vztahu k újmě způsobené nezákonným rozhodnutím vznesla námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Počátek běhu šestiměsíční lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy, kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly a projevily se nepříznivé důsledky nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu byl žalobci, resp. jeho právní zástupkyni, doručen dne 11. 1. 2016, od tohoto dne plynula žalobci šestiměsíční lhůta daná ustanovením § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalobce uplatnil u žalované předběžně svůj nárok dne 11. 7. 2016, v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 OdpŠk tak došlo ke stavění promlčecí lhůty po dobu šesti měsíců, do dne 11. 1. 2017, od tohoto dne pak běžel zbytek promlčecí lhůty, která uplynula dne 12. 1. 2017. Jestliže byla žaloba podána k soudu dne 7. 3. 2017, stalo se tak po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, a proto ve vztahu k částce 150 000 Kč z nezákonného rozhodnutí shledal soud prvního stupně žalobcem tvrzené právo promlčeným. Vznesenou námitku promlčení soud rozpornou s dobrými mravy neshledal.

5. Dále se soud prvního stupně zabýval nárokem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené odepřením práv oběti trestného činu ve výši 100 000 Kč aiv tomto případě nejprve posuzoval vznesenou námitku promlčení a shledal ji důvodnou. Orgány činné v trestním řízení se měly dopustit nesprávného úředního postupu v roce 2010 a v souvislosti s tím vznikla žalobci nemajetková újma, nárok u žalované byl uplatněn dne 11. 7. 2016 a projednán stanoviskem ze dne 28. 2. 2017. Žaloba byla k soudu podána až dne 7. 3. 2017. Je proto zřejmé, že žalobci ve smyslu ust. § 32 odst. 3 a ust. § 35 odst. 1 Odpšk uplynula zákonná šestiměsíční promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu.

6. Následně se soud prvního stupně zabýval nárokem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Ve vztahu k žalobci bylo řízení zahájeno dne 8. 9. 2010 a ke dni rozhodování soudu prvního stupně trvalo 8 let a 2 měsíce. Tuto délku shledal soud prvního stupně nepřiměřenou a dovodil, došlo k nesprávnému úřednímu postupu policejního orgánu spočívajícímu v nepřiměřené délce prověřování trestního oznámení žalobce ve smyslu ust. § 13 odst. 1 OdpŠk. Za jedno z nejdůležitějších kritérií při stanovení formy a případné výše odškodnění považoval význam řízení pro poškozeného a dospěl k závěru, že v tomto případě byl význam řízení pro žalobce snížený, neboť se odvíjí od jeho nároku na náhradu škody ve formě nevyplacené mzdy za období 4,5 měsíců případnými pachateli trestného činu. Zdůraznil, i připojení se poškozeného s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení je určitým benefitem trestního řízení, které poškozenému umožňuje, aby se tak rychleji a za podpory trestních orgánů domohl svého nároku na náhradu škody, poškozený by však měl svá práva primárně uplatňovat v občanskoprávním řízení. Nadto prozatím nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, nelze dopředu předjímat výsledek tohoto prověřování orgánů činných v trestním řízení a dosud není dána ani vyšší míra pravděpodobnosti, že byl spáchán trestný čin konkrétními osobami. Za jediné přiměřené zadostiučinění proto považoval konstatování porušení práva žalobce na projednávání věci v přiměřené lhůtě.

7. Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

8. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení považoval za stěžejní, že posuzované řízení je dosud ve stádiu prověřování, a měl za to, že právě tato skutečnost značným způsobem snižuje význam řízení pro žalobce. Zatím nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, a nelze tak ani dospět k závěru, že byl trestný čin spáchán a kým. Nelze proto ani uzavřít, že vůbec bude o nároku na náhradu škody žalobce v trestním řízení rozhodnuto. Dospěl k závěru, že žalobce má právo na to, aby jeho trestní oznámení bylo vyřízeno v přiměřené lhůtě (což vyplývá i z již shora zmíněného nálezu Ústavního soudu), aniž by bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, a dosud nelze jeho jednání posoudit jako kvalifikované připojení se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení. Za správný proto považoval závěr soudu prvního stupně, že poskytnutí zadostiučinění v penězích není v tomto případě namístě, a v této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 990 000 Kč s příslušenstvím

10. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že při řešení otázky hmotného práva – zda lze význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk považovat za velmi snížený, odůvodňující závěr o dostatečnosti konstatování porušení práva a nepřiznání zadostiučinění v penězích, a to pouze z důvodu, že žalobce vystupuje v trestním řízení jako oznamovatel a poškozený, a zároveň toto trestní řízení je pouze ve fázi prověřování, tudíž nebylo doposud (po 9 letech) zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, přičemž žalobce jako poškozeného lze důvodně považovat za oběť trestného činu obchodování s lidmi – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

11. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle jejichž závěrů pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování práva, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, v němž dovolací soud posuzoval skutkově shodnou věc jiného poškozeného a v němž dovodil, že „závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, je tudíž v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.“

12. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Dovolání je přípustné, neboť při řešení otázky přiměřené formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání

19. K uvedené otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, týkajícím se skutkově shodné věci, v němž shrnul dosavadní judikaturu:

20. „Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí. Dále v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.

21. Výše uvedený závěr Nejvyšší soud dále upřesnil v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017: ‚Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku). Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný.‘

22. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se otázkou aplikovatelností práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. Limity použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP shledal pouze v tom, že Úmluva nepřiznává žádné právo na „soukromou odplatu“ ani na actio popularis. Právo nechat stíhat nebo odsoudit jinou osobu za trestný čin proto nemůže být uplatňováno nezávisle. Je neoddělitelné od výkonu práva poškozeného vést občanskoprávní řízení podle vnitrostátního práva, byť i jen za účelem získání symbolické náhrady nebo ochrany takového občanského práva, jakým je například právo na dobrou pověst (srov. body 65 až 71 citovaného rozhodnutí).

23. Souvislostí trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených se v nyní posuzované věci zabýval již Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. V bodě 24 uvedl: ‚Trestný čin obchodování s lidmi (§ 232a trestního zákona, resp. § 168 trestního zákoníku), zejména je-li páchán za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo při zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozeného za účelem jeho užití k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, představuje mimořádně závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost, zákazu držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jakož i v řadě dalších mezinárodních smluv. Závažnost a nebezpečnost tohoto zásahu zvyšují pak zejména takové okolnosti jako je spáchání takového činu v organizované skupině či v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch či prospěch velkého rozsahu. Obdobně to platí i pro trestné činy vydírání (§ 235 trestního zákona, resp. § 175 trestního zákoníku), útisku (§ 237 trestního zákona, § 177 trestního zákoníku) a nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku). Uvedená ústavně zaručená práva přitom patří - stejně jako právo na život - k základním lidským právům (hlava druhá, oddíl první Listiny) náležejícím každému člověku bez ohledu na státní občanství (čl. 42 odst. 2 Listiny).‘“

24. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, není správný.

25. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu vztahujícímu se k právu na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a v závislém nákladovém výroku podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Dovolací soud zrušil napadený rozsudek i v té části, v níž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 37 C 52/2017-153, kterým soud prvního stupně konstatoval porušení práva a přiznal tak dovolateli dílčí odškodnění. Konstatování porušení práva totiž nemůže být přiznáno zároveň s přiměřeným zadostiučiněním v penězích, a tato část výroku tudíž za daného stavu samostatně neobstojí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

26. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru