Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2221/2003Usnesení NS ze dne 01.11.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2221.2003.1
Dotčené předpisy

§ 218 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 55/05


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2221/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Města Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 12 C 45/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2003, č.j. 12 Co 180/2003-45, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. prosince 2002, č.j. 12 C 45/2000-45, jímž bylo určeno, že právní úkon J. Š., nar. 12.4.1941, kterým daroval žalovanému darovací smlouvou ze dne 2.6.1999 nemovitosti ve výroku podrobně označené, je vůči žalobci právně neúčinný. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním i právním posouzením soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neprokázal, že by nevěděl a ani nemohl vědět o úmyslu dlužníka – otce zkrátit žalobce, jenž byl jeho věřitelem (§ 42a obč. zák.).

Žalovaný v podaném dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z § 237 odt. 1 písm. c) o.s.ř. namítaje, že soudy obou stupňů řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem, opakuje své tvrzení, že nevěděl a nemohl vědět, že uzavřením právního úkonu, který je předmětem řízení, je žalobce krácen na svých právech, s tím, že tento závěr vyplývá ze skutkových zjištění, jež blíže označuje a jejichž věrohodnost nebyla žádným provedeným důkazem zpochybněna. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazuje na nepřípustnost dovolání, neboť neřeší obecnou otázku a žalovaný se jím domáhá přezkoumání pouze toho, zda konkrétními důkazy unesl důkazní břemeno k vyvrácení zákonné domněnky v § 42a obč. zák.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru,

že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom,

že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

I když žalovaný v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu osudu nesprávné právní posouzení, aniž by vlastní právní otázku konkrétně formuloval v podaném dovolání,

z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá-li – jak již bylo vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu

§ 243b odst. 4 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.

Žalobce vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb ., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 8 písm. a/, § 10 odst. 3, § 14 ost. 1, § 15 a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši 1.125,- Kč za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání a paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky

č. 177/1996 sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.200,- Kč je žalovaný povinnen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. listopadu 2004

JUDr. Karel Podolka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru