Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2419/2005Usnesení NS ze dne 15.11.2005

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2419.2005.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 91 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2419/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce F. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované Obci V., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 608/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.února 2005, č. j. 27 Co 22/2005 - 79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že jeho matka B. Č., zemřelá dne 28. 8. 2001, byla ke dni své smrti vlastnicí níže označeného pozemku, který je nyní součástí pozemku žalované parc. č. 227/34 v kat. území V. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou ve smyslu ust. § 39 a § 40 obč. zák. považuje kupní smlouvu ze dne

17. 8. 1979, kterou měl jako prodávající uzavřít F. Č., nar. 5. 7. 1933,

s Místním národním výborem V. jako kupujícím, neboť v době jejího podpisu byla vlastnicí předmětného pozemku matka žalobce, jež jej zdědila po svém manželovi F. Č., zemřelém dne 17. 4. 1960. Protože žalobce nebyl v době sepsání kupní smlouvy o převodu pozemku jeho vlastníkem a smlouvu ani nepodepsal, nemohl k němu vlastnické právo nabýt právní předchůdce žalovaného, tj. MNV V., a následně žalovaná.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 26. 10. 2004, č. j. 11 C 608/2002 - 61, zamítl žalobu na určení, že B. Č., nar. 1. 1. 1910, byla ke dni úmrtí vlastnicí dílu A pozemkové parcely č. 4/1 o výměře 618 m2, odděleného geometrickým plánem č. 24666-126.219-78 ze dne 16. 11. 1978, připojeného a zapsaného v katastru nemovitostí jako součást pozemku parc. č. 227/34

v katastrálním území V., u Katastrálního úřadu M. na listu vlastnictví

č. 10001, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že žalobce jako dědic po své matce B. Č. má ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem

na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení by byl zkrácen na svém právu vyplývajícím z dědictví po zůstavitelce a jako její právní nástupce by se nemohl ujmout předmětného pozemku. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec žalobce F. Č. zemřel dne 17. 4. 1960 a usnesením bývalého Státního notářství

v M. ze dne 4. 8. 1961, sp. zn. D 579/60, byla schválena dědická dohoda, podle které pozůstalá manželka B. Č. nabyla veškerý majetek z dědictví, mimo jiné též pozemek č. 4/1 - zahrada, zapsaný ve vložce č. 32 pozemkové knihy pro kat. území V., a ostatní dědicové, tj. I. Š. a F. Č. nežádali vyplacení svých dědických podílů. Dále bylo zjištěno, že dne 17. 8. 1979 byla mezi prodávajícím F. Č., nar. 5. 7. 1933, a Místním národním výborem V. jako kupujícím uzavřena kupní smlouva formou notářského zápisu, jejímž předmětem byla zahrada 4/1 ve V., zapsaná ve vložce 32 pozemkové knihy V. za kupní cenu 9.040,- Kč, a to díl označený písm. A o výměře „6a 18 m2“. Tuto smlouvu soud posoudil jako platný právní úkon, neboť prodávající před jejím podpisem prohlásil, že je vlastníkem předmětného pozemku, jeho totožnost byla ověřena podle předloženého občanského průkazu a kupní smlouva byla prodávajícím vlastnoručně podepsána, a má

i další náležitosti stanovené zákonem, když byla uzavřena písemně, byla dohodnuta kupní cena, k prohlášení prodávajícího o prodeji přistoupil kupující prohlášením ze dne 20. 8. 1979 a za kupujícího byla podepsána tajemníkem MNV V. Tvrzení žalobce o tom, že smlouvu ani dotazník a čestné prohlášení nepodepsal, považoval soud

za nevěrohodná a účelová. Dále soud dovodil, že i kdyby byla kupní smlouva neplatná, bylo by vlastnické právo k pozemku vydrženo již právním předchůdcem žalovaného (bývalým čsl. státem - MNV V.), který s ním od 17. 8. 1979 nakládal v dobré víře jako s vlastním, a do vlastnictví žalovaného pozemek přešel na základě ohlášení podle zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majtku České republiky do vlastnictví obcí, dnem účinnosti tohoto zákona.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 2. 2005, č. j. 27 Co 22/2005 - 79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho názorem, že dědic má ve smyslu ust. § 80 pásm. c) o. s. ř. naléhavý právní na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem určité věci, která nebyla

v dědickém řízení projednána. Zanechal-li však zůstavitel více dědiců a nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou než dědicem jde, jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědicové považováni za vlastníky této věci. V soudním řízení mají postavení tzv. nerozlučných společníků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, v čísle 6, str. 229). Z postavení nerozlučných společníků (§ 91 o. s. ř.) vyplývá, že se všichni musí účastnit soudního řízení na jedné ze sporných stran. Jestliže

v posuzované věci z usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 3. 2002, sp. zn.

D 942/2001, vyplývá, že dědicem po B. Č., zemřelé dne 28. 8. 2001, byl nejen žalobce, ale i jeho sestra I. Š., která podle tvrzení žalobce zemřela, přicházejí v úvahu jako dědicové její děti, když žalobce netvrdil, že by byl jediným dědicem po své sestře. Vzhledem k tomu, že požadovaného určení se v posuzované věci domáhá pouze žalobce a druhá dědička, resp. její dědicové, se daného řízení neúčastní, není - v důsledku pravidel o nerozlučném společenství dědiců - dána aktivní legitimace žalobce ve sporu. Zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je tudíž správné, i když

i jiných důvodů. Odvolací soud se proto již nezabýval platností kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1979 a otázkou vydržení vlastnictví k pozemku žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Především namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou platnosti či neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1979 ani otázkou vydržení vlastnictví k pozemku žalovanou. Je sice správný jeho názor, že v první řadě je třeba se zabývat legitimací účastníků ve sporu, nicméně krajský soud přehlédl, že podle rozhodnutí o projednání dědictví po zemřelé B. Č. nepožadovala druhá dědička I. Š. z dědictví ničeho a že dědici se dohodli na tom, že veškerý majetek převezme toliko žalobce. V této souvislosti poukazuje na usnesení Okresního soudu

v Mělníku ze dne 18. 3. 2002, č. j. D 942/2001 - 20, o projednání dědictví po zemřelé B. Č., a na to, že „vzdání se nároku I. Š.“ vycházelo z toho, že

k rozdělení všech nemovitostí mezi ní a žalobcem došlo již postupní smlouvou, která byla uzavřena dne 8. 12. 1992 mezi B. Č., žalobcem a I. Š.; touto smlouvou byla na žalobce převedena i parcela č. 4/1 v kat. území V. - tedy její zbývající část. Z tohoto důvodu neměla I. Š. již zájem se daného sporu účastnit, nehledě na to, že žalobce zmocnila k podání žaloby v dané věci, což žalobce může doložit. V této souvislosti namítá, že názor odvolacího soudu o tom, že řízení se měla účastnit i jmenovaná, byl pro něj neočekávaný, a nemohl se tak vyjádřit k právní stránce věci a tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání. Vzhledem

k tomu, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou povinnostmi procesními, bylo

na soudu, aby účastníky poučil ve vztahu k této skutečnosti, kterou žádný z nich neuplatňoval. Tím, že „soud rozhodl o účastenství až v odvolacím řízení, bylo žalobci znemožněno, aby mohl svoji chybu napravit, resp. soud mu odepřel možnost se proti rozsudku odvolat“. Podle něj bylo namístě, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Pokud tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci (viz nález Ústavního soudu ČR z 24. 9. 1998, sp. zn. III ÚS 139/98, v němž byl vyjádřen názor, že „změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případě i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní“). Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b/ a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

V posuzované věci bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Mělníku

ze dne 18. 3. 2002, sp. zn. D 942/2001, o projednání dědictví po B. Č., zemřelé dne 28. 8. 2001, byla schválena dohoda dědiců ze zákona, podle které veškeré dědictví nabyl pozůstalý syn F. Č., nar. 5. 7. 1933, a pozůstalá dcera I. Š. z dědictví ničeho nepožadovala.

Již v rozsudku ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 67, a rovněž

i v dalších rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že „zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde

v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení

o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení

o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).“

V daném případě z uvedeného právního názoru vyplývá, že oprávnění (aktivní legitimaci) k určení, že vlastnicí předmětného pozemku byla ke dni své smrti B. Č. měl nejen žalobce, ale i pozůstalá dcera I. Š., resp. vzhledem k jejímu úmrtí její dědic či dědicové, když žalobce ani netvrdil, že by byl dědicem, resp. jediným dědicem po své sestře. Protože I. Š., která tu měla postavení tzv. nerozlučného společníka, resp. její dědic či dědicové, nebyl (nebyli) účastníkem (účastníky) řízení před soudy, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor pokud - v souladu s ustálenou judikaturou - dovodil, že žalobě na určení nebylo možné z tohoto důvodu vyhovět.

Námitka dovolatele, že soud jej měl v otázce aktivní věcné legitimace poučit, není správná, neboť poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl žalovat nebo být žalován, přesahuje poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení (srov. rozhodnutí publikované v časopise Právní rozhledy pod č. 5/93, str. 169).

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť

z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen

v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru