Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2409/2005Rozsudek NS ze dne 31.08.2006

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2409.2005.1
Dotčené předpisy

§ 104a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 9 odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2409/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce E.E.G s.r.o., zastoupeného

advokátem, proti žalované V. P.,

o zaplacení 200.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 12/2004,

o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2005, č.j. 1 Co 40/2005-62, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2005, č.j. 1 Co 40/2005-62, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2004, č.j. 23 C 12/2004-38, se zrušují, a věc se postupuje k dalšímu řízení věcně příslušnému Okresnímu soudu v Hodoníně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. srpna 2004, č.j. 23 C 12/2004-38, uložil žalované zaplatit žalobci 200.000,- Kč s příslušenství. Rozhodl současně

o nákladech řízení.

Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k písemnému ujednání o smluvní pokutě v rámci uzavřené smlouvy o udělení oprávnění k výkonu práva výkonného umělce ze dne 21. února 2003. V ujednání byl přesně určen důvod a výše smluvní pokuty a bylo prokázáno, že žalovaná porušení svých dvou smluvních povinností zavinila. Výši smluvní pokuty považoval soud prvního stupně za přiměřenou vzhledem k rozsahu a závažnosti porušení právních povinností, nepříznivým následkům pro žalobce a finančním poměrům žalované. Sjednanou smluvní pokutu neshledal ani v rozporu s ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. března 2005, č.j. 1 Co 40/2005-62, změnil rozsudek krajského soudu tak, že zamítl návrh, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 200.000,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud uvedl, že krajský soud sice učinil správná skutková zjištění, avšak nedovodil z nich přiléhavé právní závěry. Především uzavřel, že v předmětné věci nejde o nárok vycházející z autorského zákona č. 121/2000 Sb. (dále jen „autorský zákon“), byť takový nárok byl zakotven do smlouvy nazvané jako „Smlouva o udělení oprávnění k výkonu práva výkonného umělce“. Žádný nárok uživatele výkonu výkonného umělce na penále, pokud výkonný umělec neprovede umělecký výkon, totiž tento zákon nezná. Pokud by však šlo o jiný nárok, který nevychází z autorského zákona, šlo by o skutkově jinou věc, k jejímuž projednání a rozhodnutí by byl věcně příslušný okresní soud.

S odkazem na ustanovení § 67 odst. 1 autorského zákona dále Vrchní soud uvedl, že byť žalobce nazývá činnost žalované „uměleckým výkonem“, ve skutečnosti žalovaná výkonnou umělkyní není a je také nesporné, že neprováděla žádné umělecké dílo. Navíc ve smlouvě není přesně stanoveno, v čem má umělecký výkon žalované spočívat, takže předmět této smlouvy je zcela neurčitý. Smlouva uzavřená mezi účastníky dne 21. února 2003 je tak podle názoru vrchního soudu absolutně neplatná

ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), podle kterého musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle odvolacího soudu je smlouva neplatná podle § 39 o.z. Tím, že žalovaná „dala výpověď“ žalobci, odvolala tak svůj souhlas k tomu, aby bylo zasaženo do jejího práva na soukromí a na podobu. Žalobce se však snažil dosáhnout toho, aby žalovaná i přes svůj nesouhlas byla povinna i v dalším období takto vystupovat, i když v takovém případě by už při jejím nesouhlasu docházelo k porušování jejího ústavně zaručeného práva na ochranu osobnosti – soukromí a podoby. Proto je smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce

15. července 2005, a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 13. září 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá

na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především poukazuje na to, že Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku fakticky dovodil věcnou nepříslušnost soudů obou stupňů v této věci, avšak věcí samou se přesto sám zabýval a meritorně o ní rozhodl. Vzhledem k tomu, že věc byla posuzována soudem, který podle vlastního zjištění nebyl k věci věcně příslušný, bylo proto řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nadto žalobce shledává i vlastní meritorní právní posouzení věci odvolacím soudem jako nesprávné. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva je absolutně neplatná podle § 37 o.z. pro neurčitost předmětu smlouvy. Je přesvědčen, že činnost, kterou žalovaná prováděla, je možno nazvat uměleckým výkonem, neboť její výkon spočíval především v zábavné interaktivní komunikaci. Šlo o její vlastní dílo vzniklé jako výsledek její tvůrčí činnosti. Místo a čas pro provedení uměleckého výkonu byly mezi účastníky řádně dohodnuty a v dodatku ke smlouvě bylo upřesněno, že provedením uměleckého výkonu se rozumí uskutečnění Internet-video conferencingu. Pokud jde o odvolacím soudem tvrzenou neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem, je žalobce toho názoru, že i při posouzení dané smlouvy jako smlouvy podle § 12 o.z., a nikoli podle autorského zákona, je možné smluvně udělené svolení k takovému zásahu zajistit smluvní pokutou, a to zejména pro případ, že osoba dávající své svolení

za úplatu nedodrží smluvní ujednání. Pokud jde o tvrzenou neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, tato nemohla nastat z toho důvodu, že se žalovaná vykonávat tuto činnost zavázala zcela svobodně a o své vůli a vykonávala ji i u konkurenčního subjektu. Naopak žalovaná nectila základní zásadu soukromého práva „pacta sunt servanda“.

Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, resp. i rozsudek Krajského soudu v Brně, zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení soudu věcně příslušnému.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v souladu

s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Dovolatel – jak již bylo zmíněno – odvolacímu soudu především vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci (dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Tato výtka je opodstatněná.

Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona, o nárocích z ohrožení a porušení práv podle autorského zákona a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva podle autorského zákona (§ 9 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (§ 104a odst. 1 o.s.ř.).

Bylo již uvedeno, že sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku především konstatoval, že v souzené věci nejde o nárok vycházející z autorského zákona, když tento zákon neupravuje případný nárok na penále uživatele výkonu výkonného umělce, pokud výkonný umělec umělecký výkon neprovede. Ač odvolací soud správně připomněl, že v tomto případě k projednání nároku, který nevychází z autorského zákona, by byl věcně příslušný okresní soud, sám na tuto skutečnost procesně nikterak nereagoval. Přitom, jestliže odvolací soud zjistí, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, pak jen tato vada sama o sobě vede neodvratně k tomu, že odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí zruší a věc postoupí přímo soudu věcně příslušnému ve smyslu ustanovení § 221 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně srovnej Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád – komentář, 6. vydání,

I. díl, C.H.Beck 2003, str. 358). Takto však odvolací soud nepostupoval. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Protože tak nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci již z tohoto důvodu pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), což platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto obě tato rozhodnutí zrušil. Současně věc postoupil Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení jako soudu věcně příslušnému (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru