Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2512/2018Rozsudek NS ze dne 28.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Vady řízení
Dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2512.2018.2
Dotčené předpisy

§ 236 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2512/2018-201

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce R. A. A., narozeného XY, bytem XY, Spojené státy americké, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 880 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 309/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2018, č. j. 44 Co 530/2016-179, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2018, č. j. 44 Co 530/2016-179, ve výrocích II až IV a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2016, č. j. 108 C 309/2014-129, ve výrocích I a III se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním pro trestný čin podplácení, které bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 20. 8. 2012, č. j. KRPB-15731-39/TČ-2012-060081-KADL, přičemž rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 92 T 67/2013, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2013, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal.

2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 108 C 309/2014-129, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 315 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), rozhodl, že se žaloba v části, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky 4 565 000 Kč se specifikovaným příslušenstvím, zamítá (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 610 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy jako relevantní kritéria posuzoval (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 a sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby.

4. K povaze trestní věci uvedl, že ve vztahu k obchodním aktivitám žalobce a jeho tehdejšímu postavení v mezinárodních podnikatelských kruzích, včetně jeho postavení jako čelného představitele známé české obchodní společnosti, považoval trestný čin, ze kterého byl žalobce obviněn, za poměrně závažný. Žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody na 1 rok až 5 let. Soud prvního stupně považoval za nestandardní postup orgánů činných v trestním řízení v prvních hodinách po zadržení žalobce, kdy ten byl po celý den podrobován lékařským vyšetřením, která by potvrdila jeho schopnost umístění v cele.

5. Dále se soud prvního stupně zabýval kritériem následků způsobených trestním stíháním v osobní sféře žalobce, který byl v době zahájení trestního stíhání mezinárodně známým a uznávaným obchodníkem, byl prezidentem A. a zastával vedoucí místo v české obchodní společnosti T. O případu ihned informovala média, včetně internetových serverů, a zpráva o zadržení žalobce se tak rozšířila i do zahraničí, přičemž se následně projevily negativní reakce v podobě neuzavření některých obchodních transakcí či upuštění od dalších obchodních jednání. Žalobce dle soudu ztratil v důsledku trestního stíhání svoji dobrou pověst zejména v amerických obchodních kruzích. Naopak nepřišel o post ve vedení společnosti T. Pro soud prvního stupně tak bylo zřejmé, že žalobce o svoji dobrou pověst nepřišel zcela a stále k ní bylo přihlíženo i při dalších obchodních jednáních za společnost T., nikoliv však v obchodních kruzích v teritoriu Spojených států amerických.

6. Dalším kritériem, které soud prvního stupně bral v úvahu, byla okolnost, že žalobce byl na osobní svobodě omezen pouze dva dny a následně byl trestně stíhán na svobodě, mohl se volně pohybovat a žít se svojí rodinou. Konstatoval, že z pohledu jiných trestních řízení bylo trestní stíhání žalobce ukončeno v poměrně krátké době, když celková doba trestního stíhání byla 431 dnů, tedy přibližně rok a čtvrt.

7. Pro výše uvedené měl soud prvního stupně za to, že žalobci vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 217 500 Kč, když 214 500 Kč (500 Kč za den po dobu 429 dnů trestního stíhání na svobodě, tj. mimo první dva dny zadržení) tvořila náhrada za okamžitou medializaci žalobcova případu, za dopad známosti jeho trestního stíhání do vztahů s obchodními, zejména americkými, partnery a za znemožnění šance ucházet se o veřejné funkce v americkém obchodním světě, neboť informace o jeho stíhání jsou stále dostupné na internetu. Zbývající část 3 000 Kč (2 x 1 500 Kč) byla dílčí náhradou za nemajetkovou újmu vzniklou v prvních dvou dnech trestního stíhání zadržením žalobce po dobu celkem 30 hodin ihned po zahájení trestního stíhání. V obou případech soud prvního stupně vyšel „zejména z toho, že hranice odškodnění pro vazební stíhání je Nejvyšším soudem (a potažmo i Evropským soudem pro lidská práva, dále jen „ESLP“) doporučována v rozmezí 500 až 1 500 Kč“.

8. Soud prvního stupně dále přihlédl k „masivní medializaci případu, zejména k tomu, že Česká televize věnovala případu žalobce celý jeden pořad Události, komentáře, kde se k dané věci vyjadřovali odborníci pro různá společenská odvětví. Je sice pravdou, že média o případu informovala v kontextu s dřívějším trestním stíháním exministra B. a trestní stíhání žalobce dávali do souvislosti s jeho možnou diskreditací jako svědka, je i pravdou to, že se k dané věci vyjadřovali i zástupci společnosti T., i sám žalobce, a uváděli svůj pohled na věc, nic to však nemění na skutečnosti, že medializace byla rozsáhlá, že zde podezření z trestného činu bylo a že zprávy o něm se prostřednictvím internetu šířily i do zahraničí, kde na ně bylo reagováno negativně zejména proto, že komentovaná znění v anglickém jazyce k dispozici nebyla. V zahraničí tak byly k dispozici jen ty informace o zadržení žalobce a stručných důvodech jeho zadržení. S přihlédnutím k těmto okolnostem soud tedy výše vypočtenou náhradu nemajetkové újmy zdvojnásobil na částku 435 000 Kč.“

9. Soud prvního stupně výši jím přiznaného zadostiučinění porovnal s částkami zadostiučinění, které přiznává poškozeným ESLP a konstatoval, že částka 435 000 Kč stanovená k zadostiučinění je adekvátní částkám přiznávaným ESLP (věc Zadihov v. Azerbajdžán, č. 51164/07, 9 000 EUR; věc El Kaada v. Německo, č. 2130/10, 7 500 EUR; věc Asllani v. bývalá Jugoslávská republika Makedonie, č. 24058/13, 11 700 EUR; věc Zherebin v. Rusko, č. 51445/09, 1 000 EUR; Topekhin v. Rusko, č. 78774/13, 19 500 EUR). Soud prvního stupně poté uzavřel, že „ z uvedených případů je zřejmé, že všechny se týkají náhrady nemajetkové újmy ve vztahu ke státu a jeho orgánům. Ve všech případech pak byli stěžovatelé umístěni ve vazbě či v policejní cele a jejich trestní stíhání neprobíhalo na svobodě (jako v případě žalobce). Pokud tedy soud přiznal žalobci částku 435 000 Kč, pohybuje se ve výši, která překračuje rámec přiznaných odškodnění nemajetkové újmy ESLP, neboť žalobce nebyl dlouhodobě vězněn, nebyla uplatněna policejní brutalita či jiné nelidské zacházení a žalobce se mohl zcela volně pohybovat, žít se svou rodinou a pracovat.“ Soud dále nepřihlédl k žalobcem odkazované výši zadostiučinění ve věci policejního prezidenta L., neboť nebyly známy bližší okolnosti věci a uzavřel, že „stěžejní pro posouzení přiměřenosti odškodnění jsou tedy případy ESLP uvedené shora, kdy částka, kterou soud žalobci přiznal, jde nad rámec běžně přiznávaných odškodnění v obdobných případech“.

10. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem odvolací řízení o odvolání žalobce proti výroku II zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok II), ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 91 086 Kč (výrok III), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 8 160 Kč (výrok IV).

11. Odvolací soud shledal soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci jako „úplný a procesně vzato bezvadný“. K odvolací námitce směřující do výslovného přiznání vyššího zadostiučinění soudem prvního stupně, než se poskytuje ve srovnatelných případech, odvolací soud konstatoval, že tím soud prvního stupně jen „utlumoval přemrštěné představy žalobce“ o míře zadostiučinění, přičemž však sám shledal, že soud prvního stupně již svoji argumentaci neprovázal úvahou o opodstatněnosti takového překročení obvyklých náhrad. V té souvislosti konstatoval, že případy přirovnávané a odkazované v rozsudku soudu prvního stupně (zřejmě myšleny tam uvedené příklady mimosoudního vyrovnání ve věcech umělců T. T., L. V., M. V., H. V.; pozn. dovolacího soudu) jsou použitelné „krajně problematicky“, přičemž naopak „v řízení probíraný případ cca rok stíhaného policejního presidenta P. L. nebyl, alespoň dle odvolacího soudu, až tak nepřihlédnutelný“, a takovéto náhradní srovnání považoval za „klidně možné“.

12. Odvolací soud dovodil, že „tíživost prožitku stíhání… lze nejblíže srovnávat s duševním strádáním ve smyslu bolesti (§ 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb.)“, zintenzivňované postupem orgánů činných v trestním řízení během žalobcova zadržení, a také „etablovaností“ žalobce v nejvyšších patrech státní moci (žalobcova role v tzv. kauze korupčního jednání bývalého náměstka ministra obrany B.), kdy orgány činné v trestním řízení „přebíraly roli nástroje žalobcovy diskreditace“ při vazebním jednání bez ohledu na to, jestli tím poškodí mravní a profesní kredit dosud bezúhonného člověka. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně vzal správně v potaz též krach žalobcem rozjednaných obchodních transakcí v době trestního stíhání, což mohlo násobit žalobcovu frustraci kvůli zmaru zásadního díla. Vytkl ale soudu prvního stupně skutečnost, že nepřihlédl ke ztrátě společnosti T., z takto zmařených obchodů, když argumentoval, že nedošlo k újmě ve vztahu k žalobci, neboť odvolací soud shledal, že takovou újmu by bylo možné vnímat jako „ztrátu profesní vizitky“.

13. Odvolací soud dále posoudil jako nedůvodnou odvolací námitku žalované, že okolnosti medializace žalobcova trestního stíhání neměly být argumentem pro zvýšení částky zadostiučinění. Učinil tak i přesto, že dle něj „námitka ukazuje akorát jinou vadu v úvahovém postupu prvoinstančního soudu, že prostě medializaci žalobcova případu přiřadil roli jakoby samostatné škodné události, ačkoli jedinou představuje už samo trestní stíhání a veřejnost jeho konání; pro žalobce nepříznivý ohlas na to neměl přece příčinu v medializaci jako takové…, a proto ani zaobírání se konkrétními cestami, dík kterým vzniklo povědomí, že je trestně stíhán, nebylo důležité“. Odvolací soud však pokračoval, že „jde nicméně o vadu, která sice může zavdávat k prvoplánovým výtkám vůči použitému algoritmu výpočtu odškodnění, ale jak by v podobě konkrétního zadostiučinění vyšlo nastejno, pokud by se použití denních sazeb třeba zrovna zdvojnásobilo kvůli výjimečnosti žalobcovy újmy – hledě ke všem okolnostem, jak je prvoinstanční soud zjistil, jak mají potenci újmu prohloubit a jsou samy mimo spor“. Uzavřel tak, že stanovení každého odškodnění za nehmotnou újmu je složitější proces, na kterém se „podepíše“ individualita každého posuzovatele (soudce) a jde jen o to, aby případná odchylka při srovnání porovnatelných případů obstála z hledisek racionality a logiky myšlení. Z tohoto úhlu pohledu rozsudek soudu prvního stupně dle odvolacího soudu ničím extrémně nevybočuje a je věcně správný.

II. Dovolání a vyjádření k němu

14. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II, III, IV napadla žalovaná (dále jen „dovolatelka“), zastoupená právní zástupkyní Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, tedy pověřenou zaměstnankyní s doloženým právnickým vzděláním, dovoláním.

15. Dovolatelka uvedla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky určení a odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), která měla žalobci vzniknout v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím dle § 8 OdpŠk. Namítala, že v posuzovaném případě je výše finančního zadostiučinění poskytnutého žalobci zcela zjevně nepřiměřená, a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, poukazovala, že je možný přezkum věci dovolacím soudem.

16. Podle dovolatelky přestože odvolací soud odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nerespektoval ve svém rozhodnutí tam uvedené závěry o tom, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, přičemž významnější odchylka od takto zjištěné (judikované) výše je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a pečlivě zdůvodněna, za což podle dovolatelky nelze považovat pouhé konstatování odvolacího soudu o „utlumení přemrštěných představ žalobce“, použité k ospravedlnění dvojnásobného zvýšení již vypočtené náhrady nemajetkové újmy. Naopak se domnívá, že jde o argumentaci naprosto nepřijatelnou.

17. Závěrem dovolání dovolatelka odkazuje na konkrétní rozhodnutí soudu a případ odškodnění ze strany Ministerstva spravedlnosti, jako na příklady vhodné ke srovnání výše tam přiznaného zadostiučinění za nemajetkové újmy a výše náhrady přiznané v předmětné věci.

18. Žalobce, zastoupen advokátem, se k dovolání vyjádřil přípisem ze dne 12. 6. 2018, ve kterém předně navrhuje dovolání odmítnout pro absenci náležitostí vyžadovaných § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tj. zejména pro neuvedení předpokladů přípustnosti dovolání. Pro případ, že Nejvyšší soud dovolání neodmítne, uvádí, že dovolání je nedůvodné, neboť „nelze souhlasit s tím, že by přiznané zadostiučinění bylo zcela zjevně nepřiměřené“. K otázce medializace trestního stíhání potom odkazuje na skutková zjištění soudů, ze kterých vyplývá, že se na medializaci případu zcela aktivně podílely samotné orgány činné v trestním řízení, a jsou tak „minimálně spoluodpovědné“ za uvedenou újmu žalobce. Konečně nesouhlasí s dovoláním ani v tom, že by soudy neprovedly srovnání výše zadostiučinění s jinými relevantními případy.

III. Formální náležitosti dovolání

19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. (s dále uvedenými výjimkami). Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

23. Dovolací soud předně konstatuje, že v rozsahu, ve kterém dovolatelka v dovolání napadá rozsudek soudu prvního stupně, nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť dovoláním lze dle § 236 o. s. ř. napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Dovolací soud tedy není funkčně (instančně) příslušný k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně za situace, kdy je rušen i rozsudek soudu prvního stupně, neboť důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro toto rozhodnutí (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), dovolací soud o zastavení dovolacího řízení proti rozsudku soudu prvního stupně nerozhodoval.

24. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění od 30. 9. 2017, nicméně za situace, kdy výroky o náhradě nákladů řízení byly zrušeny jako výroky závislé na rušeném výroku ve věci samé (§ 243e odst. 2 o. s. ř.), dovolací soud v uvedeném rozsahu o zastavení dovolacího řízení nerozhodoval.

25. Dovolání je přípustné pro otázku zda výše soudem přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

26. Dovolání je důvodné.

27. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.

28. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

29. K otázce kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním se Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval.

30. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud (v publikované právní větě) konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází zejména z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.

31. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále uvedl, k jakým okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.“

32. V rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále dovodil, že v řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně provedla srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce. Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).

33. Ani podle protokolů o jednání, ani podle odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud neprovedl srovnání s obdobnými případy řešenými před vyššími soudy, ve kterých by tyto soudy navyšovaly (z důvodu medializace) na dvojnásobek (či na jinou nikoli bezvýznamnou částku) zadostiučinění již jednou stanovená (vyčíslená), jako tomu je v projednávané věci. Taktéž z protokolů o jednáních před soudem prvního stupně, o kterých odvolací soud konstatoval, že byla při zjišťování skutkového stavu věci „bezvadně“ vedena (a jeho zjištění tak učinil základem svého posouzení), nevyplývá, že by soud provedl zmíněná porovnání. Nadto je nutno poznamenat, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezakládá povinnost smluvního státu odškodnit újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, a už proto není srovnávání výše odškodnění žalobce s částkami přiznávanými ESLP na místě.

34. I když odvolací soud označil z odvolacího hlediska za vadu postup soudu prvního stupně, kterým byla medializace trestního stíhání postavena nade všechny ostatní kritéria (neboť jejím vlivem se zdvojnásobilo zadostiučinění již všemi kritérii podmíněné), výsledek takového postupu konvalidoval tvrzením, že „by vyšlo nastejno, pokud by se použití denních sazeb třeba zrovna zdvojnásobilo kvůli výjimečnosti žalobcovy újmy“, a to aniž by tuto výjimečnost specifikoval (ozřejmil). Odvolací soud též konstatoval správnost výše stanoveného zadostiučinění i s odkazem na „individualitu“ soudce (posuzovatele) a jeho úvah, a měl za splněnou podmínku, že případná odchylka při srovnání porovnatelných případů má obstát z hledisek racionality a logiky myšlení, přičemž ale srovnání (a případné přesvědčivé odůvodnění odchylky) neprovedl.

35. Pokud soud odůvodní modifikaci nikoli nevýznamné části výše zadostiučinění (zde dvojnásobné navýšení již jednou odůvodněné výše zadostiučinění) „pouhým“ odkazem na výjimečnost žalobcovy újmy, aniž by vedl účastníky k předložení odpovídající „obdobné“ judikatury, či ji sám doložil, případně řádně a přesvědčivě zdůvodnil odchylku, nenaplňuje tak požadavek rozhodovací praxe Nejvyššího soudu na kvalitu (a srozumitelnost) postupu při stanovování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a to tím spíše, pokud jde o aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jak již bylo výše uvedeno.

36. Aniž by dovolací soud předjímal (ne)správnost výše již přiznaného zadostiučinění uzavírá, že pokud odvolací soud v poměrech projednávané věci opomenul uvést podstatné společné a rozdílné znaky s referenčními případy, tedy v důsledku toho v odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečném rozsahu nevysvětlil, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky (ve vazbě na jiné jím projednávané obdobné případy) promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené, ani řádně a přesvědčivě neodůvodnil odchylku od obvyklého použití kritérií, na základě kterých bývá pravidelně určována výše přiměřeného zadostiučinění, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy nesprávné.

VI. Závěr

37. Jelikož je rozsudek odvolacího soudu ve výroku II o věci samé co do právního posouzení otázky aplikace kritérií nutných pro stanovení výše soudem přiznaného zadostiučinění nesprávný, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně nákladových výroků. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i tento rozsudek, s výjimkou (po zpětvzetí odvolání) odvoláním nedotčeného zamítavého výroku, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

38. V rámci nového projednání věci soud v prvé řadě bude respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se s posuzovaným případem v podstatných znacích shodují, a že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří odpovídající zjištění. Přitom neopomene zohlednit i další závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, kde mj. nepřehlédne, že právě způsob stanovení výše zadostiučinění, s odkazem na odškodňování vazby, součinem částky za jeden den řízení a dobou trvání řízení nebyl shledán jako zásadně použitelný.

39. Rozhodující soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 4. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru