Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2208/2001Rozsudek NS ze dne 30.01.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.2208.2001.1
Dotčené předpisy

§ 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2208/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyň A/ E. U. a B/ A. B., zastoupených advokátem, proti žalované D. M., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 185/97, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2001, č.j. 13 Co 109/2001-97, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2001, č.j. 13 Co 109/2001-97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2000, č.j. 12 C 185/97-72, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 12. 2000, č.j. 12 Co 185/97-72, určil, že závěť zůstavitele J. V., zemřelého 19.11.1996, ze dne 23.10.1996, je neplatná. Po provedeném dokazování, v jehož průběhu vyslechl účastníky, svědka P. K., doplnil řízení posudkem znalců prof. MUDr. M. H., Dr.Sc., z oboru neurologie a MUDr. M. M., CSc., z oboru psychiatrie, v úvahu vzal spis zn. D 758/96 Obvodního soudu pro Prahu 1, učinil závěr, že pro pořízení závěti s předčítatelem ve smyslu ust. § 476c obč. zák. nebyly zákonné podmínky. Podle vyžádaných posudků byl zůstavitel schopen v době pořízení závěti se podepsat, nebyl však schopen pochopit text závěti. Soud v té souvislosti odkázal na ust. § 476 a § 38 obč. zák. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky soud rozhodl za použití ust. § 150 o.s.ř. a o zálohovaných nákladech řízení s odkazem na ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. K odvolání žalobkyň, které nesouhlasily s výrokem soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a žalované proti rozsudečnému výroku ve věci samé, odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka JUDr. K. P., který spornou závěť sepisoval, a po celkovém zhodnocení výsledků dokazování rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, žalobkyně uznal povinnými společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady za řízení před soudy obou stupňů a České republice zálohované náklady na znalečném. K odůvodnění rozsudku v části týkající se věci samé uvedl, že podle posudku znalce z oboru psychiatrie MUDr. M. M., CSc. a znalce z oboru neurologie prof. MUDr. F. H., DrSc., nebyla při hospitalizaci zůstavitele věnována pozornost porušení hybnosti pravé ruky zůstavitele. Ten se podepsal při přijetí do nemocnice dne 10.10.1996 a s největší pravděpodobností byl schopen se podepsat i při závěti 23.10.1996, nebyl však schopen sepsat delší text. Z tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že zůstavitel z hlediska fyzického stavu nebyl schopen napsat vlastnoruční závěť (§ 476a obč. zák.), když schopnost, resp. neschopnost zůstavitele psát, je třeba posuzovat ve vztahu k celému úkonu. Za zjištěných okolností nelze podle odvolacího soudu považovat takto sepsanou závět za neplatnou ve smyslu ust. § 476c obč. zák. Výsledky dokazování v řízení soudu prvního stupně ve spojení s výpovědí svědka JUDr. P. v řízení odvolacím neprokázaly, že by zůstavitel v době sepsání závěti nebyl způsobilý k právním úkonům a že by závěť byla neplatná ve smyslu ust. § 38 odst. 2 obč. zák. Při odůvodnění výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně poukázal na ust. § 224 odst. 2, § 142 odst. 1, § 148 odst. 1 o.s.ř. (§ 224 odst. 1 o.s.ř.).

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně jako dovolací důvod uplatnily předně procesní pochybení odvolacího soudu, tkvící v neurčitosti rozsudečného výroku, jímž bylo vysloveno, že “…..se žaloba zamítá….“, aniž by odvolací soud jakkoli ozřejmil, o jakou žalobu se jedná (§ 157 odst. 1, § 211 o.s.ř.). Vytkly, že odvolací soud po právní stránce problematiku věci nesprávně posoudil, když vycházel z názoru, že pokud zůstavitel nebyl schopen napsat celý text závěti, bylo třeba volit závěť s předčitatelem podle ust. § 476c obč. zák., neboť neschopnost zůstavitele psát je třeba posuzovat ve vztahu k celému úkonu. Pokud by tomu tak mělo být, pak by byly naprosto zbytečné závěti se svědky a závěti ve formě notářského zápisu podle ust. § 476b, § 476d obč. zák., neboť neschopnost zůstavitele napsat souvislý text by byla paušálně řešena závětí s předčitatelem. Jde však podle mínění žalobkyň nepochybně o krajní řešení, v případě, že situaci způsobenou nepříznivým zdravotním stavem zůstavitele nelze řešit jinak. Poukázaly na formy závěti upravené v ustanovení § 476a, § 476c a § 476d obč. zák., porovnaly zákonné úpravy závěti sepsané způsobem uvedeným v ust. § 476a a § 476b obč. zák. a zdůraznily, že ust. § 476c obč. zák. neuvádí, že závěť s předčitatelem je možno sepsat, pokud je zůstavitel schopen napsat celý text. Vyslovily názor, podle nějž pro splnění podmínky sepsání závěti s předčitatelem podle ust. § 476c obč. zák. nesmí být zůstavitel schopen psát, tedy napsat ani jedno slovo, tedy ani se podepsat. Nejsou-li tyto podmínky splněny, je závěť podle žalobkyň neplatná, neboť bylo možno zvolit jiný způsob jejího pořízení, např. závěť podle ust. § 476b obč. zák. nebo podle ust. § 476d obč. zák. Žalobkyně zpochybnily i správnost závěrů odvolacího soudu o zůstavitelově nezpůsobilosti k právním úkonům. Odvolací soud podle nich neprávem nevzal v úvahu vyjádření znalce prof. MUDr. M. H., DrSc., dotýkající se této otázky. Pokud bylo třeba, aby stav mozkové tkáně posoudil znalec z oboru psychiatrie, když prof. MUDr. M. H., DrSc., je znalcem z oboru neurologie, měl být k posouzení této otázky ustanoven nový znalec z oboru psychiatrie. Prof. MUDr. H., DrSc., opřel svou výpověď nejen o výpis ze zdravotní dokumentace a pitevního nálezu zůstavitele, ale i o své profesní znalosti. Nelze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se znalec nemůže vyjadřovat nad rámec zadaného úkolu. Za pochybení odvolacího soudu považují i to, že se odvolací soud nevypořádal s rozporuplnými údaji žalované v odvolání, výpověďmi svědků P. a K., známých žalované, z hlediska jejich věrohodnosti a neakceptoval výslech nestranného znalce. Závěrem dovolání žalobkyně navrhly, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.6.2001, č.j. 13 Co 109/01, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle předpisů před účinností zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován občanský soudní řád, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu před účinností novely (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák.č. 30/2000 Sb.).

Dovolání žalobkyň je přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); bylo podáno včas, oprávněným subjektem (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), vykazuje formální i obsahové náležitosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku ve smyslu ust. § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.

Podle obsahu námitek v dovolání žalobkyně vytýkají, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolací soud však přihlédne k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř. a pokud je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady jsou způsobilými dovolacími důvody ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.

Žalobkyně nevytýkaly, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně uvedených v ust. § 237 o.s.ř., ani dovolací soud žádnou z těchto vad, která by zatěžovala napadený rozsudek, neshledal. Namítaly však, že výrok rozsudku odvolacího soudu neodpovídá ust. § 157 odst. 1 o.s.ř. a dovodily, že jde o vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud shledal, že odvolací soud rozsudečným výrokem vyslovil, že „….se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá.“

Podle ust. § 157 odst. 1 o.s.ř. má písemně vyhotovený rozsudek obsahovat m.j. znění výroku ve věci samé (§ 155 odst. 1 o.s.ř.). Tato část rozsudku, jíž soud vyjadřuje obsah rozhodnutí, je ve smyslu ust. § 159 odst. 1 o.s.ř. závazná pro účastníky i všechny orgány, zásadně významná pro soudní výkon rozhodnutí, který může oprávněný na podkladě vykonatelného rozhodnutí za podmínek ust. § 251 o.s.ř. navrhnout. Proto výrok musí být co do stanovení uložené povinnosti nebo určení právního vztahu přesný, určitý a srozumitelný. To platí i pro rozsudky odvolacího soudu měnící rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, tak, že se žalobě zcela nebo zčásti vyhovuje, a rovněž pro rozsudky odvolacího soudu, jimiž se žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve věci mění tak, že se žaloba zčásti zamítá. V posuzované věci soudy rozhodovaly o žalobě na určení neplatnosti závěti zůstavitele jako jediném nároku. Jak závěť, tak zůstavitel byly v žalobní žádosti zcela přesně, jednoznačně určeny a stejně nezaměnitelně uvedeny i ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že „…závěť zůstavitele J. V., ze dne 23.10.1996 je neplatná“. S ohledem na vztah rozsudku odvolacího soudu k rozsudku soudu prvního stupně umožňuje výrok rozsudku odvolacího soudu v uvedeném již znění spolehlivý závěr o tom, jak odvolací soud ve věci rozhodl, když změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě na určení neplatnosti označené závěti zůstavitele, tak, že tato žaloba, tedy žaloba na určení neplatnosti shora uvedené závěti, se zamítá.Okolnost, že žalobkyně s konkrétními námitkami vady ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. neuspěly, nezbavuje dovolací soud povinnosti posoudit napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. nad rámec této námitky. Podle ustálené judikatury k těmto vadám patří, jestliže v rozporu s ust. § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, ač k jejich prokázání byly nabízeny důkazy.

Žalobkyně úvodem žaloby poukázaly na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.2.1997, č.j. D 758/96-25, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1997, č.j. 24 Co 148/97-34, kterým jim bylo podle jejich údajů v dědickém řízení po J. V., uloženo, aby podaly žalobu o určení, že závěť zůstavitele ze dne 23.10.1996 je neplatná. Po uvedení důvodů, které vedly žalobkyně k závěru o neplatnosti označené závěti, žalobkyně navrhly, aby soud rozsudkem určil, že závěť zůstavitele J. V., ze dne 23.10.1996, je neplatná. K prokázání správnosti žalobních tvrzení navrhly důkazy, m.j. i důkaz zn. D 758/96 Obvodního soudu pro Prahu 1.

Pojetí žaloby, odkaz na výše označené usnesení i žalobní žádost svědčí pro závěr, že žalobkyně postupovaly podle usnesení soudu vydaného v řízení o dědictví ve smyslu ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto usnesení, závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k čemuž určí lhůtu. Byl-li účastník dědického řízení odkázán v souladu s ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. podat u soudu žalobu o určení sporné skutečnosti, jde o žalobu svého druhu, tedy nikoli o žalobu ve smyslu ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. Její podání umožňuje zvláštní předpis, aniž by podání takové žaloby odviselo na prokázání naléhavého právního zájmu, jak ust. § 80 písm. c/ o.s.ř. předpokládá. Uvedené platí za předpokladu, že podle ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. byla podána ve lhůtě, jíž k jejímu podání soud určil. Jde o lhůtu soudcovskou, kterou může předseda senátu k návrhu podanému v jejím průběhu prodloužit (§ 55 o.s.ř.). Pokud však lhůta marně uplynula, protože dědic žalobu nepodal, nelze již návrh na její prodloužení s úspěchem podat a soud pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tohoto dědice. Je proto již v této souvislosti povinností soudu provést důkaz obsahem příslušného soudního spisu v řízení o dědictví a to ke zjištění obsahu usnesení vydaného podle ust. § 175k odst. 2 ob č. zák. včetně lhůty určené k podání žaloby a jejího průběhu, neboť na tomto zjištění odvisí další postup v řízení o žalobě i v řízení o dědictví. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 4.12.2000, č.j. 12 C 185/97-72, Obvodního soudu pro Prahu 1 zmínil spis zn. sp. D 758/96 téhož soudu a určité údaje z jeho obsahu. Výslovně neuvedl, že obsahem tohoto spisu, případně jeho částí provedl důkaz, i když vazbou na předcházející část odůvodnění rozsudku to spíše naznačuje, nicméně z obsahu označeného spisu v části týkající se usnesení vydaného ve smyslu ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. vycházel. Z průběhu řízení před soudem prvního stupně, jak je patrný ze spisu týkajícího se posuzované věci, včetně obsahu protokolů o jednáních před soudem prvního stupně, nelze usoudit, že důkaz spisem zn. D 758/96 Obvodního soudu pro Prahu 1 byl proveden a to způsobem odpovídajícím ust. § 122 odst. 1 o.s.ř. (§ 125, § 129, § 135 odst. 2 o.s.ř.). Soud prvního stupně sice opakovaně žádal o zapůjčení označeného spisu, vrátil jej však, aniž provedl důkaz jeho obsahem. Neučinil tak ani odvolací soud, který krom doplnění dokazování výslechem svědka JUDr. K. P jiné důkazy neprovedl a navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně.Účastníci mají povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud však není povinen všechny navrhované důkazy provést, což platí zejména ve vztahu k důkazům, které jsou pro věc nerozhodné (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Pokud se však soud nezabýval okolnostmi pro posuzovanou věc právně významnými, ač o nich byly nabídnuty důkazy a jejich neprovedení tak mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde o vadu řízení ve smyslu ust. § 241 ods. 3 písm. b/ o.s.ř., jež je způsobilým dovolacím důvodem.

Dovolací soud shledává pochybení odvolacího soudu v tom, že s výjimkou doplnění dokazování výslechem svědka JUDr. K. P. bez dalšího převzal pro své rozhodnutí skutková zjištění soudu prvního stupně. Nevěnoval tudíž pozornost obsahu spisu zn. sp. D 758/96 Obvodního soudu pro Prahu 1, zejména usnesení tohoto soudu ze dne 7.2.1997, č.j. D 758/96-25, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.6.1997, č.j. 24 Co 14897-34, v části lhůty pro podání žaloby podle ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. a jejího zachování, závěti zůstavitele J. V, zemřelého dne 19.11.1996, ze dne 23.10.1996 ve vztahu k jejím obsahovým a formálním náležitostem stanoveným v § 476c obč. zák. a jejímu celkovému posouzení. Znalec MUDr. M. M., CSc., vzal pro znalecké posouzení a závěry v úvahu m.j. i obsah fotokopie sporné závěti, aniž ji však soudy vůbec měly k dispozici a provedly jí důkaz (§ 122 odst. 1 o.s.ř.). Neprovedení důkazu obsahem výše označeného spisu, jejž žalobkyně navrhly k provedení, je vadou ve smyslu ust. § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Závěr, že rozsudek odvolacího soudu je správný, nelze učinit, proto jej dovolací soud zrušil, aniž posuzoval oprávněnost dalších dovolacích důvodů uplatněných v dovolání žalobkyň. (§ 243b odst. 1 o.s.ř.); důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, proto dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soudy rozhodnou i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. ledna 2002

JUDr. Karel Podolka,v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru