Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2399/2017Rozsudek NS ze dne 28.05.2019

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Nemajetková újma (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.2399.2017.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 107 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2399/2017-190

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. M., narozeného XY, zemřelého 28. 6. 2018, naposledy bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 163/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 51 Co 412/2016-156, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 51 Co 412/2016-156, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Na místo stávajícího žalobce bude v řízení pokračováno s L. M., narozenou XY, bytem v XY, s P. L., narozenou XY, bytem v XY asJ. M., narozeným XY, bytem v XY.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 251 018 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 („kauza H-SYSTEM“), v němž vystupoval v procesním postavení poškozeného.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2016, č. j. 20 C 163/2014-114, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku částku 19 219 Kč s úrokem z prodlení z této částky za dobu od 4. 7. 2014 do 17. 8. 2016 a dále od 18. 8. 2016 do zaplacení a nahradit náklady řízení ve výši 37 026 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval zaplacení částky dalších 231 799 Kč s úrokem z prodlení od 3. 7. 2014 do zaplacení, jakož i ohledně úroku z prodlení z částky 19 219 Kč za den 3. 7. 2014 (výrok II).

3. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Trestní řízení vůči obžalovanému J. E., J. V., L. T. a P. S. pro zvlášť závažnou hospodářskou trestnou činnost bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, ve kterém žalobce vystupoval jako poškozený, když uplatnil, podle § 43 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností obžalovaných. Řízení bylo zahájeno sdělením obvinění jednotlivým osobám v prosinci 1999 a v lednu 2000, obžaloba byla podána Vrchním státním zastupitelstvím v Praze dne 6. 8. 2001. Hlavní líčení se konala v září a říjnu 2002, v květnu, červnu, září a prosinci 2003, jakož i v lednu a únoru 2004. V řízení bylo prováděno mimořádně rozsáhlé dokazování, mimo jiné byly vyslechnuty stovky osob v postavení poškozených. Dne 19. 2. 2004 byl vyhlášen rozsudek, jímž byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestných činů podvodu, poškozování věřitele a zpronevěry a bylo též rozhodnuto o jejich povinnosti společně a nerozdílně nahradit poškozeným (včetně žalobce) vzniklou škodu. S odvoláními obžalovaných a poškozených byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu dne 23. 2. 2005. Vrchní soud v Praze zadal vypracovat znalecké posudky, dne 25. 4. 2006 při neveřejném zasedání odmítl některá odvolání pro opožděnost nebo jako podaná osobou neoprávněnou a konal veřejná zasedání v květnu a červnu 2006, při nichž provedl dokazování listinnými důkazy a výslechy znalců. Dne 6. 6. 2006 byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek, jimiž byli obžalovaní K., S. a S. uznáni vinnými (dovolání těchto osob byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007) a obžalovanému S. bylo uloženo nahradit poškozeným škodu, což se týkalo i žalobce a jeho majetkového nároku. Žalobce se pokusil svůj nárok vymoci v exekučním řízení vedeném proti P. S. u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 7672/2006 a u soudního exekutora JUDr. Milana Usnula pod sp. zn. 098 EX 1385/06, avšak bezúspěšně. Ohledně obžalovaných E., V. a T. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání s tím, že je nutno rozsáhle doplnit dokazování. Městský soud v Praze konal nová hlavní líčení v březnu a dubnu 2009 a rozsudkem ze dne 23. 4. 2009 opět uznal tyto obžalované vinnými ze zvlášť závažného trestného činu podvodu a rozhodl též o povinnosti obžalovaných nahradit poškozeným (včetně žalobce) vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tento v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně dne 30. 4. 2010 zrušil a věc znovu vrátil k novému projednání s tím, že soud prvního stupně nerespektoval závazný pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Městský soud v Praze po doplnění dokazování svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. 12. 2010 opětovně uznal obžalované vinnými a rozhodl o jejich povinnosti nahradit poškozeným vzniklou škodu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2011 zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestu (zatímco výroky o vině a o náhradě škody byly potvrzeny a dne 29. 6. 2011 nabyly samostatně právní moci) a znovu o trestech pro obžalované rozhodl tak, že tresty odnětí svobody snížil pod dolní hranici trestní sazby z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu byla podána obžalovanými a nejvyšším státním zástupcem dovolání a Nejvyšší soud dne 30. 10. 2012 rozsudek odvolacího soudu ohledně výroků o trestu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že uložené tresty se vzhledem k okolnostem případu, kdy jednání obžalovaných vykazovalo mimořádnou míru společenské nebezpečnosti, jeví jako nepřiměřeně nízké. Na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 poté Vrchní soud v Praze zastavil dne 10. 1. 2013 trestní řízení. Stížnost podanou nejvyšším státním zástupcem proti usnesení o zastavení řízení Nejvyšší soud odmítl dne 29. 8. 2013. Dne 3. 1. 2014 žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 455 998 Kč, přičemž v rámci předběžného projednání žalovaná shledala délku posuzovaného řízení nepřiměřenou, avšak s ohledem na okolnosti případu, zejména princip sdílené újmy poškozenými, přistoupila k podstatnému snížení peněžitého zadostiučinění a žalobci uhradila toliko částku 2 314 Kč.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Celkovou délku posuzovaného řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, posuzoval od doby sdělení obvinění (21. 12. 1999) do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nejvyššího státního zástupce proti zastavení trestního řízení (29. 8. 2013). Ačkoliv měl trestní řízení za „extrémně skutkově a procesně“ složité, hodnotil takto určenou délku řízení (13 let a 8 měsíců) jako nepřiměřenou, přičemž nepovažoval za dostačující formu satisfakce konstatování porušení práva. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vyšel ze základní částky 17 000 Kč za každý rok trvání řízení vyjma prvních dvou let, kdy vyšel z částky 8 500 Kč za rok řízení. Takto určenou základní částku zadostiučinění ve výši 215 333 Kč snížil z důvodu ojedinělé složitosti řízení o 30 %, když vzal v úvahu, že trestní řízení bylo skutkově náročné z důvodu rozsáhlé trestné činnosti obžalovaných, mimořádného počtu poškozených, s tím souvisejícího rozsahu dokazování. Z důvodu, že věc byla opakovaně projednávána na všech stupních soudní soustavy, snížil soud prvního stupně základní částku o dalších 30 %. Kritéria jednání poškozeného a postupu státních orgánů základní částku podle soudu prvního stupně nijak neovlivnila. Peněžité zadostiučinění bylo konečně sníženo o 30 % z důvodu nižšího významu řízení pro žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že bylo třeba peněžitou částku snížit z důvodu sdílení újmy poškozenými a nízký význam řízení je dán i tím, že poškozený má možnost domáhat se náhrady trestným činem způsobené škody především v občanskoprávním řízení. Po provedeném snížení základní částky v důsledku zhodnocení uvedených kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk dospěl soud prvního stupně k částce odškodnění 21 533 Kč, po zohlednění žalovanou dobrovolně uhrazené částky 2 314 Kč tak soud prvního stupně žalobě vyhověl ohledně částky 19 219 Kč s příslušenstvím; co do zbytku požadovaného peněžitého zadostiučinění žalobu zamítl.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 51 Co 412/2016-156, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 19 219 Kč s příslušenstvím zamítl, zatímco v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu), a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 500 Kč (výrok II odvolacího soudu).

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.

7. Odvolací soud znovu hodnotil délku posuzovaného řízení, kterou vymezil od doby, kdy se žalobce jako poškozený připojil k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody (začátkem roku 2000), do usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, kdy bylo rozhodnuto o dovolání obžalovaných proti odsuzujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, když další průběh trestního řízení se již rozhodování o nároku žalobce netýkal. Takto vymezenou délku posuzovaného řízení odvolací soud neshledal explicitně za nepřiměřenou, měl však za to, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku zaujala názor, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, nicméně nesouhlasil s úvahou soudu prvního stupně o formě zadostiučinění. Znovu hodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, když měl za to, že poškozený v trestním řízení nemá právo na satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatele trestného činu, jímž byla poškozenému způsobena škoda. Skutečnost, že se poškozený může se svým majetkovým nárokem k trestnímu řízení připojit, považoval za „beneficium legis“ dané zákonodárcem, když jinak má poškozený svůj majetkový nárok „především uplatňovat v občanském soudním řízení“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, tak odvolací soud přisoudil adheznímu řízení nižší význam než řízení civilnímu, když na rozdíl od osoby obviněného se domněnka zvýšeného významu trestního řízení u poškozeného neuplatní. Další snížení významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud shledal v tom, že faktické uspokojení pohledávky žalobce nebylo vzhledem k výši způsobené škody a vysokému počtu poškozených reálné, a zejména v tom, že mezi poškozenými byla způsobená újma sdílená kvůli jejich stejnému hmotněprávnímu i procesnímu postavení, účasti ve sdružení Maják a osobě společného zástupce. Odvolací soud uzavřel, že se i s ohledem na složitost posuzovaného řízení, v němž počet poškozených osob dosáhl počtu 1 095, rozsah dokazování byl zcela ojedinělý a jež opakovaně probíhalo na všech stupních soudní soustavy, jedná o výjimečný případ, kdy k zadostiučinění žalobce postačuje konstatovat porušení jeho práva, přičemž uhrazení peněžitého zadostiučinění ze strany žalované v rámci předběžného projednání nároku toto konstatování porušení práva v sobě implicitně obsahuje.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které podle svého obsahu směřuje proti výroku ve věci samé. V dovolání žalobce uplatnil následující dovolací důvody.

9. Odvolací soud podle žalobce nesprávně posoudil míru závažnosti vzniklé nemajetkové újmy žalobce a nesprávně stanovil formu zadostiučinění, která žalobci za vzniklou újmu náleží. Nesprávný je tak podle žalobce závěr odvolacího soudu, že dostačující formou kompenzace je konstatování porušení práva. V případech odškodnění za nepřiměřenou délku řízení je podle žalobce primárním prostředkem zadostiučinění relutární satisfakce, a to „ve výši vypočtené v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva“, když se v dané věci nejedná o výjimečný případ naprosto zanedbatelné újmy žalobce. Uvedené vyplývá podle žalobce z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i například z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.

10. Žalobce dále považoval za nesprávný závěr, že adhezní řízení pro něj mělo jen velmi nízký význam. Nesouhlasil s tím, že se má jako poškozený domáhat náhrady škody přednostně v řízení občanskoprávním a že adhezní řízení je toliko určitým beneficiem legis. Poukazoval naopak na to, že i poškozenému je v trestním řízení garantováno právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002. Žalobce má za nesprávný rovněž úsudek, že nižší význam adhezního řízení je v daném případě odůvodněn konkrétními okolnostmi případu, poněvadž podle odvolacího soudu nemohl žalobce s ohledem na výši škody a počet poškozených reálně očekávat uspokojení svého majetkového nároku.

11. Žalobce dále považoval za rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu závěr odvolacího soudu o existenci sdílené újmy poškozenými, neboť nebyly zkoumány „reálné mezilidské vazby, které by takovéto sdílení opodstatňovaly a usnadňovaly by poškozeným snášení nejistoty“.

12. Odvolací soud rovněž podle žalobce přecenil při posuzování jednotlivých kritérií význam složitosti věci, když nesmírně rozsáhlé a podrobné dokazování se vedlo do doby vydání v pořadí prvního rozsudku trestního soudu prvního stupně. Následující řízení pak již bylo zbytečně zdlouhavé a v důsledku nebyl ani naplněn účel trestního řízení, které bylo kvůli amnestii prezidenta republiky zastaveno, ani nebylo rozhodnuto o náhradě škody ve prospěch žalobce.

13. Konečně žalobce namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, když napadené rozhodnutí pro něj nebylo předvídatelné, jelikož soudy rozhodly v mnoha jiných případech o nárocích poškozených z téže trestní věci tak, že poškozeným peněžité zadostiučinění přiznaly.

14. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud při hodnocení jednotlivých kritérií (složitost věci, význam předmětu řízení pro poškozeného, existence sdílené újmy) a určení formy zadostiučinění odchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu.

15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).

21. Otázka, zda je možno považovat význam adhezního řízení pro žalobce za snížený z důvodu, že v adhezním řízení žalobcem uplatněný majetkový nárok je fakticky nedobytný, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud k takto zjištěné konkrétní okolnosti případu přihlédl (srov. rozsudek ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 692/2012). S ohledem na mimořádně vysokou škodu a počet poškozených muselo být žalobci již od počátku trestního řízení zřejmé, že reálná vymahatelnost jeho pohledávky je minimální, jak dovodil v posuzovaném řízení i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2012, č. j. 11 Tdo 408/2012-279, a jak se posléze odrazilo i ve skutečnosti, že exekuce proti obviněnému P. S. byla bezúspěšná. Uvedené má vliv na význam předmětu řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] z hlediska apriorní představy žalobce o tom, co je pro něj reálně v adhezním řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

22. Ani při řešení otázky, zda žalobce mohl důvodně pociťovat nejistotu z dalšího průběhu trestního řízení po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že žalobci nesvědčí právo na potrestání obžalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2247/16). Po uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 se trestní řízení vedlo již pouze ohledně rozhodnutí o trestech pro uvedené obžalované, takže žalobce již nemohl objektivně nejistotu ohledně výsledku řízení pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).

23. Námitka žalobce, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud rozhodl jinak, než rozhodly ve skutkově obdobných věcech jiné odvolací senáty, které peněžité zadostiučinění přiznaly, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na spravedlivý proces), kdy požadavek na vymezení přípustnosti dovolání, tedy například uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit, není přehnaným formalismem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění).

24. Žalobce ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem při aplikaci § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, konkrétně nesprávné zhodnocení kritéria složitosti věci, typového významu adhezního řízení pro poškozeného z důvodu beneficia legis a nesprávné posouzení okolnosti, zda a v jaké míře byla vzniklá nemajetková újma sdílená s ostatními poškozenými, což ve svém důsledku vedlo k určení nesprávné formy zadostiučinění. Jelikož odvolací soud uvedené právní otázky posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

25. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

26. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

27. Již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud přijal závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. V odůvodnění Stanoviska pak Nejvyšší soud uvedl následující: „Evropský soud [pro lidská práva] vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

28. Dovolací soud již opakovaně přijal závěr, že konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný [kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ale například i tehdy, pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného [kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013).

29. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, dále přijal a odůvodnil závěr, že důvodnost kompenzačního nároku poškozeného, který uplatnil v trestním řízení svůj adhezní nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je třeba vždy odvíjet od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání a že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.

30. Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku).

31. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný. Pokud tedy odvolací soud uzavřel, že postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva žalobce, neboť posuzované řízení bylo mimořádně složité a mělo pro žalobce nižší význam, jedná se o právní závěr nesprávný. Závěr o nepatrném významu řízení pro žalobce, který by značil, že v psychické sféře žalobce se doba řízení nemohla negativně projevit, totiž dosažen nebyl. Případný nižší význam předmětu adhezního řízení pro poškozeného žalobce daný konkrétními okolnostmi případu se pak musí zohlednit při úvahách o určení výše peněžitého zadostiučinění, tedy při procentuální úpravě základní sazby odškodnění.

32. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího osudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Naopak kritérium složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] nemá vliv na to, jakým způsobem se doba řízení negativně projevila v psychické sféře žalobce, a není tak podstatné pro závěr o tom, zda jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva. Je-li shledána celková délka posuzovaného řízení jako nepřiměřená, pak ani mimořádná složitost posuzovaného řízení nemůže zvrátit závěr, že žalobci náleží jako odpovídající forma kompenzace zadostiučinění peněžité. Kritérium složitosti řízení je ovšem nutno (stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu) zohlednit v rámci úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka peněžitého odškodnění žalobce.

33. Ohledně posuzování tzv. sdílené újmy Nejvyšší soud již v bodě 8 Stanoviska přijal a odůvodnil závěr, že v případě řízení, v němž vystupovalo více účastníků žádajících náhradu nemajetkové újmy za jeho nepřiměřenou délku, je možno podle okolností částku odškodnění náležející každému z nich přiměřeně snížit oproti částce, jež by byla poškozenému přiznána v případě, že by se řízení na jedné straně účastnil sám. Nejvyšší soud ve své judikatuře dále opakovaně dovodil, že při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich, a příkladmo určil vodítka pro úvahy o tom, zda se v konkrétním případě o újmu sdílenou více účastníky řízení jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4670/2016). Jak konstatoval Ústavní soud, byť u poškozených v kauze H-SYSTEM jistě došlo k částečnému rozprostření negativních důsledků trestního řízení, nemůže být z hlediska výše peněžitého zadostiučinění faktor sdílené újmy výlučně určující takovým mechanickým a zjednodušujícím způsobem, jaký použila žalovaná při „výpočtu“ peněžitého zadostiučinění v rámci předběžného projednání nároku (srov. bod 17 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17).

34. Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že zadostiučinění musí poškozené osobě poskytnout vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Peněžité zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže mít toliko symbolický charakter, ale musí být způsobilé dostatečně kompenzovat vzniklou újmu, jinak se nejedná o zadostiučinění přiměřené (srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, a konkrétně ve vztahu ke kauze H-SYSTÉM bod 19 nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17).

35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však žalobce v dovolání neoznačuje a z obsahu spisu se nepodávají.

VI. Procesní nástupnictví

36. Dne 28. 6. 2018 žalobce J. M. zemřel. Podle usnesení Mgr. Šárky Matějčkové, notářky a pověřené soudní komisařky, ze dne 6. 3. 2019, které nabylo právní moci 23. 4. 2019, jsou dle výsledku dědického řízení dědici žalobce jeho pozůstalá manželka L. M., narozená XY, bytem v XY, pozůstalá dcera P. L., narozená XY, bytem v XY a pozůstalý syn J. M., narozený XY, bytem v XY, přičemž žádný z nich není výlučným dědicem předmětné pohledávky.

37. Podle § 107 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 2). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5).

38. Podle § 3028 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, dále také jen „o. z.“, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).

39. Podle § 3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

40. Podle § 12 o. z. každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.

41. Podle § 1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

42. Podle § 2009 odst. 2 o. z. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.

43. Podle § 579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

44. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy, tedy právem vázaným výlučně na osobu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu takový nárok podle § 579 odst. 2 obč. zák. vždy zanikal smrtí oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010).

45. Na ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. navázala obsahově totožná úprava v § 2009 odst. 2 o. z. I v režimu nového občanského zákoníku proto právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklé z odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., smrtí poškozeného zaniká, když i v poměrech odpovědnosti státu je podle § 26 OdpŠk ustanovení § 2009 odst. 2 o. z. použitelné.

46. Ve vztahu k § 107 o. s. ř. je proto třeba nejprve posoudit, zda i nárok žalobce na zadostiučinění zanikl jeho smrtí, což by vedlo k závěru o nutnosti řízení zastavit podle § 107 odst. 5 o. s. ř.

47. Není pochyb o tom, že nárok žalobce na odškodnění nemajetkové újmy v důsledku porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení vznikl nejpozději s koncem posuzovaného řízení, tj. ke dni 30. 10. 2012, neboť jeho skončením byla ukončena nejistota žalobce ohledně výsledku daného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Podle § 3028 odst. 1 o. z. by se proto na daný nárok neměl vztahovat zákon č. 89/2012 Sb., a v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. by měl právní vztah, kterým je daný nárok založen, spadat pod režim zákona č. 40/1964 Sb.

48. Uvedené je však modifikováno § 3069 o. z., který představuje speciální právní úpravu ve vztahu § 3028 odst. 1 a 3 o. z. Jde přitom o standardní pravidlo dědického práva, vedoucí k použitelnosti té právní úpravy, jež byla platná v den smrti zůstavitele (Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 19; Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 618).

49. Je přitom nepochybné, že aplikace § 3069 o. z. představuje nepřímou retroaktivitu, když vyžaduje použití nové právní úpravy na právní vztah, který jinak podléhá právní úpravě předešlé. Na principu nepravé retroaktivity, jež je i z hlediska ústavních principů přípustná, je však nový občanský zákoník založen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

50. Z ustanovení § 2009 odst. 2 o. z., jak již bylo řečeno, vyplývá, že se i v poměrech nového občanského zákoníku nadále uplatní závěr, podle nějž právo na náhradu nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva, omluvy či relutární satisfakce smrtí poškozeného zaniká.

51. Výjimku z tohoto pravidla však představuje výše citované ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., které předpokládá, že právo na relutární satisfakci (a pouze toto právo) se stává ke dni smrti poškozeného součástí jeho pozůstalosti, pokud bylo jako dluh uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci.

52. Ze spisu je zřejmé, že žalobce svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnil u soudu žalobou projednávanou v tomto řízení. Je tedy splněna podmínka pro to, aby byl jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích součástí jeho pozůstalosti ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., neboť byl jako takový uplatněn u orgánu veřejné moci (viz § 12 o. z.), a proto nedošlo k jeho zániku podle § 2009 odst. 2 o. z.

53. Jak uvedeno, tento závěr se přirozeně týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti (nejde o jmění ve smyslu § 495 o. z.).

54. Lze tedy uzavřít, že žalobce v důsledku svého úmrtí ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích však jeho úmrtím nezanikl a ohledně něj může řízení pokračovat s jeho dědici L. M., P. L. aj. M.. Z toho důvodu rozhodl Nejvyšší soud o pokračování v řízení podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozhodnutí.

VII. Závěr

55. Protože dovolání podané dosavadním žalobcem Nejvyšší soud shledal důvodným, napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to v důsledku úmrtí dosadního žalobce vůči jeho procesním nástupcům (dědicům), a věc odvolacímu soudu podle § 243 odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku, neboť právní hodnocení jednotlivých shora uvedených kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk je z popsaných důvodů nesprávné a nesprávný je i závěr podle § 31a odst. 2 OdpŠk o adekvátní formě zadostiučinění.

56. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými. Odvolací soud při stanovení formy a výše zadostiučinění znovu posoudí všechny konkrétní okolnosti věci a při hodnocení jednotlivých kritérií uvedených příkladmo v § 31a odst. 3 OdpŠk se bude řídit citovanou judikaturou dovolacího soudu, jakož i závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17 (srov. opakovaně bod 28 nálezu a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva), a v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17 (srov. zejména body 17-19 nálezu týkající se okolnosti sdílené újmy). Jestliže odvolací soud shledá, že význam předmětu posuzovaného řízení je pro poškozeného nikoliv nepatrný a že jsou dány podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění, pak musí při odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění vyjít ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení a částky přiznávané za jednotku času řízení v letech či měsících s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, a to včetně přezkoumatelné úvahy, zda a jak se na výsledné částce podílelo hledisko sdílené újmy (bod 9 Stanoviska). Výsledná částka peněžitého zadostiučinění pak musí dostát požadavku přiměřenosti kompenzačního prostředku nápravy vzniklé újmy.

57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru