Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2475/2020Rozsudek NS ze dne 11.11.2020

HeslaOdpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2475.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243e odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2475/2020-186

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. T., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 76/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 35 Co 64/2020-142, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020, č. j. 35 Co 64/2020-142, se v části, jímž byl v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 C 76/2019-93, a dále ve výroku III o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. V projednávané věci se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 88/2014 (dále jen „posuzované řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 C 76/2019-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 229 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).

3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke skutkovému závěru, podle něhož posuzované řízení bylo zahájeno dne 5. 11. 2010 podáním žaloby u Okresního soudu v Domažlicích (dále jen „okresní soud“) a žalobce Společenství vlastníků jednotek XY se v něm domáhalo vůči žalobkyni zaplacení částky 8 010 Kč s příslušenstvím jako dlužných úhrad na opravy a údržbu bytového hospodářství a platby spojené s užíváním bytu za část měsíců září až prosinec 2009 a leden 2010. Usnesením okresního soudu ze dne 8. 11. 2010, č. j. 6 C 127/2010-14, byla vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu v Domažlicích s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. K odvolání žalované bylo usnesení okresního soudu usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 28. 1. 2011, č. j. 15 Co 6/2011-23, potvrzeno a spis byl postoupen Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Při jednání konaném dne 4. 10. 2013 žalovaná vznesla námitku věcné nepříslušnosti, spis byl předložen Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 4. 9. 2014, č. j. Ncp 4341/2013-64, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (výrok I), přičemž výrokem II rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání ze dne 25. 2. 2016, č. j. 37 Cm 88/2014-83. K odvolání žalované (zde žalobkyně) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2017, č. j. 8 Cmo 138/2016-122, napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018 bylo ke zpětvzetí žaloby řízení zastaveno a žalobci bylo uloženo žalované nahradit náklady řízení. Výrok I uvedeného usnesení, jímž bylo řízení zastaveno, nabyl právní moci dne 14. 3. 2018. K odvolání žalované bylo napadené usnesení ve výroku II, o nákladech řízení, usnesením Vrchního soudu v Praze změněno tak, že tyto činí 9 034 Kč, jinak bylo v tomto výroku potvrzeno. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. K majetkovým poměrům žalobkyně soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně má ve vlastnictví a spoluvlastnictví několik bytových jednotek a vlastní i další nemovitosti v katastrálním území XY, XY, XY, XY a XY. Žalobkyně je účastnicí dalších pěti soudních řízení týkajících se nájemného a plateb spojených s vlastnictvím bytů a rovněž i odškodňovacích řízení. Žalobkyně dne 11. 10. 2018 bezúspěšně předběžně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s posuzovaným řízením.

4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Posuzované řízení trvalo vůči žalobkyni celkem 7 let a 9 měsíců. Otázku přiměřenosti délky posuzovaného řízení pak soud prvního stupně řešil na základě kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Spor nepovažoval za skutkově obtížnější, sama skutečnost, že byla vznesena námitka místní a věcné příslušnosti, o které bylo následně rozhodnuto, není dokladem složitosti věci. Posuzované řízení nelze typově zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou řízení trestní, řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. Soud prvního stupně však poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3296/2014, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně sice v době předmětného řízení byla ve věku cca 73 až 80 let, byla tedy po převážnou část řízení osobou starší, avšak její zdravotní stav jí nebránil dostavit se k jednání soudu a zde se relevantně vyjadřovat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že zdravotní stav či věk žalobkyně neodůvodňuje závěr o zvýšeném významu řízení pro žalobkyni. Naopak v této souvislosti zohlednil, že žalobkyně byla účastna několika obdobných řízení a rovněž skutečnost, že předmětem posuzovaného řízení byla bagatelní částka. Dospěl tedy k závěru, že význam řízení pro žalobkyni byl fakticky malý. Soud prvního stupně dále poukázal na jistou procesní složitost věci, kdy na délce řízení se určitou měrou podílela i samotná žalobkyně, která se ze zdravotních důvodů omluvila z jednání, a účastníci požádali o odročení jednání za účelem mimosoudní dohody, ke které následně nedošlo. Kvůli tomuto postupu účastníků bylo řízení prodlouženo o zhruba jeden rok. V tomto období však docházelo rovněž k neefektivnímu postupu soudů, soud prvního stupně proto neshledal důvod k modifikaci přiznaného zadostiučinění s ohledem na postup žalobkyně. Soud prvního stupně po zhodnocení uvedených skutečností dospěl k závěru, že délku posuzovaného řízení trvajícího vůči žalobkyni 7 let a 9 měsíců je nutné považovat za nepřiměřenou, kdy neodpovídá právní ani skutkové složitosti věci. Při stanovení výše finančního zadostiučinění vycházel soud prvního stupně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a s podrobnější argumentací vypočetl celkovou výši zadostiučinění na částku 20 250 Kč.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I co do jistiny, co do příslušenství rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu za dobu od 24. 11. 2018 do 11. 4. 2019 zamítl, jinak jej potvrdil; v zamítavém výroku o věci samé II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 19 250 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

7. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu prvního stupně, vycházel z toho, že ve vztahu k žalobkyni posuzované řízení trvalo 7 let a 7 měsíců, což je s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci a kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk doba nepřiměřeně dlouhá. Kritérium složitosti řízení posoudil odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně, když s ohledem na procesní složitost řízení (opakovaně byla řešena otázka příslušnosti soudu) snížil základní částku o 20 %. Odvolací soud se dále neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že základní částku je třeba snížit o 10 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci, když v posuzovaném řízení nebyl zaznamenán výraznější průtah ze strany soudu, který by délku řízení významněji ovlivnil. Za nejdůležitější považoval odvolací soud kritérium významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, když zohlednil vyšší individuální význam řízení daný jejím vyšším věkem. Naproti tomu přihlédl ke skutečnosti, že ač byla žalobkyně po dobu posuzovaného řízení osobou v pokročilém věku, její zdravotní stav jí zcela umožňoval aktivní účast v řízení, stejně tak jako v řadě dalších řízení. Rovněž množství žalobkyní vedených soudních sporů (další 4 řízení) vedl odvolací soud k závěru, že déletrvající řízení nemohlo v její sféře vyvolat značnou frustraci. V neposlední řadě odvolací soud přihlédl k tomu, že předmětem řízení bylo zaplacení bagatelní částky, a to včetně žalobkyní akcentovaného příslušenství a nákladů řízení, která nemohla mít dramatický dopad do její sféry. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobkyni byl nízký, a proto snížil základní částku o 40 %.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, avšak jen v rozsahu, pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím.

9. Žalobkyně především předkládá k posouzení otázku, zda procesní účastenství poškozeného v pokročilejším věku na soudních řízeních odlišných od předmětného řízení vyvrací právní domněnku zvýšeného významu předmětné věci pro osobu poškozeného v pokročilejším věku, a dále zda zdravotní stav poškozeného v pokročilejším věku umožňující mu účast na jednání soudu vyvrací právní domněnku zvýšeného významu předmětné věci s přihlédnutím k vyššímu věku poškozené, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, a rozsudek (správně ovšem usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012. Závěry odvolacího soudu o dobrém zdravotním stavu žalobkyně umožňující žalobkyni účast na soudních jednáních zcela popírají základní a nosnou myšlenku, pro kterou dovolací soud vyslovil ve svých rozhodnutích závěr o presumpci zvýšeného významu věci pro účastníka řízení v pokročilejším věku.

10. Dále žalobkyně namítala, že rozhodnutí je v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, podle kterého ani litigózní (sudičský) přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti věc rozhodnout v přiměřeném čase. Měla za to, že samotná účast žalobkyně na soudních řízeních není bez dalšího schopná být důvodem pro snižování významu věci pro žalobkyni, a už vůbec ne na úroveň nízkého významu. V této souvislosti podotkla, že u žalobkyně nebyl zjištěn litigózní přístup, aby jí mohla být kladena za vinu účast v jiných soudních řízeních.

11. Žalobkyně rovněž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, kladla otázku, zda doba meritorního projednání věci věcně nepříslušným soudem je skutečností ve smyslu ustanovení § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, tedy vlivem postupu rozhodujícího orgánu na celkovou délku řízení, a dále, zda pro celkovou délku řízení jsou z hlediska posouzení vlivu rozhodujícího orgánu důležité jen „podstatné průtahy“, nebo zda je povinností soudu hodnotit všechny průtahy. Odvolací soud totiž vůbec nehodnotil skutečnost, že okresní soud, jako věcně nepříslušný soud, věc meritorně po dobu cca tří let projednával, a teprve k námitce věcné nepříslušnosti vznesené žalobkyní bylo rozhodováno o jeho věcné nepříslušnosti a postoupení věci Městskému soudu v Praze.

12. V dovolání je dále odvolacímu soudu vytýkáno, že kritérium složitosti věci a na něj navazující kritérium postupu orgánu veřejné moci posoudil rovněž v rozporu s ustálenými závěry judikatury, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, či ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s požadavkem, aby na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění se projevila uvedená kritéria ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.

13. Další žalobkyní předložená otázka je spojována s nesprávným závěrem odvolacího soudu, že předmětem řízení byla „bagatelní částka“. Tento závěr je v rozporu s principy odškodňování nepřiměřené délky řízení, neboť odvolací soud vycházel toliko z jistiny žalované částky a nepřihlížel ve smyslu konstantní judikatury k příslušenství pohledávky. Zde žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, a dále na Stanovisko. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Závěr odvolacího soudu o potřebě přihlédnout ke všemu, co bylo pro poškozeného v řízení v sázce, se nijak nepříčí ani žalobkyní označenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, neboť odvolací soud k příslušenství vymáhané pohledávky i předpokládaným nákladům posuzovaného řízení náležitě přihlédl. Uvedená otázka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

19. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž neocitá v rozporu se závěry žalobkyní odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, neboť součástí skutkových zjištění odvolacího soudu, z nichž je povinen dovolací soud vycházet, není při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci závěr o tom, že by rozhodnutí soudu prvního stupně učiněné v posuzovaném řízení bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost nebo pro nerespektování právního názoru. Skutečnost, že posuzované řízení bylo zatíženo obdobím nečinnosti, respektive „podstatnými průtahy“, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobkyně tak částečně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jí učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

20. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek týkajících se zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně ve vztahu k presumpci individuálního zvýšeného významu řízení pro žalobkyni z důvodu jejího vyššího věku, posouzení otázky významu řízení ve vztahu k počtu žalobkyní vedených řízení, a pro posouzení doby, po kterou byla věc projednávána před věcně nepříslušným soudem, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

21. Dovolání je důvodné.

22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

23. Dle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna tam uvedená kritéria.

25. Otázku posouzení doby, po kterou byla věc projednávána před věcně nepříslušným soudem, posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, Nejvyšší soud vysvětlil, že posouzení věcné příslušnosti soudu by mělo odpovídat požadavku na rychlé projednání a rozhodnutí věci a mělo by o ní být rozhodnuto co nejdříve tak, aby mohlo dojít k meritornímu projednání věci. Jinými slovy, postup soudů by obzvláště v procesních otázkách měl odpovídat maximě stanovené v § 6 o. s. ř. Změna soudu projednávajícího věc z důvodu řešení otázky věcné příslušnosti má podstatný vliv na další průběh řízení, neboť je třeba znovu učinit všechny potřebné úkony. V posuzované věci byla věc projednávána před věcně nepříslušným soudem po dobu cca tří let, která k celkové délce řízení významným způsobem přispěla. Odvolací soud však navzdory tomu učinil nesprávný závěr, že v řízení nebyl zaznamenán výraznější průtah (procesně nehospodárný postup) ze strany soudu, který by délku řízení významněji ovlivnil.

26. K otázce významu předmětu řízení ve vztahu k počtu vedených řízení Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedení většího množství sporů staví poškozeného ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14). Vždy však šlo o případy, kdy poškozený vedl několik desítek sporů. Uvedené závěry však nelze vztáhnout do poměrů právě projednávané věci, kde se podle dosavadních skutkových zjištění odvolacího soudu počet dalších žalobkyní vedených sporů pohyboval v řádu jednotek. Závěr odvolacího soudu, že již tato skutečnost sama o sobě snižuje význam řízení pro žalobkyni, se tak ocitá v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

27. K otázce individuálně zvýšeného významu řízení pro žalobkyni z důvodu jejího vyššího věku lze poukázat na to, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2060/18, uvedl, že: „Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít.“. Platí tedy, že u osob ve vyšším věku je zvýšený význam řízení presumován a nelze bez dalšího dovodit, že pokud žalobkyni, která je osobou ve vyšším věku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, ze kterého vyplývá, že za takové osoby lze považovat osoby starší 75 let), její zdravotní stav umožňoval aktivní účast na posuzovaném řízení, tato presumpce zvýšeného významu řízení pro ni neplatí. Jinak řečeno: jak vyšší věk účastníka, tak i jeho zvláště nepříznivý zdravotní stav jsou samostatné a na sobě nezávislé (alternativní) okolnosti umocňující kritérium významu řízení. Je tedy zřejmé, že úvaha odvolacího soudu, který přes vyšší věk poškozené nepřihlédl ke zvýšenému významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, je s výše uvedenými závěry v rozporu.

28. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení významu řízení (v závislosti na věku a zdravotním stavu žalobkyně a dále počtu vedených řízení) je právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.

29. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení znovu a komplexně zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž i pro určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, bylo by zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zaujímal stanovisko k formě, popřípadě výši poskytnutého zadostiučinění.

30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl žalobkyní napaden, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 11. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru