Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2481/2020Usnesení NS ze dne 03.11.2020

HeslaOdpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2481.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 3385/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2481/2020-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 227/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 53 Co 46/2020-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 28 C 227/2018-114, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 82 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 317 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 580,50 Kč (výrok III).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I co do příslušenství změnil tak, že žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 82 500 Kč za dobu od 10. 11. 2018 do zaplacení zamítl (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu). V zamítavém výroku o věci samé II odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 95 438 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 28 922,50 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 74/2009 (dále jen „posuzované řízení“).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku II v části, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a žaloba v meritu věci zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Ve vztahu k námitce, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, žalobce neuplatnil žádnou konkrétnější argumentaci a nevysvětlil, v čem se měl odvolací soud od citovaného rozhodnutí odchýlit. Posuzované dovolání neobsahuje v této části náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce jím zvolený dovolací důvod v potřebném rozsahu nekonkretizoval.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se výkladu „instančnosti řízení“, a dále související otázka, zda může být procesní postup účastníka řízení rozdílného od poškozeného důvodem pro snížení základní částky, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, když zhodnotil, že na celkové délce řízení se významně podílel postup orgánů veřejné moci, a to zejména v části týkající se odvolacího řízení před Krajským osudem v Ústí nad Labem, a dále opakovaného zrušení meritorních rozhodnutí soudu prvního stupně.

Složitost řízení tak odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou odpovídajícím způsobem rozlišil co do okolností, které šly na vrub postupu orgánů veřejné moci, tak co do těch, jež měly svůj původ v jednání samotných účastníků řízení, kdy předmětem odvolacího („instančního“) přezkumu byla rovněž rozhodnutí procesní povahy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Otázku podání žaloby k věcně nepříslušnému soudu jiným účastníkem posuzovaného řízení, než poškozeným, odvolací soud posoudil v rámci hodnocení kritéria procesní složitosti řízení, čímž se neodchýlil od závěrů vtělených do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, podle něhož z hlediska posouzení procesní složitosti řízení není podstatné, který z účastníků řízení dané procesní prostředky uplatňoval.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž neocitá v rozporu se závěry žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, neboť součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, která podle § 241a odst. 2 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, není při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci závěr o tom, že by rozhodnutí soudu prvního stupně učiněné v posuzovaném řízení bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování právního názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

Odvolací soud se tak při hodnocení uvedeného kritéria neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž by v případě bezvadného postupu soudu nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).

V dovoláním zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za zcela zjevně excesivní. Odvolací soud přitom významně zvýšil základní částku zadostiučinění o 40 % z důvodů jím zjištěných průtahů a nekoncentrovaného postupu odvolacího soudu v posuzovaném řízení.

V souladu s judikaturou dovolacího soudu je postup, kdy se v případě zjištěných průtahů v posuzovaném řízení odvolací soud zabýval nejen kritériem složitosti věci, ale neopomenul zhodnotit i kritérium postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019). Ze shora odkazované judikatury dovolacího soudu plyne, že je-li tato základní úvaha shledána správnou, dovolacímu přezkumu již nemůže podléhat individuální zhodnocení, o kolik procent měla být v důsledku konkrétních skutkových okolností případu základní částka navýšena či snížena. Uvedené je v souladu s povahou dovolání, jež spočívá v řešení otázek právní povahy způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci; řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 623/18).

Námitka žalobce, že základní částka odškodnění ve výši 17 000 Kč za rok trvání řízení je neodpovídající realitě životní úrovně celé společnosti, a že je Nejvyšším soudem stanovené finanční rozpětí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok trvání řízení třeba „valorizovat“ s ohledem na vývoj životní úrovně a i časové hodnoty peněz, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4428/2016, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3450/2013, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 96/2012, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, nebo ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 1609/15).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru