Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2458/2015Usnesení NS ze dne 29.07.2015

HeslaNeplatnost právního úkonu
Vydržení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2458.2015.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 134 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2458/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, Ostrava – Radvanice, proti žalované hcentrum.cz a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 105/98, identifikační číslo osoby 639 99 366, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Jugoslávská 481/12, o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 13/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2015, č. j. 8 Co 895/2014-164, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2015, č. j. 8 Co 895/2014-164, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. července 2014, č. j. 13 C 13/2014-115, určil, „že zemřelý A. B., je ke dni úmrtí, tedy ke dni 2. 4. 2010 výlučným vlastníkem nemovitosti – pozemku parc. č. 3130/2 – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území F., včetně jeho součástí, již je stavba čp. 494 občanská vybavenost v části obce F., který je dosud zapsán na LV č. 2293 pro k. ú. F., obec F.-M., okres F.-M. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek“ (dále též „předmětný pozemek“). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 8. června 1994, na základě které prodal zůstavitel dům č. p. 494 na pozemku p. č. 3130/2 (hotel Centrum) s tímto pozemkem společnosti Horský hotel a. s., je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem. V důsledku toho se uvedená společnost nemohla stát vlastnicí předmětných nemovitostí a nemohla je proto ani následně vložit do základního jmění žalované.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, vytkl však prvoinstančnímu soudu, že se nezabýval dobrou vírou žalované jako další nabyvatelky při nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem. „V tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména rozhodnutí ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/2007, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 a rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011, dle kterého osoby, jímž dobrá víra svědčí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2219/12 Ústavní soud uvedl v bodu 73, že je třeba trvat na obecně precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu a ústavněprávních výkladů. Odvolací soud se tak neztotožňuje se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo1424/2006, že další nabyvatel nemovitosti se nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření další kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí a dále v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, dle kterého vyjma zákonem stanovených způsobů nemůže dojít k tomu, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž předpoklad jeho přípustnosti vymezuje tvrzením (ve stručnosti shrnuto z dovolací argumentace), že se odvolací soud při řešení otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně není (objektivně) přípustné, neboť „rozhodnutí, kterým odvolací soud v odvolacím řízení zrušil rozsudek soudu I. stupně, vrátil ji tomuto soudu k dalšímu řízení, nemůže právní moci nabýt, jelikož takovéto rozhodnutí nemá a ani mít nemůže žádné účinky na právní vztahy, které jsou předmětem soudního řízení.“ Současně uvedla, že „Nelze se ztotožnit ani s argumentací dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní judikaturou. Odvolací soud podle názoru žalovaného správně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, zejména pak na nález Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 2219/12, na které jsme ostatně poukazovali i ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně.“ Navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání (které směřuje proti pravomocnému kasačnímu usnesení odvolacího soudu), je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by přezkoumatelným způsobem vyložil konkrétní právní argumenty, které jej k takovému odklonu vedly, když pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu nelze bez dalšího považovat za důvod k nerespektování judikatury dovolacího soudu.

Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (který je veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), vyložil, že ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Judikoval dále, že z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací (sp. zn. IV. ÚS 200/96), předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované (sp. zn. III. ÚS 470/97). Ústavní soud také zdůraznil, že pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva.

Jestliže Nejvyšší soud coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení, je povinností nižších soudů naplňovat shora připomenutý požadavek ústavního principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve své rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto směru lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), v němž dovolací soud připomenul, že právní názory, které Nejvyšší soud zaujal v jiných právních věcech, nejsou sice ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který jeho judikát, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly, a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, respektive z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit. Případný - soudem nižšího stupně provedený - judikatorní odklon je tedy možný jen při realizované konfrontaci s dosud judikovaným (judikovanými) závěrem (závěry) a vyložením nosného (nosných) důvodu (důvodů), který (které) vedl(y) předmětný soud k odklonu od dosavadní judikatury; v opačném případě se zaujatý právní názor soudu nižšího stupně stává defektním a nepřezkoumatelným.

Nejvyšší soud přirozeně reflektuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takovém případě se úvaha obsažená v rozhodnutí Ústavního soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost judikatury Ústavního soudu precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05).

Nejvyšší soud toto rozlišení dosahu (závaznosti) judikatury ve své rozhodovací činnosti reflektuje a respektuje, přičemž – pokud jde o problematiku nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí podle předchozí civilní úpravy - ve svých rozhodnutích vždy zdůrazňuje, proč nelze (mechanicky) převzít závěry z té části judikatury Ústavního soudu, v níž se takovéto originární nabytí vlastnického práva připouští.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (a rovněž v rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013), zaujal a odůvodnil právní názor, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. K takové situaci došlo i v tomto případě, kdy odvolací soud v odůvodnění svého kasačního rozhodnutí de facto pominul právní posouzení věci, pokud pouze odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud ani nevyložil pro jaké (konkrétní) důvody nelze při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí vycházet z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména pokud jde o jeho argumenty, které dosud v rozhodovací praxi Ústavního soudu (a to ani nálezem ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, ale ani aktuálním nálezem ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, v němž Ústavní soud vůbec na předcházející judikaturu dovolacího soudu, zejména na jeho rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ale ani na jeho pozdější judikaturu – např. rozsudky ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5357/2014, nebo ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015, nijak nereagoval) nebyly vytěsněny.

Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS2219/2012 (bod 28. odůvodnění) uvádí, že „nezastírá, že starý občanský zákoník neobsahoval žádné ustanovení explicitně upravující obecný způsob nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí ani k jiné věci od nevlastníka, na základě dobré víry nabyvatele ani jinak (vyjma vydržení). Přesto však vzhledem k zásadním ústavním principům – jako je princip právní jistoty a z něj vycházející princip důvěry v akty státu a ochrany dobré víry, princip ochrany nabytých práv – je třeba dospět k závěru, že i za účinnosti starého občanského zákoníku bylo nezbytné zvažovat a chránit i práva dobrověrného nabyvatele. Bylo tedy možné, aby i v případě, že nabyvatel odvozoval své vlastnické práva od osoby, která vlastnické právo měla nabýt na základě právního úkonu, jenž se později ukázal absolutně neplatný (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením. Fundamentální podmínkou pro takové – z povahy věci originární, nikoliv derivativní – nabytí vlastnictví přitom byla právě dobrá víra nabyvatele; navíc Ústavní soud takovou možnost nabytí vlastnictví dovodil pouze v případech vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí, a to právě s ohledem na souvislosti a význam takové veřejnoprávní evidence.“

Má-li být ovšem v daném směru opomenut právní institut oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. a prostřednictvím principů právní jistoty a ochrany nabytých práv prosazován (zákonem neupravený) nabývací titul vlastnického práva k nemovité věci na základě pouhé dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, pak je třeba v této souvislosti mj. poukázat na plenární nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, v němž se také uvádí, že „Akceptace i dalších pramenů, kromě psaného práva (zejména obecných právních principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle, nebo zda lze stanovit při jejich formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.“ Ústavní soud na tuto otázku odpověděl v tom směru, že „V systému psaného práva má přitom obecné právní pravidlo (obecný právní princip) charakter samostatného pramene práva pouze preater lege (čili pokud psané právo nestanoví jinak).“ Občanský zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2014 ovšem taková pravidla (pro nabytí nemovité věci od nevlastníka) stanovil (srov. § 129 a násl. obč. zák.), takže není-li možné přímou aplikací obecného právního principu negovat příslušné psané právní pravidlo (lze je však pochopitelně prostřednictvím takového principu interpretovat), je pak otázkou, do jaké míry lze při řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka považovat přijatou tezi oprávněného držitele mimo dosah § 129 a násl. obč. zák. v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012, za souladnou s jeho plenárním nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a na něj navazující judikaturou.

Nikoliv nepodstatná je pak následující právní argumentace, na kterou Nejvyšší soud poukázal ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 402/15:

„...Přitom i zákonodárce např. v důvodové zprávě k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb. – stejně jako právní doktrína (včetně tvůrců nového občanského zákoníku) – zcela jasně uvedl, že dosavadní právní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. Kromě toho lze zcela přisvědčit právnímu názoru soudce Nejvyššího soudu Jiřího Spáčila (vysloveném v již shora označeném publikačním zdroji), který mj. uvádí, že ‚Nový občanský zákoník, vycházející z principu materiální publicity, poskytuje naturálnímu vlastníkovi ochranu v § 985 a násl. a vyvažuje tak oprávněné zájmy obou stran. V tomto smyslu by bylo třeba právní názor Ústavního soudu ‚dotáhnout‘, aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy. Není totiž zřejmé, jak by se v poměrech občanského zákoníku 1964 – a navíc zpětně, zpravidla byl sporný převod učiněn v době, kdy judikatura o nemožnosti nabytí od nevlastníka ještě nepochybovala – mohl naturální vlastník bránit.‘

S přihlédnutím k výše uvedenému lze vyslovit názor, že nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/2012, došlo k posunutí hranice od výkladu a aplikace platných a účinným právních norem skrze ústavně právní principy a ideu spravedlnosti, k formování nového pravidla chování, jehož skutková podstata je s odůvodněním na tyto principy – mimo stávající právní předpisy – nově vytvářena, což komentované rozhodnutí činí (jak jinými slovy vyjádřil velký senát Nejvyššího soudu) značně problematickým, jakkoliv Ústavní soud sledoval zjednání nápravy v oblasti týkající se převodů nemovitého majetku a problémů plynoucích z polovičaté zásady materiální publicity (pak je skutečně otázkou, proč nedošlo ke zrušení předmětného ustanovení zákona č. 265/1992 Sb.).

Problematický dosah závěrů z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, lze zaregistrovat i při řešení otázky vydržení versus nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, což lze pochopit např. z této modelové situace: A převede nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy na B (zde podle závěru nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, přichází v úvahu při splnění zákonných podmínek vydržení, nikoliv Ústavním soudem nově normovaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, jímž B být nemůže). Poté B (nevlastník) převede úplatně tuto nemovitost na C. Z jakého důvodu má být vytěsněn závěr, že na tuto situaci již nelze použít institut vydržení ve smyslu § 134 obč. zák.? Pouze proto, že nabyvatel C byl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí? Nebo že důvěřoval ve správnost aktu příslušného katastrálního úřadu, který vklad podle převodní úplatné smlouvy ve prospěch nabyvatele C skutečně provedl a s ohledem na tuto okolnost je také C zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné nemovitosti? Anebo snad z důvodu, že právní úprava vydržení se v případě C neuplatní, neboť k jejímu naplnění chybí u C zákonem vyžadovaná desetiletá vydržecí doba, která je s ohledem na tyto okolnosti a dobrověrnost nabyvatele s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti (popsané v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012) nepřiměřeně dlouhá? Pak je ale třeba si položit otázku, zda v tomto případě jinými slovy nedospíváme k závěru, že je právní úprava vydržení v obdobných věcech nepoužitelná (protože podle Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2219/2012) musí nastoupit aplikace nové normy nabytí nemovitosti dobrověrným nabyvatelem) a tedy v důsledku nově Ústavním soudem zavedené skutkové podstaty nabytí od nevlastníka v podstatě (pro řešení podobných případů) obsolentní. Tyto popsané souvislosti jsou jen jedním logickým kamínkem jinak uceleného argumentačního řetězce, jenž zpochybňuje problematičnost nově konstruované skutkové podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, k níž navíc došlo na samém sklonku existence starého civilního kodexu z roku 1964, kdy stávající právní úprava již obsahuje (nikoli v plné šíři, ale přesto komplexněji) úpravu zásady materiální publicity též v oblasti katastru nemovitostí. Ještě jinak řečeno, pokud by na posledně zmíněnou modelovou situaci Ústavní soud směřoval aplikaci nabytí od nevlastníka, měl by také argumentačně propracovaným způsobem vyložit, z jakého důvodu není možné přistoupit k verifikaci, zda skutkové okolnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu vydržení, resp. proč v těchto případech nelze setrvávat na požadavku vydržení. Zatím nikde a nikým nebylo racionálně uvedeno, proč popsanou modelovou situaci je nezbytné řešit ve prospěch skutkové podstaty nabytí od nevlastníka a proč pro takovéto případy je právní úprava vydržení zcela nepoužitelná (tedy proč takové žaloby není možné pro nesplnění podmínek vydržení zamítat).“

Nutno zdůraznit, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, na uvedenou právní argumentaci vůbec nereagoval, když odvolacímu a dovolacímu soudu vytkl, že v daném případě nevážily možnost působení dobré víry stěžovatelky ve smyslu předchozí judikatury Ústavního soudu a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily, čímž mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Pominutí takové právní argumentace dovolacího soudu tedy nelze vyložit jinak, než že dosud Ústavní soud takto Nejvyšším soudem zaujímané právní závěry při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka podle dosavadních právních předpisů nijak nevytěsnil, a že tedy precedenční účinky se u tohoto nálezu (pro řešení skutkově obdobných případů) stěží mohou dostavit.

Jestliže na výše (a na další v rozhodnutích dovolacího soudu) uvedené právní argumenty po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebylo ze strany Ústavního soudu reagováno, není v poměrech stávající právní úpravy, s přihlédnutím ke shora vyloženým precedenčním účinkům nálezů Ústavního soudu na straně jedné a významu judikatury Nejvyššího soudu na straně druhé, přípustné, aby odvolací soud v kasačním rozhodnutí bez dalšího uvedl, že se s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky neztotožňuje a naopak vychází z judikatury Ústavního soudu, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí soudu prvního stupně zprostředkoval, na základě jaké (konkrétní) právní úpravy lze (při pominutí právní úpravy vydržení) přisvědčit závěru o originárním nabytí vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, a to za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a dalších dosavadních právních předpisů, a proč právní závěry dovolacího soudu v předmětné materii nelze převzít při řešení skutkově obdobných případů.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátil k dalšímu řízení. Bude nyní na odvolacím soudu, aby přimeritorním rozhodování zohlednil připomenutou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a aby svůj právně kvalifikační závěr – vtělený do právního posouzení věci – zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nedospěje-li k závěru o nutnosti vydání dalšího kasačního rozhodnutí, které ovšem musí být rovněž zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř. a násl.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru