Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2416/2018Rozsudek NS ze dne 24.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2416.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 do 31.01.2019

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2416/2018-222

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) T. R., bytem XY, b) H. R. Š., bytem XY, oba zastoupni Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 139/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 25 Co 368/2017-201, takto:

I. Dovolání se v části týkající se rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 25 Co 368/2017-201, kterým byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu požadavku žalobců na veřejnou omluvu za zásahy do jejich práv a do práv veřejnosti a na sdělení, kdy a jaká opatření budou přijata k respektování uvedených práv rodičů dětí, odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2018, č. j. 25 Co 368/2017-201, se ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl co do části požadavku žalobců na veřejnou omluvu za umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské unie potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení,

a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 29 C 139/2015-177, v zamítavém výroku I co do požadavku žalobců na veřejnou omluvu za umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské unie a v závislém nákladovém výroku II

zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobci se proti žalované domáhali zadostiučinění nemajetkové újmy, a to jednak ve formě (1) veřejné omluvy za zásahy do jejich práv a do práv veřejnosti ve znění: „Omlouváme se za zásah do rodičovských práv rozhodovat se o očkování dítěte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zajišťovat dítěti lékařskou péči v souladu s vědeckými poznatky, do práva na svobodný a informovaný souhlas, do práva na ochranu soukromého a rodinného života, do práva nebýt diskriminován a do práva na objektivní informace bez ovlivňování plošnými manipulativními, zastrašujícími a agresivními reklamami na vakcíny. K zásahu do těchto práv došlo: a) zavedením a udržováním systému povinného očkování a s tím spojených sankcí ve formě pokut a vyloučení dětí z předškolního vzdělávání, aniž by byla prokázána medicínská nezbytnost tohoto opatření, a to nezávislými experty bez konfliktu zájmů, aniž by meze povinnosti byly jasně stanoveny zákonem, aniž by stát převzal odpovědnost za újmu na zdraví očkováním způsobenou, aniž by stát spolehlivě vyhodnocoval nežádoucí účinky očkování a poskytoval o nich i o očkování objektivní informace, b) umožněním protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou EU“, a jednak formou (2) sdělení, kdy a jaká opatření budou přijata k respektování uvedených práv rodičů dětí. Nemajetková újma měla být žalobcům způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu státu spočívajícího v systému očkování dětí v České republice, které je podle žalobců diskriminační a represivní, umožňující protiprávní reklamy na příslušné vakcíny, kterou žalobci vnímají jako manipulaci a zastrašování. Podle žalobců nebyla prokázána medicínská nezbytnost očkování, meze povinnosti očkování nebyla dosud jasně stanovená zákonem, stát nepřevzal odpovědnost za újmu na zdraví způsobenou očkováním dětí, nevyhodnocuje nežádoucí účinky očkování a neposkytuje o nich objektivní informace. Dále žalobci uvedli, že existují sankce při odmítnutí očkování dítěte (nepřijetí do mateřské školky, v čemž shledávali porušení práva své dcery na vzdělávání a ochranu soukromého života) a zdůrazňovali nárok na spravedlivou náhradu škody podle čl. 24 Úmluvy o biomedicíně a náhrady újmy na zdraví. Jejich práva byla poškozena, jestliže byli povinni respektovat zákonnou úpravu v rámci očkování dětí ve věku do tří let konkrétními vakcínami. Nesprávný úřední postup žalobci shledávají v systému očkování stanovenému zákonnou úpravou a v umožnění reklam na očkovací vakcíny pro děti v médiích, čímž podle žalobců mělo dojít k protiprávnímu zásahu do osobnostních a základních lidských práv rodičů dětí, kteří by měli mít právo rozhodnout sami o nezbytnosti očkování dítěte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž mělo by být umožněno právo na svobodný a informovaný souhlas s očkováním, na ochranu soukromého a rodinného života žalobců. Žalobci požadovali položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť tato problematika je řešena odlišně různými státy Evropské unie a Česká republika neimplementovala směrnici Evropské unie č. 2001/83/ES do zákonné úpravy.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 29 C 139/2015-177, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali veřejné omluvy z důvodu zásahu do jejich rodičovských práv nesprávným úředním postupem a uložení povinnosti žalovanému sdělit žalobcům, kdy a jaká opatření budou přijata k respektování práv rodičů a dětí v České republice (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a) je dokumentaristkou a že se žalobcem b) natočili film s názvem Epidemie svobody, v rámci kterého získali informace od lékařů a rodičů dětí, na základě kterých nabyli přesvědčení, že metoda zavedená v České republice o plošném povinném očkování je nebezpečná, donucovací a represivní. Oba žalobci přestali věřit odborníkům, ve které ztratili důvěru a obávají se o své děti ve věku 3 a 14 let. Zvolili tedy u dcery odklad očkování, požadovali očkování proti tetanu monovakcínou, jež však České republice není zavedena, neboť nechtěli zatížit dceru očkováním proti černému kašli a proti žloutence, a to z důvodu, že rodina v linii žen je zatížena astmatem. Dcera účastníků není očkována, ale rodiče nevylučují její očkování později. V důsledku absence očkování dcery žalobci neuspěli s jejím přijetím do mateřské školky. Žalobci se setkali s případem, kdy chlapec byl očkován v 9. týdnu věku, byl pak zpožděn ve vývoji a následně u něj nastaly projevy epilepsie. Žalobci také brojili proti uveřejňování reklam na zavedené očkování dětí nízkého věku. Žalobci výzvou ze dne 21. 7. 2014 požádali žalovanou o odškodnění, avšak žalovaná ve vyjádření ze dne 23. 12. 2014 jejich požadavek na veřejnou omluvu a sdělení ohledně opatření k respektování práv rodičů v České republice odmítla.

4. Soud prvního stupně přes požadavek žalobců nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) ohledně řádné implementace směrnice Evropské unie č. 2001/83/ES do zákonné úpravy v České republice, neboť tuto otázku posoudil jako irelevantní s ohledem na předmět žaloby. Současně poukázal na to, že na SDEU se obrátil již Nejvyšší soud Slovenské republiky s návrhem na posouzení několika otázek týkajících se výkladu Charty základních práv Evropské unie a SDEU dospěl v usnesení ze dne 17. 7. 2014 ve věci C-459/13 k závěru, že není příslušný na vznesené otázky odpovědět už proto, že povinnost očkování na Slovensku neukládá právní akt Evropské unie, nýbrž vnitrostátní předpis.

5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 25 Co 368/2017-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

6. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, souhlasil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně.

7. K námitce žalobců o neúplném právním posouzení odvolací soud uvedl, že stran ochrany osobnosti je zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „občanský zákoník“ nebo jen „o. z.“), lex generalis a uplatní se pouze tehdy, pokud osobnostní agenda není upravena speciálním předpisem stejné právní síly. S poukazem na žalobu, podle které žalobcům měla újma vzniknout jako adresátům kogentních veřejnoprávních norem vytvořených žalovanou, odvolací soud dovodil, že se jedná jednoznačně o situaci, kdy stát vystupuje jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování a uzavřel, že za těchto okolností je nutno aplikovat speciální právní předpis, kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále také „OdpŠk),

8. Odvolací soud především v daném případě neshledal naplnění podmínky existence nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť žalobci dovozují svůj nárok z jejich pohledu nedokonalých právních předpisů a dopadů na jejich psychický stav s tím, že existence negativních subjektivních pocitů žalobců nemohou splnění této zásadní podmínky suplovat. V této souvislosti odvolací soud vycházel z názoru, že proces přijímání zákonů hlasováním v komorách parlamentu (normotvorná činnost), ani nečinnost zákonodárného sboru na přípravě zákona, jenž by po obsahové stránce žalobcům vyhovoval, není úředním postupem a že za újmu vzniklou na základě této činnosti stát neodpovídá ani podle občanského zákoníku ani podle zákona č. 82/1998 Sb. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, a ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, či ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006, nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, anebo ze dne 20. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 407/99, nebo ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, či ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 93/99. V této souvislosti dodal, že okolnost, že pozitivní právní úpravu nevnímají žalobci jako správnou, nemůže soud zásadně reflektovat jinak, než odkazem na postupy zákonodárného procesu a že otázka změny stávající právní úpravy je věcí moci zákonodárné, přičemž absence zákonné úpravy odpovídající představám žalobců nemůže být nesprávným úředním postupem.

9. Dále odvolací soud uzavřel, že k položení jakékoliv předběžné otázky SDEU není žádný důvod, neboť takto nelze obcházet splnění podmínky existence nesprávného úředního postupu, přičemž v tomto řízení by jakýkoliv závěr soudu k dané otázce byl irelevantní, neboť by nemohl žalobcům při nedostatku výchozího předpokladu vzniku uplatněného nároku nijak prospět.

10. K otázce věcné pasivní legitimace ke sdělení, jaká opatření budou přijata k respektování práv rodičů a dětí ohledně systému očkování v České republice, odvolací soud konstatoval, že o takový požadavek se vůbec o platné právo neopírá. V této souvislosti uzavřel, že neexistuje žádný státní orgán, který by měl povinnost na takto sugestivní, kapciózní a nekonkrétní dotaz odpovídat. Podle odvolacího soudu nejblíže by tento dotaz měl asi k žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ale s ohledem na své znění spadá do výluky v § 2 odst. 4 tohoto zákona. Odvolací soud tak s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2498/99, dospěl k závěru, že z důvodu, že soud nenašel jiný orgán, který by měl být povolán k rozhodování o požadavku na takovéto sdělení, nelze řízení v této části zastavit, ale musí o něm sám rozhodnout, a s ohledem na jeho neoprávněnost, nikoliv pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, jej zamítnout.

II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli včasným dovoláním žalobci (dále také „dovolatelé“), kteří přípustnost dovolání spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je, zda měl odvolací soud předložit předběžnou otázkou SDEU a zda byly splněny podmínky pro tento postup.

12. Žalobci namítli, že jedno z jejich žalobních tvrzení bylo to, že v České republice probíhají reklamy na vakcíny v rozporu s právem Evropské unie a v rozporu s jejich spotřebitelskými právy, přičemž není respektována legislativa Evropské unie ohledně zákazu reklamy na léčivé přípravky a dochází ke zcela účelovému výkladu pojmu „vakcinační akce“, a to v rozporu s výkladem a praxí v západní Evropě. Dále žalobci zdůraznili, že opakovaně požadovali předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ohledně toho, zda Česká republika neporušuje svoje závazky ze směrnice Evropské unie č. 2001/83/ES, pokud umožňuje brandovou reklamu na konkrétní vakcíny vůči veřejnosti, resp. zda je přípustná brandová reklama na vakcíny podle této legislativy. K tomu uvedli, že předběžnou otázkou nechtěli řešit vnitrostátní předpis a samotnou povinnost očkování vyplývající z vnitrostátního předpisu, nýbrž otázkou směřovali k výkladu právního předpisu Evropské unie, který je v České republice rozporný s výkladem v západních zemích, a tím je zasahováno do jejich práv jako spotřebitelů a jako rodičů, neboť nad jejich zájmem je v České republice nesprávným výkladem upřednostňován zájem výrobců vakcín. K závěru odvolacího soudu, že předložením předběžné otázky nelze obcházet splnění podmínky existence nesprávného úředního postupu, namítli, že odvolací soud tak nelogicky opominul, že nejprve musí dojít k posouzení předběžné otázky (zda dochází k porušení práva Evropské unie) a teprve na základě toho může dojít k posouzení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebo k jinému porušení jejich práv vyplývajícímu z nesprávného výkladu práva Evropské unie. Uvedli rovněž, že úmyslně svoji žalobu koncipovali tak, že nenamítali jen nesprávný úřední postup, ale i porušení svých osobnostních práv, aby nemohlo dojít k účelové redukci na velmi úzce vykládaný nesprávný úřední postup a k odepření práva na účinný právní prostředek nápravy, přestože dochází k porušování jejich práv vyplývajících z legislativy Evropské unie. Pokračovali dále, že pokud dochází k porušování legislativy Evropské unie a tím dochází k neoprávněnému zásahu do sféry osoby (spotřebitele), musí k tomu existovat účinný právní prostředek nápravy proti nesprávnému výkladu práva ze strany státu, přičemž z jejich hlediska je jedno, zda půjde o řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., nebo zda půjde o ochranu jejich osobnostních práv. Podle žalobců postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, na zákonného soudce (SDEU) a také k porušení práva na účinný právní prostředek nápravy. Vytkli odvolacímu soudu, že pokud uzavřel, že proces přijímání zákonů, ani nečinnost zákonodárce není úředním postupem, tak se jedná o nepochopení žaloby, která netvrdí, že nesprávný úřední postup spočívá právě v tomto. V této souvislosti zdůraznili, že v žalobě je uvedeno, že nesprávný úřední postup nebo zásah do jejich práv spočívá i v úřední činnosti - v chybějícím posuzování obsahu reklamy na vakcíny a v automatickém schvalování žádostí farmaceutického průmyslu (bez posouzení obsahu reklamy tak, aby odpovídal legislativě Evropské unie). Na podporu své argumentace pak odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005 a na nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, s tím, že jednoznačná povinnost soudu předložit předběžnou otázku SDEU je dána v případě, kdy je projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropského společenství, což podle jejich názoru bylo v projednávaném případě naplněno.

13. Žalobci navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušen a aby jim byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 do 31. 1. 2019 (viz čl. IV., XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“

16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

IV. Přípustnost dovolání

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Podle § 241 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odstavec 4). K obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží (odstavec 5). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6).

20. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), dovolatelé jsou povinni v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považují pro ně za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz). Jinými slovy vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují.

21. V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobci spatřují splnění předpokladů přípustnosti ve vztahu k jejich požadavku na veřejnou omluvu pod bodem 1a) a ohledně požadovaného sdělení pod bodem 2) žaloby, v dovolání zcela absentuje. V tomto rozsahu tudíž dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobci nijak nevymezili, od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil, nebo v čem napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Žalobci totiž svoji dovolací argumentaci vztáhli výlučně k jejich požadavku formulovanému pod bodem 1b) žaloby týkajícího se umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské unie. Měla-li se snad dle dovolatelů níže uvedená otázka vztahovat i k požadavkům pod body 1a) a 2), pak na jejím vyřešení napadené rozhodnutí u uvedených požadavků ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.

22. V rozsahu žalobních požadavků pod body 1a) a 2) je tak dovolání nepřípustné.

23. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, kdy a za jakých podmínek lze předložit předběžnou otázku SDEU, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

24. Dovolání je důvodné.

25. Žalobci vymezená dovolací otázka týkající se podmínek předložení předběžné otázky SDEU již v judikatuře Nejvyššího soudu byla řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2711/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1582/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). V usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2417/2015, pak Nejvyšší soud vyslovil závěr, že „[S]oudní dvůr má, jak plyne z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie („SFEU“) pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 1980 ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR 1981 s. 3045, bod 18, a rozsudek ze dne 16. 7. 1992 ve věci C-83/1991 Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod 25).“

26. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyřešil otázku, jaké jsou obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou porušením práva EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

27. V prvním z označených rozhodnutí s odkazem na judikaturu SDEU, jakož i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva, byť tuto problematiku právní řád České republiky výslovně neupravuje.

28. V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, konstruovány následovně: cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům; právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem; porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu; mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke škodě.

29. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat získání náhrady škody.

30. Uvedené předpoklady odpovědnosti státu se uplatní obecně, ve vztahu k činnosti všech státních orgánů, tedy jak legislativních, tak soudních.

31. Pro posouzení přípustnosti vymezené dovolací otázky je tedy zásadní, zda v řízení vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a zda výklad takové otázky je zcela nezbytný pro vyřešení daného případu. V této souvislosti je pro daný případ relevantní, že žalobci se podle žalobního petitu proti žalované domáhají omluvy za umožnění reklam na vakcíny, jež jsou podle jejich přesvědčení protiprávní, v rozporu s legislativou Evropské unie, přičemž výslovně brojí proti posuzování obsahu reklam na vakcíny, respektive proti jejich automatickému schvalování, od čehož dovozují nesprávný úřední postup a zásah do jejich práv rodičů a spotřebitelů.

32. Pokud však odvolací soud v poměrech projednávané věci své rozhodnutí založil na závěru, že stát za normotvornou činnost neodpovídá a svůj závěr o absenci důvodu k položení předběžné otázky SDEU odůvodnil pouze tím, že tímto způsobem není možné obcházet splnění podmínky existence nesprávného úředního postupu a že jakýkoliv závěr soudu k dané otázce by byl irelevantní, pak jeho rozhodnutí shora citované judikatuře neodpovídá. Bylo totiž na odvolacím soudu, pokud tak již neučinil soud prvního stupně, aby se postupem při posuzování obsahu reklam na vakcíny a jejich schvalováním Ministerstvem zdravotnictví podle příslušných zákonných ustanovení zabýval a následně zhodnotil, zda v tomto směru vyvstala otázka výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 6. 11. 2001, č. 2001/83/ES, popřípadě, zda je výklad této otázky zásadní pro vyřešení projednávané věci. Odvolací soud však tento postup nijak nehodnotil, a proto je jeho rozhodnutí neúplné, tudíž nesprávné.

33. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení dovolací soud neshledal.

34. V žalobci namítaném postupu odvolacího soudu dovolací soud vady řízení neshledal, neboť v postupu odvolacího soudu se odrazilo jeho nesprávné hmotněprávní posouzení předpokladů odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva.

VI. Závěr

35. Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání v části proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu požadavku žalobců na veřejnou omluvu za zásahy do jejich práv a do práv veřejnosti a na sdělení, kdy a jaká opatření budou přijata k respektování uvedených práv rodičů dětí, jako nepřípustné odmítl.

36. Ohledně požadavku žalobců na veřejnou omluvu za umožnění protiprávních reklam na vakcíny v rozporu s legislativou Evropské unie je rozsudek odvolacího soudu z výše vyložených důvodů nesprávný a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tedy napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř., kterým byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve shora uvedeném rozsahu a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v dovoláním dotčeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí, a to včetně závislého nákladového výroku, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

37. Na soudu prvního stupně bude, pokud shledá, že žalobcům skutečně vznikla tvrzená újma, aby se znovu zabýval důvodností nároku žalobců a aby v této souvislosti opětovně posoudil otázku nezbytnosti výkladu komunitárního práva a v tomto ohledu svůj závěr v odůvodnění nového rozhodnutí náležitě vysvětlil. Shledá-li soud nezbytnost výkladu komunitárního práva, a to i v závislosti na posouzení zbývajících předpokladů odpovědnosti státu za jeho porušení, ještě před případným položením otázky SDEU zváží, zda případně nejsou splněny předpoklady pro postup v souladu s doktrínou acte clairé či acte éclairé. „Je zajisté jen věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda je řádná aplikace unijního práva natolik zřejmá, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, a v důsledku toho se rozhodne, že nepředloží Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která vyvstala při jednání před tímto soudem… Samotná existence protichůdných rozhodnutí vydaných ostatními vnitrostátními soudy nemůže být v tomto ohledu rozhodujícím prvkem pro uložení povinnosti stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU“ (srov. C-160/14 J. F. F. d. S. e B., odst. 40 – 41, jakož i tam citovanou judikaturu).“

38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 6. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru