Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2502/2019Rozsudek NS ze dne 22.07.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Promlčení
Dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2502.2019.1
Dotčené předpisy

§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2502/2019-109

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Hromkem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 153/119b, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 306/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 17 Co 244/2018-88, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 17 Co 244/2018-88, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 6. 2018, č. j. 4 C 306/2016-72, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 26. 10. 2016 domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutorky Mgr. Zuzany Komínkové, se sídlem exekutorského úřadu ve Vyškově (dále jen jako „soudní exekutorka“), spočívajícího v nesprávném vyznačení doložky právní moci na usnesení o příklepu ze dne 7. 3. 2013, č. j. 114 EX 616/11 – 176, navazujícím nesprávném sdělení žalobci o nabytí právní moci uvedeného usnesení, vyznačení doložky právní moci a provedení záznamu v katastru nemovitostí, a dále nenavrácení žalobcem zaplacené částky 1 020 000 Kč coby nejvyššího podání. Doplněním žaloby doručeným soudu prvního stupně dne 13. 4. 2017 žalobce sdělil, že nesprávný úřední postup soudní exekutorky spatřuje také v nesprávném doručování usnesení o příklepu ze dne 7. 3. 2013, který byl doručen do datové schránky A. Š., daňové poradkyně, přestože povinná v exekučním řízení vystupovala jako fyzická osoba a dle žalobce tak mělo být správně doručováno na adresu jejího trvalého bydliště. Žalobce tak uplatnil dva nároky na náhradu nemajetkové újmy se samostatným skutkovým základem. V prvém případě měla újma žalobce spočívat v narušení jeho legitimního očekávání, že se stal vlastníkem nemovitostí, a to jednotky č. XY, nacházející se v budově č. p. XY, stojící na pozemcích parcelní č. XY a o velikosti ideálního podílu 324/38393 na společných částech uvedené budovy č. p. XY, to vše zapsané na LV XY a XY pro obec XY, katastrální území XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „vydražené nemovitosti“ či „předmětné nemovitosti“). Ve druhém případě měla újma žalobce spočívat v nejistotě ohledně toho, jaký bude osud jím zaplacené kupní ceny ve výši 1 020 000 Kč, která byla jakožto nejvyšší podání dne 29. 4. 2013 doplacena a kterou soudní exekutorka přes pojetí předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka žalobci nevrátila a držela ji ve své dispozici po dobu 25 měsíců, než ji dne 26. 8. 2016 složila ve prospěch žalobce do notářské úschovy.

2. Okresní soud ve Vyškově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 4 C 306/2016-72, zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 8. 7. 2016 do zaplacení, (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši1 770 Kč (výrok II).

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 17 Co 244/2018-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 1 500 Kč (výrok II), a dále rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 600 Kč (výrok III).

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že soudní exekutorka udělila dne 7. 3. 2013 žalobci příklep, na základě kterého měl nabýt vlastnické právo k vydraženým nemovitostem, a následně jej přípisem ze dne 2. 5. 2013 vyrozuměla, že usnesení o příklepu nabylo právní moci dne 9. 4. 2013. Dne 29. 4. 2013 bylo žalobcem doplaceno nejvyšší podání ve výši 1 020 000 Kč. Krajský soud v Brně jako insolvenční soud zveřejnil dne 5. 4. 2013 v insolvenčním rejstříku vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení vůči dlužnici A. Š. jakožto povinné, čímž nastaly účinky insolvenčního zákona a následně insolvenční správce dlužnice Ing. Lukáš Nožička (dále jen „insolvenční správce“) zapsal předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty dlužnice. O soupisu do majetkové podstaty vyrozuměl insolvenční správce žalobce dopisem ze dne 6. 6. 2014. Žalobce podal dne 1. 7. 2014 u insolvenčního soudu žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty A. Š., kterou vzal dne 2. 1. 2017 zpět, proto bylo řízení usnesením ze dne 3. 1. 2017, č. j. 72/24 ICm 2280/2014-61, zastaveno. Částka 1 020 000 Kč byla soudní exekutorkou dne 26. 8. 2016 složena do notářské úschovy. Žalobce podáním doručeným žalované dne 7. 1. 2016 uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 1 020 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, avšak žalovaná v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě dle § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která uplynula dne 7. 7. 2016, za vzniklou nemajetkovou újmu ani z části nezaplatila. Žalobce proto ode dne 8. 7. 2016 požaduje příslušenství pohledávky. Žalovaná ve stanovisku ze dne 17. 10. 2016 uvedla, že nároky žalobce neuznává, neboť dle § 32 odst. 3 OdpŠk jsou již promlčené, a to nejpozději ke dni 1. 1. 2015.

5. Soud prvního stupně se ztotožnil s procesní obranou žalované, že k počátku subjektivní promlčecí doby, tedy k okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, došlo dnem doručení vyrozumění o soupisu do majetkové podstaty ze dne 6. 6. 2014. Vzhledem k tomu, že dne 1. 7. 2014 podal žalobce u insolvenčního soudu žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty A. Š., nejpozději tehdy počala běžet zákonná promlčecí doba ve smyslu ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, která podle soudu prvního stupně skončila 31. 12. 2014. Počínaje dnem 1. 1. 2015 je tak nárok žalobce promlčen. Soud prvního stupně k procesní argumentaci žalobce k vznesené námitce promlčení, ve které je namítáno, že vyrozumění insolvenčního správce neobsahuje takové rozhodné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit vznik újmy a zejména její rozsah, uvedl, že tato okolnost nemá na počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty vliv, obdobně jako skutečnost, že soudní exekutorka nesprávně doručovala usnesení o příklepu povinné do datové schránky podnikající fyzické osoby – daňové poradkyně, přestože povinná v exekučním řízení jako podnikající fyzická osoba nevystupovala a správně jí mělo být doručováno na adresu trvalého bydliště.

6. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Dále se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že nárok žalobce je již promlčen, a to z tohoto důvodu, že vyrozumění o soupisu nemovitostí do majetkové podstaty bylo zcela nepochybně doručeno žalobci v období ode dne 6. 6. 2014 do 30. 6. 2014, neboť žalobce dne 1. 7. 2014 podal u insolvenčního soudu žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty. Odvolací soud konstatoval, že z obsahu vyrozumění insolvenčního správce o soupisu předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka se žalobce zcela nepochybně dozvěděl o tom, že v exekučním řízení, ve kterém předmětné nemovitosti vydražil, došlo ze strany soudní exekutorky k nesprávnému úřednímu postupu a v okamžik doručení tohoto sdělení mu muselo být jednoznačně zřejmé, že jeho vlastnické právo k vydraženým nemovitostem bylo zásadním způsobem zpochybněno a rovněž tak zcela důvodně vyvstaly pochybnosti o osudu peněz, které žalobce uhradil jako nejvyšší podání v exekučním řízení. Dle názoru odvolacího soudu již v den doručení vyrozumění žalobci vznikla nemajetková újma, jejíž výši mohl alespoň orientačně vyčíslit. Dále odvolací soud uvedl, že nelze spojovat počátek běhu promlčecí doby se dnem 10. 10. 2016, kdy insolvenční správce u soudního jednání v incidenčním sporu poprvé uplatnil argumentaci týkající se vadného doručování usnesení o příklepu soudní exekutorkou povinné A. Š.. Dle názoru odvolacího soudu dobu od podání žaloby, tedy ode dne 1. 7. 2014 do 10. 10. 2016 nelze klást k tíži žalované, a tuto dobu dávat do souvislosti s nesprávným úředním postupem exekutorky, k němuž došlo v exekučním řízení, protože vyjádření insolvenčního správce u jednání dne 10. 10. 2016 je pouze upřesněním skutečností tvrzených ve vyrozumění ze dne 6. 6. 2014. Žalobci navíc nic nebránilo, aby v návaznosti na vyrozumění ze dne 6. 6. 2014 do dne podání žaloby k insolvenčnímu soudu zkontaktoval insolvenčního správce a svůj úspěch v řízení o vyloučení majetku zvážil. Obdobný závěr odvolací soud učinil i v případě námitky žalobce, že byl v nejistotě ohledně osudu jím zaplaceného nejvyššího podání v částce 1 020 000 Kč na základě usnesení o příklepu za dobu od doručení dopisu od insolvenčního správce ze dne 6. 6. 2014 do vystavení potvrzení notářkou JUDr. Klárou Hejtmánkovou dne 15. 9. 2016 o tom, že soudní exekutorka na základě svěřenské smlouvy ze dne 15. 6. 2016 poukázala nejvyšší podání do její notářské úschovy. Dále odvolací soud k této námitce uvedl, že po dobu, kdy se žalobce domáhal vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty u insolvenčního soudu, mu nic nebránilo v tom, aby vstoupil do jednání s exekutorkou a otázku osudu jím uhrazených finančních prostředků s ní vyjasnil, případně aby sám učinil kroky k ukončení řízení o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty u insolvenčního soudu a nevyčkával stanoviska insolvenčního správce až u jednání dne 10. 10. 2016. Z těchto důvodů odvolací soud spojil počátek běhu promlčecí doby, kdy žalobci vznikla nejistota ohledně úhrady jím zaplacených peněz za nejvyšší podání, s datem 1. 7. 2014. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 26. 10. 2016 a k promlčení nároku došlo nejpozději dne 1. 1. 2015, ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce spočívající v narušení jeho legitimního očekávání, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 736/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1687/2012.

9. Žalobce má dále za to, že se odvolací soud odchýlil od výše uvedené konstantní judikatury i v otázce počátku běhu promlčecí lhůty v případě nemajetkové újmy spočívající v nejistotě ohledně toho, jaký bude osud jím zaplacené kupní ceny ve výši 1 020 000 Kč, která byla jakožto nejvyšší podání dne 29. 4. 2013 doplacena.

10. Žalovaná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 12. 7. 2019, v němž uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné. Ačkoliv v obecné rovině souhlasí s žalobcem, že judikatura Nejvyššího soudu je v otázce počátku subjektivní promlčecí doby ustálena, odvolací soud se dle žalované od závěrů v ní uvedených nijak neodchýlil, když výslovně uvedl, že k okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, došlo v období ode dne 6. 6. 2014 do 30. 6. 2014, a v tomto období byl žalobce schopen alespoň přibližně vyčíslit nemajetkovou újmu, která mu vznikla. Žalovaná je dále přesvědčena, že pokud žalobce zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce byl schopen vyčíslit újmu již v období do 30. 6. 2014, pak se jedná o závěr skutkový, nikoliv právní, a jako takový nemůže přípustnost dovolání založit.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Soudní praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 5, ročník 2000, pod číslem 55, usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněného pod číslem 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4318/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod číslem 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05).

16. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp zn. 25 Cdo 2643/2007). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž - vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny - Ústavní soud uvedl, že „[r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení.“

17. Ve věci samé šlo o dva nároky na náhradu nemajetkové újmy, přičemž každý z nároků žalobce spojil se samostatnou dovolací otázkou týkající se počátku běhu promlčecí doby, kdy tyto je třeba zkoumat z hlediska přípustnosti každou zvlášť.

18. Otázka počátku běhu promlčecí doby ve vztahu k prvnímu nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobce spočívající v narušení jeho legitimního očekávání, že se stal vlastníkem vydražených nemovitostí, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že se o své nemajetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl žalobce v okamžiku, kdy byl informován, že se nestal vlastníkem vydržených nemovitostí (tedy v období ode dne 6. 6. 2014 do 30. 6. 2014), přičemž důvody, pro které k tomu mělo dojít (pochybení soudní exekutorky při vyznačení doložky právní moci na usnesení o příklepu nebo pochybení při doručení tohoto usnesení) jsou přitom pro počátek běhu promlčecí doby z hlediska hypotézy § 32 odst. 3 OdpŠk nepodstatné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014).

19. Dovolání je však přípustné pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty v případě újmy žalobce spočívající v nejistotě ohledně toho, jaký bude osud jím zaplacené kupní ceny ve výši 1 020 000 Kč, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

23. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

24. Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk představuje speciální úpravu promlčecích lhůt u nároku na náhradu nemajetkové újmy, který rozlišuje dva druhy nároků, a to nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklý v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk a nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk.

25. V obou případech zákon stanoví subjektivní promlčecí dobu 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba určit, zda nemajetková újma vznikla, a kdy se o ní poškozený dozvěděl. K otázce počátku běhu promlčecí lhůty, která vznikala žalobci po určité období, tedy kdy se žalobce po určité období každý den dozvídal o vzniku nové újmy ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk, a to s ohledem na pokračující charakter dané újmy, než daná újma skončí, Nejvyšší soud konstatoval, že promlčecí doba by v případě daného nároku počala běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém žalobce svou újmu pociťoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012).

26. V posuzovaném případě spatřuje žalobce ohledně druhého nároku nemajetkovou újmu v nejistotě ohledně toho, kdy mu bude vráceno zaplacené nejvyšší podání v částce 1 020 000 Kč. Ke vzniku dané újmy došlo v okamžiku, kdy bylo žalobci doručeno vyrozumění o soupisu nemovitostí do majetkové podstaty, ke kterému došlo v období ode dne 6. 6. 2014 nejpozději do 1. 7. 2014, kdy žalobce podal u insolvenčního soudu žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty. Nejpozději od této chvíle se začal dozvídat o vzniku své újmy ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk, a to s ohledem na pokračující charakter dané újmy každý den až do doby, než uvedená nejistota žalobce skončila. Promlčecí doba by proto v případě tohoto nároku počala běžet od každého dne (a pro každý den), ve kterém žalobce svou újmu pociťoval. Jestliže dospěl odvolací soud k závěru o promlčení nároku na náhradu takto pokračující (a kontinuálně vznikající) újmy, je jeho právní posouzení daného nároku nesprávné, neboť je zřejmé, že daná újma alespoň v její části neskončila dříve, než 6 měsíců před podáním žaloby, a proto nemohlo dojít v celém rozsahu k promlčení nároku na její náhradu podle § 32 odst. 3 OdpŠk.

27. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, když soudy jednaly o neurčité žalobě. Z žaloby je patrno, že žalobce uplatnil dva nároky na náhradu nemajetkové újmy se samostatným skutkovým základem, a to náhradu nemajetkové újmy spočívající v narušení jeho legitimního očekávání, že se stal vlastníkem vydražených nemovitostí a náhradu újmy spočívající v jeho nejistotě ohledně toho, jaký bude osud jím zaplacené kupní ceny ve výši 1 020 000 Kč jakožto nejvyššího podání doplaceného dne 29. 4. 2013 a kterou soudní exekutorka přes pojetí předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka žalobci nevrátila a držela ji ve své dispozici po dobu 25 měsíců, než ji dne 26. 8. 2016 složila ve prospěch žalobce do notářské úschovy. Z žaloby přitom není zjevné, jakou část z celkově požadovaného zadostiučinění v rozsahu 100 000 Kč požaduje žalobce na náhradě za první a jakou na náhradě za druhou nemajetkovou újmu.

28. Soud prvního stupně měl tedy podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce vyzvat, aby upřesnil, jaké částky požaduje ve vztahu ke každému jím uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy zvlášť, neboť tyto představují nároky se samotným skutkovým základem.

29. Pokud si soudy otázku předmětu řízení neujasnily, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

30. Ačkoliv je tedy rozsudek odvolacího soudu částečně správný (ohledně prvního nároku zcela a ohledně druhého z části), nezbylo Nejvyššímu soudu, vzhledem k výše uvedenému, než napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit v plném rozsahu. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba odstranit vady žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

31. Po odstranění uvedené vady žaloby bude na soudu prvního stupně, aby nově posoudil otázku doby, po kterou měla žalobci újma ohledně druhého nároku vznikat a otázku jejího promlčení v souladu s výše odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 7. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru