Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2566/2004Usnesení NS ze dne 23.11.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2566.2004.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2566/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. K., zastoupeného

advokátkou, proti žalovaným: 1) D. M., 2) J. P., 3) E. H., 4) E. G., 5) J. K., všem zastoupeným advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 82 C 329/99,

o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. července 2004, č. j. 42 Co 112/2004-213, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě určil rozsudkem ze dne 17.12.2003, č. j. 82 C 329/99-179, že žalobce „je dědicem po zůstavitelce E. K., nar. 31.1.1903, zemřelé dne 20.9.1997,“ (výrok I.); uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 15.400,- Kč k rukám zástkupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Vycházel ze závěru, že důvody pro vydědění žalobce E. K., zemřelou dne 20.9.1997 (dále též jen „zůstavitelka“), uvedené v listině

o vydědění ze dne 20.1.1994, nebyly dány.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13.7.2004,

č. j. 42 Co 112/2004-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný „v odstavci I. výroku“ (výrok I.); změnil „v odstavci II. výroku“ a rozhodl, že „žalovaní 1. – 5.“ jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 12.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.); rozhodl, že „žalovaní 1. – 5.“ jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uvádějí, že „je podáno z důvodu uvedeného v zákonném ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. Namítají že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a že „důvody pro vydědění žalobce E. K. byly dány, neboť žalobce jí neposkytoval pomoc v náležitém rozsahu a tuto jí proto museli poskytovat další její příbuzní“. Současně namítají, že „ačkoli bylo soudem rozhodnuto, že J. a P. K. již nejsou účastníky řízení na straně žalovaných, nebylo toto rozhodnutí soudu žalovaným 1 – 5 k dnešnímu dni doručeno“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaní namítají, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a že „důvody pro vydědění žalobce E. K. byly dány, neboť žalobce jí neposkytoval pomoc v náležitém rozsahu a tuto jí proto museli poskytovat další její příbuzní“.

I když žalovaní v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaných pro posouzení věci významné. Žalovaní tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaní současně namítají, že „ačkoli bylo soudem rozhodnuto, že J. a P. K. již nejsou účastníky řízení na straně žalovaných, nebylo toto rozhodnutí soudu žalovaným 1 – 5 k dnešnímu dni doručeno“.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2004

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru