Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2205/2004Rozsudek NS ze dne 06.04.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2205.2004.1
Dotčené předpisy

§ 213 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2205/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 685/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. dubna 2004, č.j. 22 Co 40/2004-75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. dubna 2004, č.j. 22 Co 40/2004-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu ze dne 25.10.2002, uzavřená mezi žalovanou a P. S., je vůči žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedená dohoda zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, kterou má vůči P. S. a která mu byla přiznána pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 19. září 2002, č.j. 6 C 845/2002-13, ve výši 95.000,- Kč včetně náhrady nákladů řízení ve výši 10.200,- Kč;

ke dni podání žaloby činí dluh P. S. celkem 71.000,- Kč.

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 24. října 2003, č.j. 5 C 685/2003-49, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žalobce byl k podání odpůrčí žaloby aktivně legitimován, neboť má vůči dlužníkovi vykonatelnou pohledávku. Žalovaná je pasivně legitimována, neboť na základě odporovatelného právního úkonu se stala výlučnou vlastnicí věcí, které před rozvodem manželství s Petrem Smejkalem byly ve společném jmění manželů. Úmysl dlužníka zkrátit věřitele a vědomost žalované o tomto úmyslu, jako osoby blízké

ve vztahu k dlužníkovi, se předpokládá; proto bylo na žalované, aby prokázala, že úmysl zkrátit věřitele v době uzavírání předmětné smlouvy nemohla ani při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Z výpovědi žalované a z výpovědí svědků P. S. a syna žalované okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že „jí tento úmysl znám nebyl, neboť o dluzích pana S., které měl jako fyzická osoba, nevěděla“. Uvedený závěr dovodil zejména ze zjištění, že žalovaná se svým manželem již dlouho nekomunikovala. Navíc podnikal jako společník ve společnosti s ručením omezeným, tudíž předpokládala, že za závazky z podnikání odpovídá společnost, a přitom o svém podnikání jí nic neříkal. O dluhu svého manžela se žalovaná nedozvěděla ani

od věřitele. Z uvedeného skutkového závěru, že žalovaná nemohla rozpoznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti, soud prvního stupně dovodil právní závěr, že ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. nemohla být odpůrčí žaloba úspěšná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. dubna 2004, č.j. 22 Co 40/2004-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů společného bydlení a vyživovací povinnosti pro dobu po rozvodu ze dne 25.10.2002, uzavřená mezi žalovanou a P. S., je vůči žalobci právně neúčinná a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyjma té části, z níž soud prvního stupně dovodil, že žalovaná nemohla rozpoznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná vynaložení náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. neprokázala. Při posuzování této otázky odvolací soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, citované v důvodech svého rozhodnutí, že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejich výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Z uvedeného dovodil, že žalovaná musela tvrdit nějakou svoji činnost, kterou vyvinula s cílem zjistit úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele. Žalovaná však v tomto řízení žádnou takovou činnost netvrdila, tudíž ji nemohla ani prokázat. Obrana žalované spočívající pouze v tvrzení, že o dluhu svého manžela nevěděla a ani případné prokázání této skutečnosti není z hlediska zákonem předpokládané vědomosti osoby blízké o dluhu rozhodná. Odlišně od soudu prvního stupně odvolací soud proto učinil závěr, že žalovaná nemohla být v řízení úspěšná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako důvody uvádí, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Namítá, že, „tvrdila a prokázala s ohledem na okolnosti případu náležitou péči, ale úmysl bývalého manžela nepoznala, neboť on jej neměl“; že jí na její opakované dotazy, nejen před uzavřením předmětné smlouvy, říkal, že jako fyzická osoba nic nedluží. P. S. ve své svědecké výpovědi nepotvrdil, že by měl v úmyslu zkrátit věřitele. Vypovídal shodně s žalovanou, že s ní nekomunikoval, a potvrdil, že ji o svém dluhu vůči žalobci neuvědomil. Syn žalované, slyšený jako svědek, potvrdil, že jeho rodiče často spolu nemluvili, a to již od roku 1996. Z uvedených důvodů měl odvolací soud otázku vynaložení náležité péče posuzovat s ohledem na skutečnost, že žalovaná

o dluzích P. S. nevěděla. Zjištění odvolacího soudu, že žalovaná věděla o jeho dluzích, nemá oporu v provedeném dokazování a závěr, že zákon předpokládá vědomost osoby blízké o dluhu, nemá oporu v zákoně. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jejich právním posouzením a navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl

k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (§ 213 o.s.ř.).

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke skutkovému i právnímu závěru, že žalovaná v řízení neprokázala vynaložení náležité pečlivosti, takže podmínky pro určení neúčinnosti předmětného právního úkonu jsou ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. splněny. Odvolací soud však plně nedocenil skutečnost, že ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a z výpovědí svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srovnej např. rozhodnutí č. 92/1968 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit

od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpovědí účastníků řízení a svědků - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (obdobně srovnej rozhodnutí č. 64/1966 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak však vyplývá z obsahu protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 20. dubna 2004, při němž nebyl žádný důkaz proveden, odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval.

Na základě shora uvedeného dovolací soud učinil závěr, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání uplatněna. Dále v souladu s dovolacím důvodem uplatněným žalovanou podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovodil, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Oprávněností uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

se dovolací soud již nezabýval.

Dovolací soud shledal dovolání žalované důvodným, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2, 3, 6 o.s.ř.).

Odvolací soud bude v dalším řízení jednat ve smyslu závěrů dovolacího soudu

(§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. dubna 2005

JUDr. Karel Podolka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru