Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2339/2017Usnesení NS ze dne 15.02.2018

HeslaPřípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2339.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1561/18 ze dne 13.11.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2339/2017-189

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Beatou Ježowiczovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 2014/40a, proti žalovaným 1) P. M., zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7, 2) L. H., 3) O. H., 4) R. J., 5) M. J., 6) J. J., všem zastoupeným JUDr. Květou Volfovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 26/23, 7) E. P., a 8) městu Český Těšín, se sídlem v Českém Těšíně, náměstí ČSA 1/1, identifikační číslo osoby 002 97 437, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 435/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2016, č. j. 57 Co 138/2016-157, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radka Hudečka, advokáta se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Poděbradova 1243/7.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) až 8) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. září 2015, č. j. 17 C 435/2013-101, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že vlastníkem bytového domu na pozemku a pozemku v obci a v katastrálním území T. (dále též „bytový dům“), je žalovaný 8), tj. město Č. T., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně neshledal žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to „z toho důvodu, že všechny námitky ohledně platnosti převodu vlastnického práva ze strany žalovaného 8) na žalované 1) až 7) mohou a musejí být řešeny v řízení o žalobě na plnění (které probíhá u téhož soudu pod sp. zn. 28 C 33/2007) jako předběžná otázka, není proto možno žalovat na určení vlastnického práva.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. září 2016, č. j. 57 Co 138/2016-157, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a zčásti v nákladových výrocích (II. a IV.) potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku III. způsobem obsaženým ve výroku II. svého rozhodnutí, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že bytový dům je ve vlastnictví žalovaného 8), avšak z jiného důvodu, než ke kterému dospěl soud prvního stupně. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze zjištění učiněného již soudem prvního stupně, že usnesením zastupitelstva žalovaného 8) ze dne 21. září 2005, č. 767/14 byl schválen záměr žalovaného 8) prodat označené domy občanské vybavenosti a bytové domy včetně nebytových prostor, příslušenství, garáží a pozemků tvořících s těmito domy funkční celky, když uvedená podmínka platila i pro předmětný bytový dům. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce podal žádost (pouze) o odkoupení spoluvlastnického podílu odpovídajícího podlahové ploše nebytových prostor v předmětném domě, za nebytový prostor nabízel částku 1.310.000,- Kč, avšak nepožádal o koupení nemovitého majetku, jak byl žalovaným 8) v záměru nabízen k prodeji. Jednalo se tedy o obdobnou situaci, jaká byla řešena usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 506/2011. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil a odůvodnil právní názor, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku ve smyslu § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř., in eventum na určení vlastnického práva obce k tomuto majetku, došlo-li na základě smlouvy (již) ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v takovém případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby další zájemci o koupi nemovitostí ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán) jen na základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započtením jejího běhu) samy zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku). Odvolací soud dále zdůraznil, že v jím zreferovaném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 506/2011 Nejvyšší soud uvedl, že jestliže žalobkyně projevila zájem pouze o koupi některých pozemků (v uvedené právní věci se obec nabízela k prodeji celkem dva pozemky), které měly být odděleny z původního pozemku, pak by ani za takto hypotetické situace nemohla být považována za potencionální zájemkyni o koupi všech pozemků, které byly odděleny z původního pozemku. Jinými slovy řečeno, jestliže žalobkyně v uvedené věci neprojevila zájem o zakoupení nemovitostí tak, jak byly nabízeny k prodeji a požadovala koupení pouze některého z těchto pozemků, tak jí podle dovolacího soudu nesvědčil naléhavý právní zájem na tomto požadovaném určení vlastnictví. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že obdobná situace (v porovnání s dovolací věcí sp. zn. 30 Cdo 506/2011) nastala i v této právní věci, kdy žalobce nepožádal o koupi nemovitého majetku, jak byl v záměru nabízen k prodeji, pročež za této situace mu nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví ve prospěch žalovaného 8).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž (vycházeje z jeho obsahu) uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v tvrzení, že odvolací soud napadeným rozsudkem nesprávně vyřešil právní otázku týkající se naléhavého právního zájmu dovolatele na jím požadovaném určení vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku ve prospěch žalovaného 8). Předpoklad přípustnosti dovolání žalobce vymezil s tím, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu řešené např. rozhodnutím ve věci sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, a pro případ, že by dovolací soud dospěl k názoru, že v tomto případě nelze postupovat podle uvedeného jeho rozhodnutí, dovozuje, že předmětná právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V další části svého dovolání žalobce rozvinul dovolací argumentaci týkající se dosahu jím uplatněné nabídky o koupi předmětného spoluvlastnického podílu (a to ve vztahu k dalším nabídkám ostatních žadatelů), poukázal na okolnosti, jež předcházely následně učiněným majetkovým převodům ze strany žalovaného 8), a vysvětlil, že „chtěl odkoupit bytový dům jako celkem, tedy nikoli jen jeho část. Chtěl jsem však s ohledem na ostatní nájemce koupit spoluvlastnický podíl na domě, avšak na celém domě.“ Přitom „z unesení zastupitelstva města Č. T., kterým byl schválen záměr prodeje majetku obce, nevyplývá, že by taková nabídka nebyla možná a že by musely být tyto domy prodány pouze jednomu vlastníku či pouze na základě společné nabídky více zájemců.“ Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud na základě jeho dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) v písemném vyjádření k dovolání žalobce odmítl uplatněnou dovolací argumentaci (k jejímž podstatným bodům se vyjádřil) a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně je zamítl a přiznal mu vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce - jak bude vyloženo níže – není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 506/2011(všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), z nichž vycházel odvolací soud při rozhodnutí, nejsou v žádném případě v kolizi s právními závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, na nějž ve svém dovolání odkázal žalobce, nýbrž prvně uvedené rozhodnutí dále rozvíjí právní závěry z posledně zmíněného rozhodnutí, a to ve vztahu k situaci, kdy žalobce učinil vůči obci nabídku na koupi nikoliv celého (záměrem k prodeji publikovaného) nemovitého majetku, nýbrž pouze jen předmětné nemovitosti. Odtud pak odvolací soud (analogicky) vycházel při řešení tohoto případu, a to z hlediska žalobcem učiněné nabídky vůči žalovanému 8).

Jelikož v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže by byly zjištěny nedostatky stran určitosti, nesrozumitelnosti či rozpornosti soudem učiněných skutkových zjištění, což by mohlo vyústit ve vydání kasačního rozhodnutí, o kterýžto případ se zde ovšem nejedná), pak je třeba vycházet z právně relevantního zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že (ještě jednou citováno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) „žalobce nepožádal o koupení nemovitostí tak, jak byly nabízeny k prodeji.“

Jestliže za popsaného skutkového stavu odvolací soud, s přihlédnutím k jím citované judikatuře dovolacího soudu, přistoupil k vydání potvrzujícího rozsudku, opíraje svůj právní názor o uvedené rozhodnutí dovolacího soudu, nelze dospět k závěru o naplnění žalobcem shora vymezeného předpokladu přípustnosti jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Na tom nic nemůže změnit ani okolnost, zda k témuž nemovitému majetku se soustředily ze strany dalších zájemců jiné nabídky o koupi spoluvlastnických podílů, neboť pro právní posouzení věci odvolacím soudem bylo stěžejní, v jakém rozsahu žalobce vlastně učinil vůči žalovanému 8) nabídku.

Případná právní polemika, bez promítnutí vymezení relevantní právní otázky a vymezeného předpokladu přípustnosti (tj. dovolací argumentace poukazující na další okolnosti případu předcházejícího majetkovému transferu atd.) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pochopitelně založit nemohla.

K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle § 9 odst. 4 písm. b), § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle § 146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalovanému 8), který se prostřednictvím svého advokáta k dovolání žalobce, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřil.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně 15. února 2018

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru