Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2290/2017Usnesení NS ze dne 07.11.2017

HeslaOdpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2290.2017.1
Dotčené předpisy

§ 31 odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2290/2017-135

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova 228, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 152 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 71/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 64 Co 178/2015-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 25 C 71/2014-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 152 250 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 64 Co 178/2015-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 140/2006 (dále jen „posuzované řízení“).

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 19. 10. 2005, přičemž v řízení se žalobce domáhal zaplacení pojistného plnění ve výši 76 669,50 Kč. Následně se soud prvního stupně zabýval průběhem posuzovaného řízení. Mimo jiné uvedl, že řízení bylo dvakrát přerušeno k žádosti obou účastníků a že žalobce v řízení urgoval nařízení jednání. Žalobce byl vyzýván k zaplacení soudního poplatku a k doplnění žaloby. V řízení byl vyslýchán svědek prostřednictvím dožádání. Byl zpracován znalecký posudek, jenž byl doplňován. Znalec byl ustanovován k posouzení otázky, zda poškození vozidla se stalo tím způsobem, jak je tvrzeno v žalobě, přičemž znalec toto zcela vyvrátil. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a skončilo právní mocí rozsudku odvolacího soudu dne 3. 1. 2014. Odvolací soud žalobu zcela zamítl s odůvodněním, že k poškození vozidla nedošlo tak, jak je tvrzeno v žalobě. Žalobce byl dvakrát stíhán pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu pojistného podvodu. V jednom řízení byl žalobce obžaloby zproštěn a druhé řízení ke dni rozhodování soudu prvního stupně nebylo skončeno. Žalovaná konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že žalovaná učinila nesporným, že v posuzovaném řízení trvajícím 8 let a 2,5 měsíce došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce tohoto řízení. Soud se tudíž zabýval otázkou přiměřeného zadostiučinění, přičemž dospěl k závěru, že dostatečnou formou zadostiučinění je žalovanou učiněné konstatování porušení práva. Tento závěr odůvodnil tím, že v posuzovaném řízení bylo prokázáno, že poškození vozidla tvrzené v žalobě v uvedeném rozsahu nevzniklo z nehody, resp. z nehodového děje popsaného v žalobě. Žalobce již od počátku věděl, nebo při náležité pečlivosti měl vědět, že jeho žaloba nemůže být úspěšná. Z toho důvodu posuzované řízení bylo pro žalobce zcela nevýznamné.

Odvolací soud při svém prvním rozhodování ve věci se ztotožnil se závěrem o přiměřené formě zadostiučinění. Přisvědčil však žalobci, že posuzované řízení mělo pro něj standardní význam, neboť z hlediska posuzování újmy způsobené délkou řízení není rozhodující jeho výsledek. Řízení samotné zhodnotil jako řízení složitější a za jeho přiměřenou délku vyměřil období 6 let. Podle odvolacího soudu se však podstatnou měrou na skutečnosti, že řízení trvalo o více než dva roky déle podílel svým chováním žalobce (soudní poplatky ze žaloby a z odvolání zaplatil až na výzvy soudu, byl vyzýván k doplnění žaloby i odvolání a řízení bylo k návrhu účastníků dvakrát přerušeno). V součtu tak řízení po dobu 8 měsíců neběželo, což nelze přičítat k tíži žalované.

Dovolací soud při svém prvním rozhodování ve věci shledal dovolání přípustným a důvodným ve vztahu k posouzení kritéria jednání poškozeného. Závěr odvolacího soudu ohledně kompenzace ve formě konstatování porušení práva, kterou odvolací soud odůvodnil právě jednáním poškozeného, jež vedlo k prodloužení řízení o osm měsíců, byl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která pro tuto formu zadostiučinění vyžaduje, aby délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena jednáním poškozeného. Nad rámec svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva by ospravedlňovala úvaha o uplatnění „podvodné“ žaloby, přičemž odkázal na závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011.

Odvolací soud při svém druhém rozhodování ve věci opětovně dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci tím, že jeho „podvodně“ uplatněný nárok byl zamítnut pravomocně po nikoliv jednoduchém dokazování při projednávání věci soudy ve dvou stupních po více jak 8 letech. V posuzovaném řízení bylo prokázáno, že žalobce uplatnil nárok na pojistné plnění ve vztahu k vozidlu, které bylo v období pouze 1 roku účastno na 8 dopravních nehodách, byl trestně stíhán pro podezření, že v letech 2001 až 2007 úmyslně vyvolal 24 dopravních nehod. Trestná činnost však po déle trvajícím trestním řízení nebyla žalobci prokázána, obžaloby pro všechny skutky byl Okresním soudem v Sokolově rozsudkem ze dne 21. 6. 2013, sp. zn. 3 T 130/2008, nakonec zproštěn s tím, že jeho opakovaná účast při dopravních nehodách byla vždy nahodilou událostí. Nebylo prokázáno, že vyplacená pojistná plnění sloužila k pokrytí jeho výdajů nebo výdajů majitelů vozidel s ním spřízněných. V posuzovaném řízení však bylo prokázáno, že žalobce požadoval pojistné plnění neprávem, na základě nepravdivých tvrzení o rozhodujících skutečnostech. Význam řízení, byť nepřiměřeně o několik let delšího, byl z hlediska povahy uplatněného nároku při zohlednění celkového způsobu života žalobce pro něho zjevně nepatrným, proto je konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem žalované, že přiznání peněžitého zadostiučinění žalobci by v tomto případě nebylo slučitelné s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil právní otázku poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení jinak, než je řešena v judikatuře Nejvyššího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v dané věci, že pouhé konstatování porušení práva založené na posouzení kritéria jednání poškozeného považuje za zcela zjevně nepřiměřené. Dále namítá, že odvolací soud v rozporu se zásadou projednací a v rozporu s koncentrací řízení prováděl dokazování spisem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 130/2008. Uvádí, že obecně je třeba vycházet z toho, že majetkové spory mají pro účastníky standardní význam, přičemž prokázání nižšího významu sporu tíží žalovanou. Odvolací soud nepřípustně sám hodnotí předmět řízení pro žalobce a nedůvodně jej bagatelizuje a vyvozuje nesprávné závěry. Otázka důkazního břemene stran nižšího významu předmětu řízení byla odvolacím soudem vyhodnocena v rozporu s ustálenou judikaturou. Závěr odvolacího soudu, že žalobce v posuzovaném řízení požadoval pojistné plnění neprávem na základě nepravdivě uváděných okolností, není podpořen žádnými konkrétními důkazy. Odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou přihlédl k výsledku posuzovaného řízení. Dovolatel dále nastoluje otázku, zda obecný způsob života může mít vliv na formu přiznaného zadostiučinění, přičemž tato otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).

V předcházejícím dovolacím řízení se dovolací soud zabýval přiznanou formou zadostiučinění pouze ve vztahu k posouzení kritéria jednání poškozeného, jež vedlo k prodloužení posuzovaného řízení o osm měsíců, přičemž zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na základě posouzení tohoto kritéria shledal zjevně nepřiměřeným. Pouze tento právní názor dovolacího soudu byl pro následné rozhodování odvolacího soudu závazným. Setrval-li odvolací soud na závěru o přiměřené formě zadostiučinění, avšak z důvodu posouzení jiného kritéria (významu předmětu řízení pro poškozeného), rozhodoval již v rozsahu, v němž nebyl omezen závazným právním názorem dovolacího soudu. Námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, čímž se odchýlil od rozsudku dovolacího soudu v této věci, tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem namítaný odklon od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, ohledně povinnosti žalované tvrdit a prokázat nižší význam předmětu řízení pro poškozeného. V dané věci žalovaná již ve svém stanovisku v rámci předběžného projednání nároku žalobce poukazovala na skutečnost, že v posuzovaném řízení bylo prokázáno, že úpravy automobilu, jejichž úhradu žadatel nárokoval, nebyly provedeny v příčinné souvislosti s tvrzenou dopravní nehodou. Také poukazovala na skutečnost, že žadatel uplatňuje nároky na pojistné plnění z dopravní nehody opakovaně v desítkách případů, což snižuje význam posuzovaného řízení. Rovněž poukazovala na okolnost, že žadatel byl opakovaně trestně stíhán pro řadu pojistných podvodů. Tato tvrzení následně žalovaná zopakovala ve svém vyjádření k žalobě. Na základě těchto tvrzení již soud prvního stupně prováděl dokazování spisem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 130/2008, přičemž právě na toto řízení odkazoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak neplyne ani to, že by odvolací soud důkaz tímto spisem opakoval. Je tudíž zřejmé, že v dané věci skutečnosti vedoucí k závěru o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce žalovaná tvrdila a také prokazovala.

Ani námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně přihlížel k výsledku posuzovaného řízení, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť rozsudek odvolacího soudu v tomto směru nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolací soud sice obecně zastává názor, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není zásadně rozhodný pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a není tak zásadně rozhodný ani pro stanovení případné formy či výše odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), zároveň však uvádí, že tento závěr nemůže být bezbřehý, a že při posuzování přiměřenosti délky řízení, resp. formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Tak je tomu například tehdy, uplatnil-li žalobce nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Je totiž zřejmé, že žalobce, který takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení ve stavu nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněném pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně dospěl k závěru, dle nějž „[o]mezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.“

Přihlédl-li odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení k okolnosti, že v posuzovaném řízení bylo prokázáno, že žalobce požadoval pojistné plnění neprávem na základě nepravdivých tvrzení o rozhodných skutečnostech (poškození vozidla nevzniklo z nehody, resp. z nehodového děje popsaného v žalobě), tedy muselo být žalobci již na počátku řízení známo, že podává zjevně bezdůvodnou žalobu, nikterak se tím neodchýlil od výše uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Odklon od ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu nelze spatřovat ani v tom, že odvolací soud přihlédl k tomu, že dovolatel se obdobných nároků domáhal opakovaně, což následně v závěru odůvodnění vyjádřil poukazem na „zohlednění celkového způsobu života žalobce“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3583/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, č. j. 30 Cdo 1661/2013). Nejde tudíž ani o otázku, která by doposud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena.

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 7. 11. 2017

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru