Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 232/2013Usnesení NS ze dne 26.09.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.232.2013.1
Dotčené předpisy

§ 55 předpisu č. 120/2001 Sb.

§ 268 o. s. ř.

§ 290 o. s. ř.

§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

§ 55 odst. 4 předpisu č. 120/2001 Sb.

§ 31a předpisu č. 82/1998...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 232/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, identifikační číslo organizace 48 852, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedené pod sp. zn. 12 C 187/2011, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 76.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2012, č.j. 22 Co 341/2012 – 106, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2012, č.j. 12 C 187/2011 – 77, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 76.000,- Kč s 7,75 % úrokem z prodlení z této částky od 11. 7. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

Žalobce se domáhal odškodnění za nepřiměřenou délku exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 22 Nc 645/2007 u Okresního soudu ve Zlíně k vymožení nesplacené pohledávky žalobce za povinnou E. R. Pověřený soudní exekutor JUDr. J. Č. prováděl úkony směřující k vymožení pohledávky od července 2007 a v červnu 2008 vydal exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinné. Srážky prováděl od srpna 2008 do ledna 2009. Od prosince 2010 znovu pátral po majetku povinné, ale s negativním výsledkem. Od ledna 2011 do března 2011 byl spis zapůjčen žalované a v prosinci 2011 byl poskytnut soudu pro dané odškodňovací řízení. K 6. únoru 2012 byla vymožena částka 12.340,- Kč, z toho 7.800,- Kč na náklady exekuce. Vymožené pohledávky zasílal exekutor buď jednorázově nebo po částech, jednotlivý převod nebývá nižší než částka 10.000,- Kč. Soud prvního stupně měl za to, že nečinnost nebyla dána působením exekutora, ale na základě objektivních důvodů na straně dlužnice, která nebyla zaměstnána, proto soud prvního stupně uvedl, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo a žalobci nemohla vzniknout ani žádná nemajetková újma.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. září 2012, č.j. 22 Co 341/2012 – 106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že exekuční řízení je specifickým řízením, jehož délka je odvislá od toho, zda je na straně exekučně povinného nějaký majetek, který lze exekucí postihnout. Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné a současně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kdy délka řízení je pouze jedním z faktorů určující přiměřenou délku řízení.

Proti tomuto rozsudku, všem jeho výrokům, podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, kdy se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu, vychází-li z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, je to je v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn. 206/2010 a nelze ho vztáhnout na exekuční řízení, neboť nelze tvrdit, že pohledávka nebude nikdy vymožena. Dovolatel má za to, že nemajetnost povinného v exekučním řízení nemá žádný vliv na celkovou délku řízení, ale lze ji zohlednit pouze v rámci kritéria složitosti řízení. Jestliže je dosavadní délka exekučního řízení nepřiměřená a oprávněnému nebyla dosud vymožena jeho pohledávka, exekuční řízení nebylo zastaveno pro nemajetnost povinného z moci úřední, tak exekuční řízení pokračuje účelně a nikoli jen formálně. Dovolatel uvádí, že stát je objektivně odpovědný za špatné zákony, které chrání dlužníka, když povoluje exekučně strhávat povinné pouze malou částku na uspokojení jeho pohledávky. Vymáhanou pohledávku rovněž nepovažoval dovolatel za nepatrného významu, když poukázal na terminologii trestního práva. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí trpí vadami řízení, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. září 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož práva a povinnosti účastníků řízení soudy posoudily shodně, může být zvažována přípustnost dovolání žalobce pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud konstatuje, že dovolání není přípustné, jelikož nemá zásadní právní význam, tak jak uvedeno v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o.s.ř, jelikož otázku, kterou dovolatel předkládá – tj. otázku vztahu nepřiměřené délky řízení v rámci exekučního řízení, kdy se nedaří pohledávku exekutorovi vymoci, je již judikatorně řešena.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, ve vztahu k soudnímu výkonu rozhodnutí uvedl, že stát je povinen poskytnout oprávněnému takový mechanismus či systém, který mu umožní získat od povinného zaplacení soudem přiznané částky, nemůže však být odpovědný za nevymožení platby pohledávky z důvodu platební neschopnosti povinného – soukromé osoby (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39). Při posuzování činnosti orgánu veřejné moci během řízení o výkon rozhodnutí je třeba posuzovat zejména to, zda soudy poskytovaly dostatečnou součinnost oprávněnému během řízení o výkon rozhodnutí, tedy zda učinily všechna vhodná opatření předpokládaná procesním předpisem (srov. usnesení ESLP o přípustnosti ze dne 22. 3. 2005, ve věci Ciprová proti České republice, stížnost č. 33273/03). Naopak pokud je soud povinen jednat a nejedná, zakládá tato nečinnost odpovědnost státu (srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2003, ve věci Ruianu proti Rumunsku, stížnost č. 34647/97). Tyto závěry se plně uplatní i při hodnocení postupu soudního exekutora v exekučním řízení vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 ze dne 31. listopadu 2012).

Při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé nemajetkové újmy je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejné závěry jsou platné i pro případ dovolatele, který namítá nepřiměřenou délku exekučního řízení, vedeného soudním exekutorem JUDr. J. Č. Jak bylo již uvedeno odvolacím soudem, exekutor zjistil majetkové poměry povinné a následně na ni nařídil exekuci, kdy byla od povinné vymožena částka 12.340,- Kč (srážkou ze mzdy žalované od srpna 2008 do ledna 2009). Následně v prosinci 2010 a lednu 2011 exekutor činil dotazy ohledně majetku povinné.

Je třeba přihlédnout i k tomu, že podle ustanovení § 55 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009, exekutor nemohl rozhodovat o zastavení exekuce podle ustanovení o zastavení výkonu rozhodnutí (§ 268 a 290 občanského soudního řádu). Exekutorovi ani nepříslušeno rozhodovat podle § 268 odst. 1, písm. e) o.s.ř., jestliže průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů. Vztaženo na případ dovolatele, exekutor JUDr. J. Č. ani neměl do 31. 10. 2009 oprávnění exekuční řízení z důvodu „nemajetnosti povinné“ zastavit, a tak nemohlo ani dojít k nesprávnému úřednímu postupu, když exekutor řízení nezastavil, jak namítá dovolatel. Po 1. 11. 2009 exekutor již mohl exekuci zastavit podle novelizovaného znění ustanovení § 55 odst. 4 exekučního řádu, ale pouze když se zastavením souhlasí oprávněný.

V rozhodnutí ze dne 31. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného (po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující), bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. O takový případ nicméně v případě dovolatele nešlo, neboť zde byl majetek - byť malý - zjištěn a exekuce byla prováděna a plnila zákonem stanovený účel. Sám exekutor sice uznal, že hmotná situace povinné je objektivně dlouhodobě nepříznivá, nicméně majetková šetření průběžně opakuje. Za situace, kdy pohledávka není zcela zjevně nedobytná, může se exekutor dále pokoušet vymoci předmětnou pohledávku a nemusí zastavovat řízení, zvláště pak, pokud oprávněná strana nijak neprojevila vůli exekuční řízení zastavit.

Dovolatel dále brojil proti tomu, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 nelze vztáhnout na exekuční řízení, když nelze tvrdit, že pohledávka nebude nikdy vymožena. Nicméně z tohoto rozhodnutí odvolací soud v případě dovolatele nevycházel, a proto je argumentace dovolatele ve vztahu k tomuto rozhodnutí bezpředmětná.

Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolání však není přípustné ani do výroku o nákladech řízení. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. pak vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné (srov. též právní názor uvedený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003 a pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. září 2013

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru