Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2541/2006Usnesení NS ze dne 10.04.2007

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2541.2006.1

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2541/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D., d. p. ch. v. a s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. Š.,

2) I. J., a 3) J. B.,, všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 138/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 22 Co 13/2005 - 94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 19. 4. 2002, domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem pozemků p. č. 4078/2, p. č. 4078/4, p. č. 4078/6,

p. č. 4078/9, p. č. 4078/10, p. č. 4078/11, p. č. 4078/14, p. č. 4078/15, vše v katastrálním území S., obec P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nebylo platně převedeno vlastnické právo k těmto pozemkům ze žalobce jako osoby povinné podle zák. č. 403/1990 Sb. dohodou o vydání věci z 12. 7. 1996 a pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 1995, sp. zn. 6 C 346/91, a Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, sp. zn. 16 Co 286/95, na první žalovanou k jejich jedné ideální polovině a na právního předchůdce druhého žalovaného k jedné ideální čtvrtině a dohodou o vydání věci podle téhož zákona ze dne 14. 1. 1996 a citovaných rozsudků na třetího žalovaného k jejich jedné ideální čtvrtině.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 1. 6. 2004, č. j. 21 C 138/2002 - 70, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 22 Co 13/2005 - 94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10

ze dne 30. 3. 1995, č. j. 6 C 346/91 - 91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 16 Co 286/95 - 162, byla žalobci jako osobě povinné podle zákona č. 403/1990 Sb. uložena povinnost uzavřít s oprávněnými osobami

tj. s první žalovanou, právním předchůdcem druhého žalovaného a třetím žalovaným, dohodu o vydání předmětných nemovitostí ve výroku rozsudku soudu uvedenou. Dále bylo zjištěno, že pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne

4. 3. 1997, č. j. 20 D 332/97, ND 74/97, byl potvrzen právní nárok třetího žalovaného

na uzavření dohody o vydání jedné ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí,

a pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 o projednání dědictví

po O. J. (původní oprávněné osobě) byla schválena dohoda dědiců, podle níž třetí žalovaný nabyl jednu čtvrtinu předmětných nemovitostí. Vklad vlastnického práva první žalované a právního předchůdce druhého žalovaného byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P., č. j. V 6-13703/96, s právními účinky vkladu ke dni 14. 10. 1996 a třetího žalovaného rozhodnutím téhož orgánu, č. j. V 6-747/97, s právními účinky vkladu ke dni 15. 1. 1997. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., když nezpochybňuje své postavení osoby povinné, a citovanými pravomocnými rozsudky o nahrazení projevu jeho vůle k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí, které byly podkladem pro vklad vlastnického práva žalovaných jako oprávněných osob do katastru nemovitostí, byl naplněn smysl a cíl restitučního zákona. Vzhledem k tomu však, že soud prvního stupně žalobu věcně projednal, považoval odvolací soud za vhodné uvést, že žalobě by nebylo možno vyhovět ani za předpokladu, že by podmínka existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení byla splněna. Citované rozsudky soudů v restituční věci, jež nabyly právní moci, nahradily projev vůle žalobce k uzavření dohody obsažené v těchto rozhodnutích a vyjadřují požadavek na rozhodnutí, které je podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Žalobcem vytýkané nepřesnosti v označení jeho názvu a sídla v rozsudcích ani jeho tvrzení o nepřipojení geometrického plánu k dohodám o vydání věci, absence označení katastrálního území v dohodách a vyjádření podílů oprávněných osob nepovažovaly soudy obou stupňů za opodstatněné, neboť vesměs neodpovídají skutečnosti a ani nejsou důvodem pro závěr o neplatnosti dohod o vydání nemovitostí, které jsou navíc zcela v souladu s obsahem k nim připojených rozsudků soudů obou stupňů i připojeného geometrického plánu. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní 1), 3) a právní předchůdce druhého žalovaného a po něm -

na základě rozhodnutí soudu v dědickém řízení - druhý žalovaný se stali vlastníky předmětných nemovitostí a že žaloba proto není opodstatněná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam z důvodu jeho rozporu s hmotným právem. Cituje části výroků rozsudků soudů obou stupňů, jimiž byl nahrazen projev jeho vůle k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák. č. 403/1990 Sb., a části dohod o vydání věci z 12. 7. 1996

a ze 14. 1. 1997, a namítá, že účastníci dohod nejsou totožní s účastníky restitučního řízení, že jeho označení ve všech listinách je nepřesné, v dohodách chybí uvedení názvu katastrálního území a že znění dohod není totožné se zněním rozsudků; v této souvislosti klade devět otázek, které by podle něj měly být řešeny a kterými se soudy obou stupňů náležitě nezabývaly. Dále vyslovuje názor, že dosud nedošlo k uzavření žádné dohody o vydání věci, neboť rozsudky soudů obou stupňů o nahrazení jeho projevu vůle je třeba považovat za návrh na uzavření dohody podle § 43a obč. zák.

a mělo tedy následovat včasné a účinné přijetí návrhu oprávněnými osobami podle § 43c obč. zák. doručené žalobci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 368/99), k čemuž však nedošlo. Je též sporné, zda byla splněna podmínka uvedená v ust. § 46 odst. 2 obč. zák. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jehož existenci spatřuje v tom, že „stav vlastnického práva je v rozporu se zápisem o vlastnickém právu v katastru nemovitostí“, což v žalobě výslovně uvedl. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny

a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237

odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud již ve Stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 7-8, ročník 1993 pod č. 34, zaujal názor, že pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl žalobě

o uložení povinnosti organizaci (povinné osobě) uzavřít s oprávněnou osobou dohodu

o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., nebo zákona č. 87/1991 Sb., nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v navrženém znění (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Stejně tak i v rozsudku ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, uveřejněném pod C 944, svazek 13, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, zopakoval, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), že účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto směru je již dlouhodobě ustálena (viz i dřívější rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne

25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, publikovaný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR

č. IV., s. 862). Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva; k takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005).

Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 1995, č. j. 6 C 346/91 - 91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 16 Co 286/95 - 162, byla žalobci jako osobě povinné podle zákona č. 403/1990 Sb. uložena povinnost uzavřít s oprávněnými osobami, tj. s první žalovanou, právním předchůdcem druhého žalovaného a třetím žalovaným, dohodu o vydání předmětných nemovitostí ve výroku rozsudku soudu uvedenou, jejíž součástí je geometrický oddělovací plán, a že

na základě těchto rozhodnutí a rozhodnutí v dědickém řízení bylo vloženo vlastnické (resp. spoluvlastnické) právo žalovaných do katastru nemovitostí, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor, pokud uzavřel, že žalovaní se stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Okolnost, že oprávněné osoby J. Š. a O. J. (právní předchůdce druhého žalovaného) následně podepsaly listinu nazvanou jako dohoda o vydání věci datovanou dnem 12. 7. 1996 a třetí žalovaný podepsal listinu nazvanou dohoda o vydání věci datovanou dnem 14. 1. 1997, které předložili katastrálnímu úřadu spolu s citovanými rozsudky soudů obou stupňů a které nebyly žalobci podle jeho tvrzení doručeny, a že v důsledku toho nedošlo k přijetí jeho návrhu, nemá na vznik spoluvlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem žádný vliv, když vlastnické právo žalovaných bylo do katastru nemovitostí vloženo právě

na základě citovaných rozhodnutí v restitučním řízení a v řízení dědickém. Námitky dovolatele, že účastníci dohod nejsou totožní s účastníky restitučního řízení, že v dohodách chybí uvedení názvu katastrálního území a že znění dohod není totožné se zněním rozsudků, jsou proto – i kdyby byly pravdivé - irelevantní. Námitka, že žalobce byl v uvedených dohodách a v rozsudcích nepřesně označen, nemůže absolutní neplatnost právního úkonu způsobit.

Dovolací soud se s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25, v němž byl zaujat názor, že „naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí ve smyslu

ust. § 80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán“, neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že existence naléhavého právního zájmu žalobce není v daném případě dána, to však nic nemění na věcné správnosti jeho zamítavého rozhodnutí z důvodů výše uvedených.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. dubna 2007

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru