Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2526/2020Usnesení NS ze dne 26.01.2021

HeslaOdpovědnost státu za újmu
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2526.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2526/2020-265

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce P. P., narozeného XY, bytem XY, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 114/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 12 Co 158/2019-221, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou domáhal po žalované konstatování porušení jeho práv, omluv a peněžitého zadostiučinění s tím, že dne 7. 7. 2007 a dne 15. 12. 2010 byl ve Velké Británii vyslechnut britskou policií, která ho informovala, že je proti němu v České republice vedeno vyšetřování pro trestný čin zanedbání povinné výživy k jeho dětem, nicméně mu nebylo doručeno písemně vyhotovené usnesení o zahájení trestního stíhání. S britskou policií komunikoval, kontaktu s ní ani provedení výslechu se žalobce nebránil. Dne 8. 3. 2013 v 0:20 hodin byl žalobce zadržen na letišti v Praze na základě souhlasu k zadržení vydaného Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 5 dne 21. 7. 2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88, který neobsahuje žádné odůvodnění. Žalobce byl podroben osobní prohlídce, umístěn do policejní cely a poté převezen k policejnímu komisaři SKPV Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II v Praze 5, který žalobci předal dvě usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku, datovaná k 28. 5. 2008 a 5. 3. 2013. Žalobce toho dne odmítl k věci vypovídat a byl z budovy policie propuštěn. Cestou z policejní stanice byl vůz řízený žalobcovým synem zastaven hlídkou policie, která řidiče podrobila dechové zkoušce a vyzvala žalobce k předložení občanského průkazu. Policista poté žalobci sdělil, že je v databázi hledaných osob, a že bude zadržen a odvezen na služebnu. Žalobce se snažil situaci vysvětlit, což se mu podařilo, až když telefonicky kontaktoval vyšetřovatele, který jej po výslechu propustil, a předal telefon policistovi provádějícímu hlídku. Policejní kontrola byla následně skončena. Žalobce vnímá tyto přibližně šest hodin trvající události jako šokující a ponižující a neshledává k uvedenému postupu policie příčinu na své straně.

Žalobce svá tvrzení doplnil tak, že za nepřiměřenou délku trestního řízení požaduje zadostiučinění ve výši 80 000 Kč a za excesivní a nezákonný způsob vedení trestního řízení, v němž bylo bez materiálního důvodu zasahováno do jeho základních práv a svobod požadoval 120 000 Kč, přičemž z této částky mělo být 55 000 Kč zadostiučiněním za nedůvodné zadržení dne 8. 3. 2013, 52 000 Kč za nedůvodné spoutání při jeho eskortě po zmíněném zadržení, 2 000 Kč za opětovné omezení osobní svobody při silniční kontrole po propuštění ze zadržení, jehož příčinou byl nesprávný údaj, že je veden jako hledaná osoba, a 11 000 Kč za svévolné zadržení jeho žádosti o přezkum postupu policejního orgánu ze dne 10. 12. 2012, jež nebyla vyřízena hned.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 13 C 114/2014-178, rozhodl tak, že se konstatuje, že nadbytečným spoutáním žalobce, jako zadrženého Policií ČR v nočních hodinách dne 8. 3. 2013, aniž by pro toto opatření byly dány materiální důvody, bylo porušeno základní právo žalobce na legalitu při výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručenou článkem 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného proti žalobci u Obvodního ředitelství Policie ČR Praha II, služby kriminální a vyšetřování pod sp. zn. OR II-4197/TČ-2008 a u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 ZT 188/2008, a tím, že nebyla neprodleně vyřízena žádost žalobce o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 10. 12. 2012, bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že vydáním nedůvodného a nijak neodůvodněného souhlasu se zadržením žalobce, který vydal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 dne 21. 7. 2009 pod č. j. 2 ZT 188/2008-88 a zadržením žalobce Policií ČR v nočních hodinách dne 8. 3. 2013, následnou osobní prohlídkou žalobce a aniž by byl žalobce napřed řádně předvolán k úkonům trestního řízení, byla porušena jeho základní práva žalobce na legalitu při výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručenou článkem 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že omezováním osobní svobody žalobce hlídkou Policie ČR při silniční kontrole následující po propuštění žalobce ze zadržení dne 8. 3. 2013, odůvodněné tím, že žalobce je stále veden v policejní databázi hledaných osob, byla porušena základní práva žalobce na osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a ochranu osobních údajů, zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 3 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši jdoucím od 9. 2. 2014 do zaplacení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č. j. 12 Co 158/2019-221, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. a III. a ve výroku o nákladech řízení IV. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018. sp. zn. 30 Cdo 3587/2016, částečně zrušil dřívější rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení, částečně je změnil tak, že žalované byla uložena povinnost omluvit se žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou nadbytečným spoutáním Policií ČR v nočních hodinách dne 8. 3. 2013, aniž by pro toto opatření byly dány materiální důvody, a částečně dovolání zamítl.

Ústavní stížnost podaná proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu a proti dřívějším rozsudkům soudů nižších stupňů byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 3245/18 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2019, č. j. 12 Co 158/2019-221, žalobce, zastoupený advokátkou, napadl včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen "o. s. ř.", jako nepřípustné odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V první řadě je třeba podotknout, že dovolání, pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodováno o peněžitém zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 Kč a 11 000 Kč, není přípustné již podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Ve zbytku, byť je dovolání rozsáhlé, obsahuje opět především projekci žalobcova rozhořčení nad těžkostmi, jimž byl po svém příletu vystaven, přičemž je citelná i bagatelizace jednání, pro nějž bylo trestní řízení vedeno, a jež bylo podkladem těchto jeho těžkostí.

Jediná právní otázka, kterou lze (především s ohledem na rozhodnutí, na která je v dovolání odkazováno) dovodit, se týká posouzení délky trestního řízení pro účely hodnocení její přiměřenosti. Dovolací soud neshledává, že by se soudy jakkoliv odchýlily od judikatorního řešení dané otázky. Závěry vyplývající z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva dovolací soud shrnul např. ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011, tak, že v případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.). Obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy ESLP definoval jako „oficiální doručení sdělení příslušného orgánu o spáchání trestného činu“; v určitých případech proto může mít formu jiných opatření, která obsahují takové sdělení a mají „podstatný dopad na situaci“ podezřelého (rozsudek Bačák proti České republice, 7. března 2006, č. 3331/02, odst. 22; podle rozsudku Rázlová proti České republice, 28. března 2006, č. 20252/03, odst. 28), se za počátek řízení považuje až okamžik, kdy se dotyčný o něm skutečně dozví, byť by oficiální doručení obvinění proběhlo dříve). Činnost orgánů činných v trestním řízení před 8. 3. 2013 nedosáhla úrovně oficiálního sdělení obvinění, a neměla tudíž ani žádné právní dopady do postavení žalobce. Podstatné dopady do osobní situace žalobce nebyly taktéž zjištěny, přičemž skutečnost plynoucí již ze žalobních tvrzení, tedy že žalobce letecky cestoval do České republiky za účelem rodinné oslavy, dokládá, že se trestním řízením vedeným proti jeho osobě necítil podstatněji omezován.

Míní-li žalobce, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily formu, popř. výši, zadostiučinění, poukazuje dovolací soud na vlastní ustálenou judikaturu, podle níž stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pouta byla žalobci nasazena po dobu převozu z letiště na policejní oddělení, přičemž nebyly zjištěny okolnosti svědčící pro úvahy o vyšší formě zadostiučinění (např. vyšší míra dehonestace, trvání spoutání způsobující bolest, zásah do práv na obhajobu, použití síly, šikanózní přístup atp.). Neoprávněné omezení žalobce tak zjevně nedosahovalo míry, u níž je pravidelně přistupováno k peněžní formě odškodnění (např. případy neoprávněné vazby), a zadostiučinění ve formě omluvy a konstatování porušení práva za zjištěné nadbytečné spoutání tak nelze shledat zcela zjevně nepřiměřeným.

Pokud žalobce poukázal též na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 581/99, a ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 281/03, dovolací soud neshledal okolnosti, pro něž by poskytnuté zadostiučinění bylo možné pokládat za natolik oslabené, že by pozbylo své funkce, a bylo třeba poskytnout zadostiučinění v jiné formě.

Vady řízení namítané žalobcem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání (jinak) přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 1. 2021

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru