Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2378/2017Rozsudek NS ze dne 27.03.2018

HeslaŽaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2378.2017.1
Dotčené předpisy

§ 80 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2378/2017-1261

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bíčáka v právní věci žalobkyň a) D. K., zastoupené JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 10, Sámova 4/220, b) E. A., c) M. C., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Michaelem Roubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, proti žalovaným 1) M. H., 2) P. C., 3) M. C., 4) J. C., zastoupeným (žalovaní 1/ až 4/) Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem v Praze, Lazarská 8, 5) J. T., 6) P. M., 7) M. M., 8) A. S., 9) L. S., zastoupeným (žalovaní 5/ až 9/) Ing. Mgr. Markétou Hrabákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zahradníčkova 28, 10) městu Pyšely, se sídlem v Pyšelích, T. G. Masaryka 4, zastoupenému Mgr. Davidem Raisem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova 116/30, 11) K. M., 12) P. D., 13) M. D., 14) I. J., 15) J. J., 16) J. D., 17) Z. D., 18) P. D., 19) I. D., 20) J. S., 21) H. S., 22) O. T., 23) H. T., 24) V. H., 25) J. Š., 26) M. L., 27) V. D., 28) A. D., 29) M. Š., 30) E. Š., 31) P. P., 32) H. P., zastoupeným (žalovaní 12/ až 32/) JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, 33) J. S., 34) P. S., 35) P. B., zastoupeným (žalovaní 33/ až 35/) Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, 36) J. S., 37) J. S., zastoupeným (žalovaní 36/ a 37/) JUDr. Petrem Vochvestou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 10, o určení vlastnictví zůstavitele V. K. k nemovitostem ke dni jeho úmrtí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 45 C/2010 a sp. zn. 5 C 46/2010, o dovolání žalobkyň a žalovaného 12) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 24 Co 273/2016-1155, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 24 Co 273/2016-1155, se ve výrocích III., IV., V., a to jeho odstavcích 1. až 5., VI., VII., VIII. a IX. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudky ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 C 46/2010-769, a ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 C 45/2010-919, rozhodl o žalobách žalobkyň – dědiček V. K., zemřelého dne 26. července 2001 (dále též „zůstavitel“) - proti žalovaným, a to o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí (26. července 2001) vlastníkem označeného nemovitého majetku, tak, že – jak se podává z jeho rozsudečných výroků – žalobám o určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem označeného nemovitého majetku vyhověl, zatímco žalobám o určení, že označení žalovaní nejsou vlastníky předmětných nemovitostí, nevyhověl (zamítl je), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně jako předběžnou posuzoval právní otázku (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 29. února 2000 (dále též „kupní smlouva“), týkající určovacími žalobami dotčeného nemovitého majetku, uzavřenou mezi zůstavitelem a obchodní společností VETA-REAL, s. r. o. Na základě výsledků dokazování poté dospěl k závěru, že tato smlouva je ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatná, neboť jí zůstavitel uzavřel v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným.

3. Současně se ovšem prvoinstanční soud zabýval otázkou, zda v mezidobí (v letech 2004 – 2007) žalovaní nabyli předmětné nemovitosti na základě dalších navazujících převodních smluv v dobré víře. Za tím účelem soud provedl dokazování, přihlédl k dané právní úpravě a judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) a Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“), a své závěry posléze promítl do svých meritorních rozhodnutí.

4. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“), poté co předmětným usnesením spojil řízení ve věcech odvolání proti v záhlaví označeným rozsudkům soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 24 Co 273/2016-1155, mj. (pokud jde o následně dovoláním napadené výroky) zčásti zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 C 45/2010-919, z převážné části jej změnil tak, že předmětné žaloby zamítl, a zčásti jej potvrdil. Dále na základě podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 C 45/2010-769 v jeho meritorním výroku I. změnil tak, že předmětné určovací žaloby zamítl. Konečně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly prostřednictvím svých advokátů včasná dovolání žalobkyně a dále žalovaný 12).

6. Žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovoláním napadly meritorní výroky (rozsudku odvolacího soudu) III., IV., V. – a to pod výrokovými odstavci 1. až 4., a dále (v důsledku z toho plynoucí akcesority) i nákladové výroky VI., VIII., a IX.

7. Žalobkyně v dovolání v zásadě namítají, že odvolací soud při řešení právní otázky, zda zůstavitel byl v době své smrti vlastníkem označeného nemovitého majetku, pochybil, pokud hodnotil a právně posuzoval okolnosti, jež nastaly po smrti zůstavitele. Tedy pochybil, pokud při meritorním rozhodování též posuzoval otázku nabytí nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry jednotlivých nabyvatelů v zápis v katastru nemovitostí a dalších právně rozhodných skutečností, pro které měli předmětní nabyvatelé (žalovaní) jednat v dobré víře. V této souvislosti odkázaly na judikaturu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 514/14, sp. zn. I. ÚS 971/14, sp. zn. II. ÚS 955/14, a sp. zn. IV. ÚS 896/14, v nichž měly být řešeny skutkově stejné věci a byl v nich zaujat právní názor, že je-li žalováno na určení vlastnického práva ke dni smrti zůstavitele, týká se žaloba a soudní spor pouze této otázky. V tomto směru dovolatelky dále rozvádějí svou dovolací argumentací, jež posléze ústí v návrh, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčených výrocích změnil rozsudek odvolacího soudu, případně jej v předmětném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaný 12) pak ve svém dovolání brojí proti (žalobě vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pozemků, které podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní) potvrzujícímu výroku VII. rozsudku odvolacího soudu, a to s právní argumentací, že tyto pozemky nabyl v dobré víře, když odvolací soud při zkoumání dobré víry dovolatele dospěl k nesprávnému právnímu názoru a náležitě (ve smyslu dovolatelem připomenuté judikatury Ústavního soudu) nezohlednil všechny důležité okolnosti pro posouzení dobré víry. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ve vztahu k dovolateli rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětná určovací žaloba se vůči dovolateli zamítá, a že žalobkyně jsou povinny zaplatit dovolateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

9. Žalovaní 12) až 32) prostřednictvím svého advokáta ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyň odmítli uplatněnou dovolací argumentaci, maje za to, že rozsudek odvolacího soudu představuje věcně správné rozhodnutí. Již soud prvního stupně umožnil, s ohledem na kolizi vlastnických práv žalobkyň i žalovaných, široké zjišťování celkového skutkového stavu a to naprosto transparentně a rovněž oběma stranám sporu. Pokud žalobkyně v dovolání argumentují označenými rozhodnutími Ústavního soudu s tím, že jde o shodné věci, pak toto jejich tvrzení není pravdivé, neboť v těchto soudních řízeních (zahájených již v roce 2006) se žalobkyně zaměřily na ty vlastníky, o nichž byly přesvědčeny, že jednali ve shodě s VETA-REAL, s. r. o. od samého počátku a dále v těchto řízeních nedošlo k úplnému projednání všech skutkových okolností dané věci, ať již vedoucích k uzavření předmětné smlouvy, či okolností nastalých po úmrtí zůstavitele. V poměrech této věci se potvrdilo, že skutečnosti před a po smrti zůstavitele nelze od sebe oddělit k samostatnému posuzování. Kromě toho žalobkyně přehlížejí, že Ústavní soud přezkoumával pravomocná rozhodnutí obecných soudů učiněná před 1. lednem 2014. V současné době došlo ke změně právního výkladu zákona o katastru nemovitostí (viz interní pokyn ČUZK-03051/2016-22, ze dne 10. února 2016). Na základě pravomocného rozhodnutí soudu o takovéto určovací žalobě a rozhodnutí v dědickém řízení lze již přímo docílit zápisu vlastnického práva. Odpadá tak nutnost postupovat vůči zapsaným vlastníkům ještě další žalobou. Žalovaní se rovněž vyjádřili k okolnostem týkajícím se tehdejšího zdravotního stavu zůstavitele a k některým znakům z hlediska posuzování skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti na základě dobrověrného jednání nabyvatele. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyň zamítl, případně jej odmítl a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

11. Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

12. Protože podle zjištění soudů k uzavření předmětné kupní smlouvy zůstavitelem (jakož i navazujících kupních smluv, od nichž žalovaní dovozují své vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku) došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud v této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

13. Dovolání žalobkyň i žalovaného 12) je – jak bude rozvedeno níže - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

14. Žalobkyně coby dědičky se předmětnými žalobami domáhají určení, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem označeného nemovitého majetku.

15. Spor o to, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci; je tomu tak právě proto, že je-li více dědiců a dědictví ohledně sporného nemovitého majetku nebylo vypořádáno, nemohou se dědicové bez dalšího domáhat určení, že jsou (spolu) vlastníky věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/2001, a na něj navazující judikaturu dovolacího soudu; poznamenává se, že označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz, a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz).

16. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právní názor, že okolnosti nastalé po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci. Je tomu tak z toho důvodu, že i když je věc, které se toto určení týká, posléze projednána v dědickém řízení a je potvrzeno nabytí dědictví případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení ukončeno jinak, neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele totiž mohlo dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení anebo v důsledku dalšího způsobu originárního nabytí vlastnického práva, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí a dalších okolností svědčících o jeho jednání v dobré víře při daném majetkovém transferu). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto později nastalé skutečnosti bezvýznamné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001).

17. Ostatně uvedený právní názor je podporován i judikaturou Ústavního soudu, kterou žalobkyně zmiňují v dovolání (jde o již shora označená rozhodnutí českého orgánu ochrany ústavnosti), byť se v nich vesměs Ústavní soud vyjadřoval k dané problematice v procesní situaci, kdy obecné soudy se otázkou „nemo plus iuris“ v těchto řízeních nezabývaly, přičemž právě Ústavním soudem bylo v těchto rozhodnutích připomenuto, že stěžovatelé své námitky stran nabytí vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku mohou učinit až případně v navazujícím řízení, tedy až poté, co bude – na základě výsledku řízení před obecnými soudy - potvrzeno nabytí dědictví dědicům, jež byli úspěšní ve sporu o určení vlastnictví zůstavitele k nemovitému majetku k datu jeho úmrtí (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 896/14).

18. O jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pakliže by do smrti zůstavitele nastala právně významná okolnost, kterou by bylo nezbytné v rámci řízení o určení, zda zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem předmětného majetku, zohlednit a posoudit, tj. zda i přesto (a proč) zůstavitel byl k danému časovému okamžiku vlastníkem předmětného majetku.

19. Jestliže se ovšem v tomto posuzovaném případě originární způsob nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku upíná k právně významným okolnostem, jež měly podle zjištění soudu prvního stupně (viz např. na str. 21 ve druhém odstavci písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. prosince 2015, č. j. 5 C 46/2010-769 – arg.: „Následně žalovaní nabyli nemovitosti v letech 2004-2007 na základě jednotlivých kupních smluv a rovněž v dobré víře…“) nastat až po smrti zůstavitele, pak je – s připomenutím judikatury shora – zřejmé, že z povahy věci nemůže být v řízení o soudní deklaraci vlastnického práva zůstavitele k označenému nemovitému majetku posuzován stav jednak ke dni jeho smrti a současně i právní stav, jenž podle tvrzení žalovaných (v jejichž prospěch svědčí předmětné zápisy vlastnického práva v katastru nemovitostí) měl nastat později (tedy až po smrti zůstavitele), v důsledku jimi tvrzeného originárního způsobu nabytí vlastnického práva, a to na základě naplnění skutkové podstaty, jež byla do našeho právního řádu zavedena, respektive Ústavním soudem vyložena (precizována) v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.

20. Kromě toho výsledek dědického řízení může být (oproti očekávanému či předpokládanému stavu) značně variabilní (dědicové mohou také uzavřít dědickou dohodu, podle které věc nabude někdo jiný – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4111/2007), takže byla-li by v této fázi posuzována otázky nabytí vlastnického práva třetími osobami v dobré víře, nemusel by takový výsledek být ani závazný vůči nabyvateli (třetí osobě) podle dědici uzavřené a soudem schválené dědické dohody.

21. I za užití této optiky je nasnadě, že ve sporu o určení, zda vlastníkem předmětného (v tomto případě nemovitého) majetku byl zůstavitel ke dni své smrti, nelze se zabývat ještě otázkou, zda po smrti zůstavitele třetí osoba nabyla (např. v důsledku naplnění skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti dobrověrným nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí) k tomuto majetku vlastnické právo, či nikoli.

22. Přirozeně na výše uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani interní stanovisko Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (dále již „ČÚZK“) ze dne 10. února 2016, zn. ČÚZK-03051/2016-22, ve věci: „Zápis poznámky spornosti na základě žaloby o určení vlastnictví k okamžiku úmrtí zůstavitele“, které žalovaní připojili ke svému vyjádření k dovolání žalobkyň. V tomto stanovisko ČÚZK mj. uvádí, že: „je na místě, aby katastrální úřady a) považovaly rozhodnutí o určení, že zůstavitel byl ke dni úmrtí vlastníkem konkrétní nemovitosti, za způsobilou vkladovou listinu, pokud splňuje veškeré podmínky obsažené v § 17 KatZ, zejména podmínku závaznosti pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno.“

23. Je zjevné, že ČÚZK předmětné stanovisko (jímž pochopitelně soud není nijak vázán) výhradně upíná - s ohledem na jím subtilně sledovaný katastrální aspekt – k výkladu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, respektive k výkladu katastrálních předpisů, a proto jeho (shora citovanou) předmětnou část stanoviska, jak mají katastrální úřady postupovat v případě, že jim bude doručen rozsudek o určení vlastnického práva zůstavitele k předmětnému nemovitému majetku, a to ke dni smrti zůstavitele, pochopitelně nelze ztotožňovat s právním názorem, jenž by měl zohledňovat možné (v reálu) nastanuvší varianty, v závislosti na naplnění těch kterých právně významných skutečností ve smyslu předmětné hmotněprávní úpravy a rozhodnutí Ústavního soudu týkající se nabývání (pozbývání) vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí.

24. Jestliže je totiž rozsudkem soudu určeno, že zůstavitel A byl k datu své smrti vlastníkem předmětného nemovitého majetku, neznamená to ještě (jak by se mohl interpret zmíněného stanoviska nesprávně domnívat), že katastrální vlastník B, respektive v praxi půjde povětšinou v řadách dalších o nabyvatele C, D, E atd. není po právu vlastníkem tohoto majetku, odvozuje-li způsob nabytí vlastnického práva na základě právně relevantní skutečnosti, jež měla podle jeho tvrzení nastat až po smrti zůstavitele (původního vlastníka) A, a že tedy vlastníkem je zůstavitel A, když navíc podle takového soudního rozhodnutí by měl být (jak plyne ze zmíněného stanoviska) proveden vklad vlastnického práva ve prospěch již nežijící osoby.

25. Pokud tedy žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobkyň argumentují též zmíněným stanoviskem ČÚZK, přehlížejí, že stanovisko neopustilo katastrální aspekt pohledu na věc, a že naopak nezohledňuje hmotněprávní souvislosti skutkově obdobných případů (viz body shora), jež v právní realitě mohou nastat, respektive zpravidla také nastávají a soudy je musejí v občanském soudním řízení řešit.

26. Z vyložených důvodů nelze argumentaci žalovaných ad 23, opírající se o zmíněné interní stanovisko ČÚZK, považovat v poměrech této věci za právně relevantní.

27. Jakkoliv lze tedy seznat z rozhodnutí dovoláním napadeného rozsudku zjevně prozařující snahu odvolacího soudu věc - s přihlédnutím ke všem právně relevantním okolnostem celého případu a v mezidobí ustálené judikatuře k problematice „nemo plus iuris“ – po právu a spravedlivě rozsoudit, je nutno přesto, právě s ohledem na shora vyložené souvislosti, přisvědčit důvodnosti žalobkyněmi uplatněné dovolací argumentace.

28. Tento výsledek současně předurčil, respektive založil i procesní úspěšnost žalovaného 12) potud, že i v jeho případě podmínky pro řešení (navazující) právní otázky „nemo plus iuris“ osvědčeny nebyly, a že pokud přesto tak odvolací soud učinil (těmito podmínkami se v tomto řízení zabýval), pochybil. Dovolací soud zde přistoupil ke kasaci z toho důvodu, aby žalovaný 12) měl – s ohledem na shora vyložený právní názor – v dalším řízení zachovanou možnost právně argumentovat k předmětu řízení.

29. Za této procesní situace tudíž Nejvyššímu soudu nezbylo, když podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí splněny nebyly, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí.

30. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jak se podává z výrokové znělky tohoto rozsudku, a podle druhého odstavce věty první téhož paragrafu věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

31. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2018

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru