Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2474/2020Usnesení NS ze dne 23.09.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2474.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2474/2020-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. J., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 216/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020, č. j. 30 Co 90/2020-138, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 19 C 216/2018-106, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 177 450 Kč (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 382 550 Kč zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 28 591 Kč (výrok III).

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 27 K 54/2002.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku, zda je konkurzní řízení ve vztahu k úpadci řízením s typově zvýšeným významem, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k vyššímu významu tohoto typu řízení pro žalobce coby úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurz (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011).

K námitce, že u jednotlivých posuzovaných kritérií odvolací soud nedostatečně zohlednil jejich význam adekvátním zvýšením či snížením základní částky, a dále posouzení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) a e) OdpŠk (tedy složitosti řízení a postupu soudů) samostatně a v jejich vzájemném poměru, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem naplněn. Dovolání je v daném rozsahu vadné, a proto Nejvyšší soud k uvedeným dovolacím námitkám nepřihlížel.

Otázka posouzení kritéria složitosti posuzovaného řízení a jeho žalobcem tvrzené nesprávné hodnocení odvolacím soudem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5522/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, podle nichž konkurzní řízení lze považovat za objektivně složité s přihlédnutím k počtu přihlášených věřitelů i k množství incidenčních sporů. Odvolací soud uzavřel, že složitost posuzovaného řízení byla v poměrech projednávané věci umocněna především vloženým incidenčním řízením, v němž se řešily nároky ze smlouvy o sdružení a ve kterém proběhlo 22 jednání, byly vypracovány znalecké posudky, byla vyslýchána řada svědků, po hmotněprávní i procesní stránce se jednalo o řízení složité, když bylo opakovaně rozhodováno o změnách žaloby, o návrzích na přerušení řízení, nebo byla řešena námitka podjatosti soudce. Hodnotil-li na základě těchto závěrů posuzované řízení jako složité, není toto jeho posouzení v rozporu s výše nastíněnou judikaturou Nejvyššího soudu. Namítal-li potom žalobce, že odvolací soud pominul při hodnocení kritéria složitosti, že se na délce posuzovaného řízení negativně podílel i postup orgánu veřejné moci (soudu), když v průběhu vloženého incidenčního řízení bylo též odvolacím soudem při opakovaném rušení přezkoumávaného rozsudku podle § 222 odst. 2 o. s. ř. nařízeno, aby věc u soudu prvního stupně projednal jiný soudce, pak tyto skutečnosti odvolací soud zhodnotil v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci (srov. odst. 23 rozsudku odvolacího soudu). Uvedené posouzení žalobce přitom v podaném dovolání kvalifikovaně nezpochybnil (srov. § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru