Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2327/2005Usnesení NS ze dne 30.11.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2327.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2327/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) PhDr. K. F., b) PhDr. M. E. a c) PhDr. D. E., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) S. m. a 2) A. a. s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 228/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 24. června 2004, č. j. 20 Co 177/2004 - 128, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (po připuštění změny žaloby a vstupu druhého žalovaného jako dalšího účastníka do řízení) rozsudkem ze dne 7. 1. 2004, č. j. 30 C 282/2000 - 96, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že MUDr. V. F. a MUDr. I. E. byly k okamžiku své smrti (ke dni 2. 12. 1992, resp.

k 27. 11. 1994) vlastnicemi každá jedné ideální poloviny domu čp. 378 na pozemku

p. č. 398 a pozemku p. č. 397 v k. ú. M., v obci P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali tohoto určení jako dědicové jmenovaných osob (svých matek) s tvrzením, že smlouva o prodeji domu a pozemků, kterou jejich matky uzavřely s tehdejším Ú. (Ú.) byla uzavřena pod nátlakem, „prodávající neměly svobodu vůle“ a z tohoto důvodu je neplatná. Vycházel ze zjištění, že dne 11. 12. 1973 uzavřely MUDr. V. F. a MUDr. I. E. jako prodávající kupní smlouvu o prodeji předmětných nemovitostí s Ú., registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu 8 dne

14. 12. 1973. Dále bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu

pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 1994, č. j. 19 C 9/92, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 1995, č. j. 13 Co 571/94 - 52, byla zamítnuta žaloba prvního žalobce a MUDr. I. E. proti prvnímu žalovanému o vydání předmětných nemovitostí s odůvodněním, že tyto nemovitosti nepřešly ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. na stát, ale do vlastnictví socialistické organizace. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 1996, č. j. 27 C 249/95 - 16, ve spojení

s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1998, sp. zn. 20 Co 37/98, byla

pro nedostatek pasivní legitimace zamítnuta žaloba žalobců ad a), b) a c) podaná proti druhému žalovanému na určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1973. Soud prvního stupně k námitce druhého žalovaného konstatoval, že v daném případě se nejedná o věc pravomocně rozsouzenou, neboť ve vztahu k druhému žalovanému byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy, a tato otázka je v tomto sporu

po změně žaloby otázkou předběžnou. Dovodil, že žalobci mají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, neboť druhý žalovaný, který je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, vlastnické právo jejich právních předchůdkyň popírá. S ohledem na výsledky provedeného dokazování pak soud dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná, neboť žalobci neprokázali své tvrzení o bezprávné výhružce, která by byla jedinou příčinou uzavření kupní smlouvy ze strany prodávajících; ty totiž v důsledku své ekonomické situace hledaly řešení, jak eliminovat ztrátovost vlastnictví nemovitostí, a to hledáním nájemce či případného kupce ještě před tím, než Ú. projevil o jejich koupi zájem. Politická situace počátkem 70. let a státní zájem na převodech soukromého majetku do státního vlastnictví mohly u prodávajících vyvolat subjektivní stav tísně, v čemž však nelze spatřovat důvod, pro který byly nuceny jednat o prodeji nemovitostí právě se socialistickou organizací. Samotný nátlak, aby právě tomuto kupujícímu byly nemovitosti prodány za stanovenou kupní cenu, by byl relevantní za předpokladu, že by tato cena nebyla stanovena v souladu s příslušnou vyhláškou. Tuto okolnost (nápadně nevýhodné podmínky) však soud prvního stupně nezkoumal, neboť prodávající

od smlouvy ve smyslu ust. § 49 odst. 3 tehdy platného občanského zákoníku neodstoupily. Protože kupní smlouva obsahuje všechny náležitosti, je z formálního hlediska perfektní a byla uzavřena v zákonem požadované formě, je platná a účinná.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6 2004, č. j. 20 Co 177/2004 - 128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a

s ohledem na sdělení České republiky - Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy

v souladu s ust. § 213 odst. 2, ve spojení s ust. § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř., provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí ze dne 19. 1. 2004, z něhož zjistil, že současným vlastníkem předmětných nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, přičemž vlastnické právo stát nabyl kupní smlouvou, uzavřenou s druhým žalovaným dne 12. 6. 2003 s právními účinky vkladu

ke dni 4. 9. 2003. Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť nesměřuje proti pasivně legitimovanému subjektu, jímž může být jen ten, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Pouze ve vztahu k tomuto subjektu mohou mít žalobci ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem. V souzené věci byl v řízení před soudem prvního stupně pasivně legitimován pouze druhý žalovaný, jemuž v té době svědčilo podle stavu zápisu v katastru nemovitostí vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Odvolací námitky žalobců ke zpochybnění platnosti převodu vlastnictví k nemovitostem

z prvního na druhého žalovaného jsou pro věc bezvýznamná, a jejich přesvědčení, že druhý žalovaný nemohl platně nabýt vlastnického práva k nemovitostem, nemění nic

na tom, že byl jako zapsaný vlastník v daném sporu pasivně legitimován a to až

do doby, než bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo státu; v tomto okamžiku ztratil druhý žalovaný pasivní legitimaci ve sporu. Tento nedostatek mohl být odstraněn postupem podle § 107a odst. 1 o. s. ř., jehož podmínkou je návrh žalobců. Ti však přes poučení soudu návrh na vstup nového zapsaného vlastníka nemovitostí na místo druhého žalovaného neučinili, naopak výslovně prohlásili, že tento postup nenavrhují. Tím se zbavili možnosti odstranit v odvolacím řízení vzniklý nedostatek pasivní legitimace na straně žalované a odvolacímu soudu za této situace nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřují v tom, že již v okamžiku rozhodování soudu prvního stupně nebyl druhý žalovaný pasivně legitimován, když účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 12. 6. 2003 nastaly ke dni 4. 9. 2003, a proto nebylo možno proti němu rozhodnout rozsudkem. Soud prvního stupně rozhodl dne 7. 1. 2004, tedy více než 4 měsíce poté, co druhý žalovaný ztratil pasivní legitimaci ve sporu. Pokud tuto skutečnost odvolací soud zjistil, neměl rozsudek soudu prvního stupně (jako zjevně vadný) potvrdit, nýbrž jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jakýkoliv jiný postup je nesprávný a je „neodstranitelnou“ vadou řízení ve smyslu ust.

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ]písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jak je uvedeno výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Z důvodu, že vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení podle ust. § 238 a § 238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen

z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) nebo ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Žalobci v dovolání neuvedli, v čem spatřují zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, a žádné konkrétní námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem nevznášejí. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelé brojí výhradně proti tomu, že odvolací soud - za situace, kdy již před soudem prvního stupně nebyl druhý žalovaný pasivně legitimován - rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv podle jejich názoru mělo být zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Touto jejich námitkou se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícího

v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalovaným

v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru