Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2411/2018Usnesení NS ze dne 15.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2411.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 238 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 do ...

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2109/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2411/2018-255

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 559/28, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 406 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 106/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 Co 164/2017-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 406 050 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, a to jako odškodnění nemateriální újmy ve výši 400 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu, který měl spočívat v tom, že byl trestně stíhán, avšak byl pravomocně zproštěn obžaloby, následně podal u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu osobnosti, věc byla postoupena Městskému soudu v Praze, u kterého řízení skončilo odkazem na projednání podle speciálního předpisu - zákona č. 82/1998 Sb., přičemž po tomto poučení uplatnil svůj nárok na odškodnění ve výši 400 000 Kč u Městského soudu v Brně, jenž rozsudkem ze dne 4. 2. 2008, č. j. 14 C 259/2005-232, žalobu zamítl s odkazem na vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku a jeho odvolání nebylo shledáno Krajským soudem v Brně rozhodnutím ze dne 15. 6. 2009, č. j. 44 Co 122/2008-265, důvodným, následně se pokusil neúspěšně o obnovu tohoto řízení. Podle názoru žalobce soudy jednaly proti dobrým mravům, pokud připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení, neboť každé vznesení námitky promlčení ze strany žalované v jakémkoli případě je nemravné a soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat dobré mravy jakožto i vznášení námitky promlčení, což se však v jeho případě nestalo. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu majetkové škody ve výši 6 050 Kč, a to za náklady právního zastoupení, které vynaložil v souvislosti s řízením o obnovu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2016, č. j. 16 C 106/2013-115, žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobci zaplatit částku 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 9. 2014 do zaplacení a částku 6 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 9. 2014 do zaplacení, zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil 900 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 Co 164/2017-160, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 600 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce, který přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobce je v projednávaném případě otázkou zásadního právního významu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, otázka, zda lze odepřít odškodnění nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen s odkazem na to, že meritorní rozhodnutí vydaná v posuzované věci nebyla zrušena pro nezákonnost. Odvolací soud se podle názoru žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda může soud změnu argumentace, založenou na změně právního posouzení uplatněného nároku, považovat za změnu žaloby, a jako takovou ji odmítnout připustit, k čemuž poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, a ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2084/2003. V tomto ohledu namítal, že nesprávný úřední postup soudů projednávajících věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 259/2005 spatřoval v tom, že příslušné soudy na věc aplikovaly nesprávný právní předpis, když namísto přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), popřípadě namísto aplikace právních norem upravujících ochranu osobnosti, ve věci postupovaly podle tehdy účinného znění zákona č. 82/1998 Sb., což vedlo k nesprávnému zamítnutí žaloby, přičemž po změně judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně závěru, že stíhané osoby měly nárok na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněné trestní stíhání i předtím, co bylo do zákona č. 82/1998 Sb. doplněno ustanovení § 31a, a to na základě přímé aplikace článku 5 odst. 5 Úmluvy, podal zcela důvodnou žalobu na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 259/2005, avšak této žalobě nebylo vyhověno s odkazem na promlčení práva. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že za daný nesprávný úřední postup mu přísluší odškodnění bez ohledu na to, zda byla meritorní rozhodnutí soudů pojednávajících věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 259/2005 pro nezákonnost zrušena či nikoliv. Podle žalobce by mělo být jeho žalobě na náhradu nemajetkové újmy za popsaný nesprávný úřední postup vyhověno, a to s odkazem na článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která má přednost před zákonem, a proto ji lze aplikovat přímo, v souladu se základními principy spravedlnosti. Žalobce dále namítl, že se soud prvního stupně dopustil pochybení, pokud na jednání konaném dne 19. 12. 2016 podle § 95 o. s. ř. nepřipustil změnu jeho skutkových tvrzení týkající se tvrzeného nesprávného úředního postupu soudu v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 259/2005 v tom směru, že soud nesprávně aplikoval ustanovení o nemajetkové újmě namísto jím požadované ochrany osobnosti. Žalobce totiž u jednání pouze doplňoval svá tvrzení ohledně právní kvalifikace a nejednalo se o změnu skutkových tvrzení. Podle žalobce tak soud prvního stupně zatížil řízení vadou, kterou nenapravil ani soud odvolací. Žalobce závěrem navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II zákona odst. 1 a 7 č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Žalobce (dále také „dovolatel“) podal nejprve sám a následně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud k podání učiněnému samotným dovolatelem co do vymezení rozsahu a důvodů dovolání nepřihlížel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) a zabýval se pouze dovoláním podaným prostřednictvím právního zástupce dovolatele.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o požadavku dovolatele na odškodnění nemateriální újmy ve výši 400 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu a na náhradu majetkové škody ve výši 6 050 Kč za vynaložené náklady právního zastoupení v řízení o obnovu řízení.

Dovolání směřující proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítnutí nároku dovolatele na náhradu škody ve výši 6 050 Kč s příslušenstvím, tak není přípustné, neboť v této části bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, aniž by šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah.

Otázka, zda lze odepřít odškodnění nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen s odkazem na to, že meritorní rozhodnutí vydaná v posuzované věci nebyla zrušena pro nezákonnost zrušení nezákonného rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014).

Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídal za škodu podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Užití této výjimky ale bylo zásadně podmíněno tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Odpovědnost státu byla také dovozena v případě rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10). Obdobně se Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, přičemž však vycházel z podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, vyslovil závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za situace, kdy Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, jenž představoval relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci, byl konstatován nesprávný postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a s tím spojené otázky vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem požadované materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své obrany využil.

Shora citovaná judikatura však na daný případ nedopadá, neboť žalobce využil svého práva podat odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2008, č. j. 14 C 259/2005-232, které však nebylo shledáno Krajským soudem v Brně důvodným, a navíc, byť neúspěšně, využil i možnosti mimořádného opravného prostředku, a to podání žaloby o obnovu řízení.

Odvolací soud tak nedospěl k jinému závěru, než jaký již byl přijat v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že soud rozhodující o žalobě na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016). Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015).

Nejvyšší soud v projednávané věci navázal na shora citovanou judikaturu a setrval na závěru, že základní podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škody podle § 8 odst. 1 OdpŠk je zrušení či změna nezákonného rozhodnutí.

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání v rozsahu nároku na odškodnění nemateriální újmy ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím v důsledku nesprávného úředního postupu odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Vada řízení namítaná žalobcem, spočívající v tom, že soud prvního stupně při jednání konaném dne 19. 12. 2016 nesprávně postupoval podle § 95 o. s. ř. a odvolací soud toto pochybení nenapravil, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítané vadě řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li odvolání přípustné.

Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž rozhodl o náhradě nákladů řízení, není objektivně přípustné. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejedná se o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 5. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru