Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2567/2004Rozsudek NS ze dne 29.11.2005

HeslaDědictví
KategorieA
Publikováno62/2006 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2567.2004.1
Dotčené předpisy

§ 39 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 476b předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 476e předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 476f předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2567/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobkyň a) I. K., b) Z. K., obou zastoupených advokátkou, proti žalované E. S., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 52/2002, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2004, č. j. 12 Co 63/2004-64, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2004, č. j. 12 Co 63/2004-64, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 21.10.2003, č.j. 22 C 52/2002-53, určil, že „žalovaná není dědičkou ze závěti sepsané dne 30.7.2001 zůstavitelem J. K., zemřelým dne 10.9.2001“ (výrok I.); rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním

na náhradě nákladů řízení částku 16.330,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyň do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „svědkyně E. V. nebyla jako svědkyně sporné závěti způsobilou osobou ve smyslu ust. § 476e věta druhá o.z.“, neboť „je nevidomá“a že „přítomnost takovéhoto nezpůsobilého svědka způsobuje bez dalšího neplatnost allografní závěti pro rozpor se zákonem

ve smyslu ust. § 39 o.z.“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5.5.2004, č.j. 12 Co 63/2004-64, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně jsou povinny nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů, a to společně a nerozdílně v částce 13.925,- Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). V odůvodnění „zdůraznil“, že „vycházel

ze skutkového stavu tak, jak k němu dospěl soud I. stupně i ze stejného hodnocení těchto skutkových zjištění“; že „zjištěný skutkový stav věci však hodnotil po právní stránce částečně odlišným způsobem … zejména pokud jde o otázku výkladu ust.

§ 476e občanského zákoníku o způsobilosti svědků k pořízení závěti ve vztahu k ustanovení § 476b občanského zákoníku, jež vykládá způsob pořízení tzv. allografní závěti“; že „pokud jde o další závěry soudu prvního stupně, tedy o otázku naléhavosti právního zájmu dle ust. § 80 písm. c) o.s.ř., otázku svobodnosti projevu vůle zůstavitele projevené v závěti, otázku, zda byli svědci závěti současně přítomni jejímu pořízení, závěru soudu ohledně určitosti a srozumitelnosti závěti z hlediska ust. § 37 odst. 1 o.s.ř. se odvolací soud ztotožňuje s těmito skutkovými i právními závěry“; že „není správný závěr soudu I. stupně, že svědkyně V. byla osobou nezpůsobilou být svědkyní závěti, neboť nebyla schopna přečíst její text“; že „“text závěti jako svědkyně vůbec číst nemusela, neboť takový požadavek s funkcí svědka ani zákon nespojuje“; že „svědkyně V. trpí oční vadou, má však zbytky zraku a není osobou nevidomou ve smyslu ust. § 476e občanského zákoníku v tom rozsahu, která by vylučovala její způsobilost k právním úkonům“; že „rozhodné je, že byla schopna vnímat obsah projevu vůle zůstavitele a ten stvrdit svým podpisem na závěti“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání. Ve vztahu k napadenému rozsudku namítají, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci“; že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Současně namítají nesprávnost závěru, že „svědkyně E. V. není osobou nevidomou ve smyslu ust. § 476e o.z. v tom rozsahu, který by vylučoval její způsobilost k právním úkonům s tím, že právně rozhodné je, že byla schopna vnímat obsah projevu vůle zůstavitele a tento stvrdit svým podpisem na závěti“; nesprávnost závěru, že „zůstavitel projevil před oběma svědkyněmi současně přítomnými, že závěť obsahuje jeho poslední vůli“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyň uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládá za správné a navrhla dovolání odmítnout, „in eventum“ zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že J. K., zemřelý dne 10.9.2001, (dále též jen „zůstavitel“), pořídil dne 30.7.2001 závěť psanou nikoli vlastní rukou, která je jako svědky úkonu podepsána JUDr. J. R. a E. V.

Dovolatelky v dovolání namítají, že odvolací soud vycházel z nesprávného závěru, že „svědkyně E. V. není osobou nevidomou ve smyslu ust. § 476e o.z. v tom rozsahu, který by vylučoval její způsobilost k právním úkonům s tím, že právně rozhodné je, že byla schopna vnímat obsah projevu vůle zůstavitele a tento stvrdit svým podpisem na závěti“.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Při posouzení platnosti závěti zůstavitele ze dne 10.9.2001 je třeba podle ustanovení § 873 občanského zákoníku vycházet z právních předpisů účinných v době, kdy byl tento právní úkon učiněn, tj. ze zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,

ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb.,

č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb. a č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.,

č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 94/1996 Sb.,

č. 89/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 363/1999 Sb.,

č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb.,

č. 229/2001 Sb. , č. 501/2001 Sb. (dále též jen obč. zák.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení § 476e obč. zák. v souvislosti s ustanovením § 476b obč. zák.. Tato námitka je opodstatněná.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

Podle § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

Podle ustanovení § 476e obč. zák. svědky mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit.

Z ustanovení § 476b obč. zák. vyplývá, že k tomu, aby allografní závěť byla platným právním úkonem, musí být splněny následující náležitosti: jednak zůstavitel musí závěť podepsat vlastní rukou, jednak zůstavitel musí před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a konečně svědci se musí na závěť podepsat. Ze znění tohoto ustanovení nelze dovozovat, že by určovalo závazným způsobem také pořadí, v jakém musí být tyto náležitosti splněny. Podle ustanovení § 476b obč. zák. postačuje, jestliže se splnily v něm uvedené náležitosti

i v jiném pořadí, než se v tomto ustanovení uvádí, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Důvodem neplatnosti allografní závěti tedy není okolnost, že zůstavitel nejprve před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a bezprostředně poté závěť vlastní rukou podepsal, nebo že svědci nejprve závěť podepsali a bezprostředně poté zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli apod. Ze znění ustanovení § 476b obč. zák. nelze rovněž důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky). Požadavku ustanovení

§ 476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Na rozdíl

od allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476c obč. zák. svědkové závěti nemusejí znát obsah závěti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2000, sp.zn.

21 Cdo 2985/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000;

ze dne 4.5.2004, sp.zn. 30 Cdo 164/2004).

Ustanovení § 476e obč. zák. vymezuje (vedle osob, které mají podle dané závěti dědit) okruh osob, které nemohou při pořizování závěti působit jako svědci, neboť jejich tělesný nebo duševní handicap u nich zcela znemožňuje, resp. podstatně snižuje možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti, o nichž mají svědčit, a

o těchto okolnostech svědčit.

Pokud by některý ze svědků allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení

§ 476b obč. zák. nesplňoval podmínky vymezené ustanoveními § 476e a § 476f obč. zák., byla by uvedená závěť neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998).

Jestliže svědek (pisatel, předčitatel) allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476b obč. zák. nesplňuje podmínky vymezené ustanoveními § 476e a

§ 476f obč. zák. pouze ve vztahu k některému z více dědiců povolaných k dědění touto závětí, pak je tato závěť neplatná pouze v části týkající se tohoto dědice (§ 41 obč. zák.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.9.2004, sp.zn. 30 Cdo 1765/2004, uveřejněné ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2005].

Okolnost, že svědkem závěti byla osoba nevidomá (§ 476e obč. zák.), způsobuje, neplatnost závěti vždy v celém rozsahu (§ 39 obč. zák.). „Osobou nevidomou“

ve smyslu ustanovení § 476e obč. zák. se rozumí fyzická osoba, jíž zrakové postižení (nekompenzovatelné technickými či jinými pomůckami) zcela znemožňuje, resp. podstatně snižuje možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti, o nichž má svědčit.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že svědkyně sporné závěti E. V., v době pořízení dané závěti, trpěla zrakovým postižením způsobujícím její „neschopnost číst a psát“ a „schopnost rozlišovat pouze obrysy předmětů a osob

na velmi krátkou vzdálenost“. Z uvedeného je zřejmé, že u E. V. zrakové postižení podstatným způsobem snižovalo její možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti, o nichž má svědčit. E. V. je proto na místě hodnotit jako „nevidomou“ ve smyslu ustanovení § 473e obč. zák., a tedy podle citovaného zákonného ustanovení vyloučenou z okruhu osob, jež mohou být svědkem allografní závěti.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. listopadu 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru