Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2524/2005Usnesení NS ze dne 28.02.2006

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2524.2005.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2524/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce C. A. F. B. F. A., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C., spol. s r.o., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 32 C 85/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

3. května 2005, č.j. 1 Co 279/2004-86, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. května 2005, č.j. 1 Co 279/2004-86, podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2004, č.j. 32 C 85/2003-65, kterým byla zamítnuta žaloba na uveřejnění ve výroku formulované odpovědi žalobce ve smyslu

§ 5e zákona č. 468/1991 Sb. (správně však podle § 35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.,

o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů) v pořadu „N.“, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též

o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud především uvedl, že reportáž s názvem „Poslední zrada“ v souvislosti s níž se žalobce domáhá práva na uveřejnění odpovědi, byla publikována dne 20. května 2003. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi, přičemž provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Podle ustanovení § 37 odst. 1 a 3 musí mít tato žádost písemnou formu a musí být provozovateli vysílání doručena nejpozději třicet dnů ode dne zveřejnění napadeného sdělení v rozhlasovém nebo televizním vysílání, jinak právo

na uveřejnění odpovědi zaniká. Jestliže soud prvního stupně dospěl k závěru, že žádost o uveřejnění odpovědi nebyla v této věci podána v zákonem stanovené lhůtě, pak odvolací soud za určující vzal skutečnost, že tato žádost nebyla adresována provozovateli vysílání, t.j. společnosti „C., spol. s r.o., ale „T. N., K. 332, P.“. Proto podle odvolacího soudu nebyly splněny formální předpoklady pro požadované uveřejnění odpovědi vyžadované ustanovením

§ 37 odst. 3 cit. zákona. Tento nedostatek ve svých důsledcích musel vést k zamítnutí žaloby pro prekluzi práva.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 8. července 2005 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 5. srpna 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel má zejména zato, že žádost o zveřejnění odpovědi byla doručena v zákonné lhůtě. Odkazuje na ustanovení § 20 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), podle něhož mohou učinit právní úkony i jiní pracovníci, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět. Za situace, kdy recepční přijala zmíněnou zásilku a její převzetí potvrdila, není možno hovořit

o právním úkonu, který by byl vůči žalobci neplatný. V této souvislosti soud odmítl provést dokazování k tomu, jak je doručování upraveno u žalovaného, resp. u majitele celého objektu. Připomíná současně, že žalobce byl v době podání předmětné žádosti řádně zastoupen, neboť příslušná plná moc splňovala předpoklady obsažené v ustanovení § 37 o.z.

Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že žádost o uveřejnění odpovědi nebyla adresována žalovanému jako provozovateli, ale pouze „T. N., t. v.“, pak považuje rozsudky soudů obou stupňů

za projev přepjatého formalizmu v soudním řízení, kdy místo posouzení právních úkonů podle jejich obsahu se zaměřily na zužující výklad příslušných procesních ustanovení

na úkor procesních práv účastníků. Především připomíná, že k neodborné veřejnosti žalovaný vystupuje pouze pod značkou „T. N.“. Žalovaný i T. N. pak sídlí v tomtéž objektu na stejné adrese.

Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se žalovaný nevyjádřil.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se proto zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., jestliže bylo v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi, přičemž provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Podle ustanovení § 37 odst. 1 cit. zákona musí mít tato žádost písemnou formu a podle jeho odstavce 3 musí být provozovateli vysílání doručena nejpozději třicet dnů ode dne zveřejnění napadeného sdělení v rozhlasovém nebo televizním vysílání, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.

O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, v posuzované věci nejde. Již soud prvního stupně na základě jím učiněných skutkových zjištění dovodil zánik práva

na požadovanou odpověď s odůvodněním, že žádost žalobce o uveřejnění odpovědi byla podána po uplynutí zákonem stanovené třicetidenní lhůty. Odvolací soud pak vyšel z úvahy, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady obsažené v ustanovení § 37 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., a to již tím, že žádost o odpověď nebyla adresována

(a doručována) příslušnému provozovateli vysílání. Je přitom zřejmé, že odvolací soud ve věci aplikoval odpovídající právní předpis, který též s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu přiměřeným způsobem vyložil.

Za tohoto stavu, při současné vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl

(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Neměl tak ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru