Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2182/2020Rozsudek NS ze dne 02.12.2020

HeslaOdpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Zadostiučinění (satisfakce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2182.2020.1
Dotčené předpisy

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2182/2020-390

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně L. C., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 103/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 23 Co 296/2019-314, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 23 Co 296/2019-314, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 43 C 103/2018-264, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 375 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu výrok I potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

3. Žalobkyně se v řízení domáhá částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy, jež měla žalobkyně utrpět v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 135/2010 (dále jen „posuzované řízení“).

4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 27. 10. 2010. Žalobkyně se domáhala proti žalovaným Z. M. a L. M. (nyní C., žalobkyně v tomto řízení) vydání bezdůvodného obohacení ve výši 170 000 Kč. Soud ve věci vydal platební rozkaz dne 18. 11. 2010, proti němuž žalovaní podali včas odpor a ve věci bylo nařízeno jednání na den 13. 4. 2011, poté se jednání konalo dne 6. 6. 2011, dne 23. 5. 2012, dne 14. 10. 2013, dne 13. 10. 2014, dne 27. 11. 2014, dne 29. 7. 2015, dne 15. 6. 2016 a dne 13. 7. 2016, kdy byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobkyni částku 110 300 Kč s příslušenstvím, ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. V průběhu řízení bylo provedeno dokazování listinami, výslechy svědků a byl vypracován znalecký posudek, revizní znalecký posudek a super revizní znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem, jakož i další znalecký posudek s odlišným znaleckým úkolem. Proti rozsudku podali žalovaní i žalobkyně odvolání. Na odvolacím jednání, které se konalo dne 21. 6. 2017, bylo vyhlášeno usnesení, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ve věci se konalo jednání dne 9. 10. 2017, dne 29. 11. 2017, dne 28. 2. 2018 a na jednání konaném dne 6. 3. 2018 byl ve věci vyhlášen rozsudek. Soud žalobě vyhověl co do částky 65 000 Kč a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku podali žalovaní i žalobkyně odvolání. Na jednání odvolacího soudu dne 27. 6. 2018 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 20 000 Kč s příslušenstvím zamítá a ve zbytku se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Odvolací soud opětovně rozhodl o náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího. Řízení bylo pravomocně skončeno 2. 8. 2018.

5. Odvolací soud se předně zabýval tím, zda soud prvního stupně nezatížil řízení žalobkyní namítanou vadou spočívající ve vadně provedeném dokazování. Vyšel z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 24. 5. 2019. Jednání ve věci bylo zahájeno ve 13.00, přítomen byl předseda senátu (samosoudce) a právní zástupce žalobkyně, účastníci samotní se z účasti na jednání omluvili. Při jednání bylo provedeno dokazování podstatným obsahem spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9 C 137/2010, přípisem žalobkyně ze dne 27. 6. 2018 a stanoviskem žalované ze dne 26. 3. 2019. Po závěrečné řeči právního zástupce žalobkyně, vyhlášení rozhodnutí a jeho stručném odůvodnění, skončilo jednání ve 13.20. Z obsahu protokolu také vyplývá, že právní zástupce žalobkyně neměl žádné připomínky k provedeným důkazům, ani k samotné protokolaci. Protokol o jednání je veřejnou listinou. Účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům uvedeným ve veřejné listině, je povinen svá tvrzení prokázat a na něm tedy spočívá důkazní břemeno. Za situace, kdy z jednání nebyl pořízen zvukový záznam, a žalobkyně neoznačila důkazy, které by byly způsobilé prokázat opak toho, co je v protokolu zaznamenáno, odvolací soud uzavřel, že řízení není zatíženo takovou procesní vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

6. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně určil délku posuzovaného řízení, která činí 7 let a 9 měsíců. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, jenž takto určenou délku považoval za přiměřenou z hlediska kritérií dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Přisvědčil soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo po skutkové a procesní stránce složitější. Dokazování bylo provedeno řadou listinných důkazů, svědeckými výpověďmi a čtyřmi postupně vypracovanými znaleckými posudky, včetně výslechu znalců, soud se musel vypořádat s řadou procesních návrhů, doplněnými podáními účastníků ve věci samé, řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Podle odvolacího soudu však nelze právní složitosti posuzované věci přikládat až takový význam, jak učinil soud prvního stupně. V posuzovaném řízení se soud musel vypořádat s určením výše bezdůvodného obohacení, pokud by si však již na počátku řízení ujasnil věc po skutkové stránce a aplikoval přiléhavou judikaturu, nemohlo by řízení, přesto, že se soud musel vypořádat i s námitkou započtení a promlčení, trvat po dobu 7 let a 9 měsíců. Po zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vysvětlení právní problematiky byla věc na úrovni soudu prvního stupně skončena za devět měsíců. Dále se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení kritérií chování poškozeného a významu předmětu řízení pro poškozeného. Žalobkyně se na délce řízení významněji nepodílela, skutečnost, že využívala procesních prostředků k napadení procesních rozhodnutí soudu (usnesení o znalečném znalci Liškovi, Vymetálkovi) či podávala řádné opravné prostředky proti rozsudku soudu prvního stupně, jí nemůže být kladeno k tíži z hlediska prodloužení délky řízení. Nepochybně však žalobkyně přispěla k délce řízení třemi žádostmi o odročení jednání. Význam řízení pro žalobkyni lze považovat za standardní. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvního stupně z hlediska posouzení kritéria postup soudu v posuzovaném řízení. Na délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že soud si neujasnil právní problematiku sporu, pominul existující ustálenou judikaturu v otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení a jeho lavírování mezi právními názory účastníků na způsob zjištění výše bezdůvodného obohacení se odrazilo jak v zadání znaleckých úkolů prvním třem znalcům, tak v ustanovení čtvrtého znalce, kterému zadal jiný (odlišný) znalecký úkol, z něhož pak vyšel při svém rozhodnutí s odůvodněním, že změnil názor na způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení, takže předchozí tři znalecké posudky byly vypracovány nadbytečně. Ke „změně názoru“ došlo po řízení vedeném téměř čtyři a půl roku. U posledního znalce pak došlo k období nečinnosti v délce 4 měsíců, současně nelze přehlédnout, že v důsledku vypracování tohoto nadbytečného znaleckého posudku, jak se posléze ukázalo, se délka řízení prodloužila celkem o 7 měsíců.

7. Při určení přiměřeného zadostiučinění odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Základní částku ponížil o 60 % za skutkovou, procesní a právní složitost věci. Ačkoli podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), by mělo být v obecné rovině dostačující snížení (i zvýšení) nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, odvolací soud shledal, že v dané věci je na místě snížit základní částku za složitost věci ve větším rozsahu. V posuzovaném řízení se soud musel vypořádat jak s podáními účastníků, která v průběhu řízení doplňovali, tak s četnými procesními návrhy, a zejména s rozdílnými závěry znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku, které vyústily ve vypracování super revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem. Ve věci také bylo provedeno dokazování listinami a výslechy svědků a znalců. Po právní stránce se soud musel vypořádat nejen se stanovením výše bezdůvodného obohacení, ale i s postupně vznášenými námitkami započtení a námitkou promlčení. Dále základní částku ponížil o 10 % za jednání žalobkyně, která přispěla k délce řízení třemi žádostmi o odročení. Význam předmětu řízení pro žalobkyni byl standardní, neboť typově nešlo o řízení, které lze zařadit mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky. Odvolací soud nenavýšil základní částku ani za postup soudu, neboť zhodnocení uvedeného kritéria se projevilo již v tom, že délka řízení byla shledána jako nepřiměřená. Shledal tak jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu částku ve výši 30 375 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že bylo zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces, jehož součástí je princip právní jistoty. Dovolatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu vyžadující, aby soud znal vlastní a relevantní judikaturu, dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu, dle nichž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka též v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, konkrétně provádění důkazu soudním spisem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky poskytnuktí přiměřeného zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

9. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že jednání u soudu prvního stupně dle protokolu trvalo 20 minut, reálně však trvalo 5-10 minut. Popisuje průběh jednání. Odvolací soud vycházel z presumpce správnosti protokolu z jednání, proti kterému nebylo formálně brojeno. Ani kdyby jednání trvalo 20 minut, tak by v tomto časovém úseku nebylo možno provést dokazování spisem, který má 606 stran. Pokud soud zaprotokoloval provedení důkazu generickým způsobem, pak z toho zjevně vyplývá, že provedl důkaz „celým spisem“ a nikoliv jeho jednotlivými listinami. Dovolatelka tak vymezuje otázku, která dosud neměla být dovolacím soudem specificky řešena, zda řádnému provedení důkazů odpovídá pouze generický odkaz na provedení spisu v protokole z jednání, či zda je povinností soudu uvést v protokolu z jednání specificky listiny, které byly provedeny k důkazu.

10. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a na nález Ústavního soudu 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15. Namítá, že i v případě nepřiměřené délky řízení se musí soud zabývat judikaturou týkající se odškodňování nepřiměřené délky řízení a také výší poskytovaných odškodnění, aby v rámci principu předvídatelnosti rozhodování došel k závěru, který bude spravedlivý v rámci obecného náhledu na řešení otázky odškodňování nepřiměřené délky řízení a proporcionality takového odškodnění ve vztahu mezi jednotlivými kauzami a také ve vztahu k životní úrovni společnosti obecně.

11. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Namítá, že se odvolací soud nezabýval řešením vztahu mezi kritériem složitost věci a postupem rozhodujícího orgánu, a to i přes to, že to byl právě postup soudu prvního stupně, který zapříčinil nepřiměřenou délku projednávání věci. Zmatečný postup soudu a jeho vliv na celkovou délku řízení pak měl podstatně vyšší vliv na celkovou délku řízení než jakákoliv skutková složitost věci.

12. Dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011. Dále cituje z kasačního usnesení odvolacího soudu vydaného v posuzovaném řízení. Namítá, že o „systémové vadě“ v postupu soudu prvního stupně lze hovořit i s ohledem na využívání opravných prostředků účastníky řízení a četnosti jejich úspěchu, a to nejen v meritu věci, kdy lze hovořit o tom, že naprostá většina opravných prostředků byla úspěšná. Toto tedy vypovídá zjevně o neschopnosti soudu prvního stupně řešit věc správně, a to jak z hlediska procesního, tak i z hlediska hmotněprávního. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2011, přičemž namítá, že postup soudu, který měl podstatný vliv na celkovou délku řízení, nemá odraz v poskytnuté výši zadostiučinění, neboť nedošlo k navýšení základní částky z tohoto důvodu.

13. Ve vztahu ke kritériu složitosti řízení dovolatelka souhlasí se závěrem, že věc byla složitá, avšak odvolací soud toto kritérium extrémně zveličil. Složitost se projevovala před zadáním prvního znaleckého posudku. Od tohoto zadání měl na složitost řízení již vliv pouze chybný postup znalců a zmatečný postup soudu prvního stupně. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015. Namítá, že čtvrtý znalecký posudek byl zpracován s průtahy a znalec byl za to penalizován. Odvolací soud též dospěl k závěru, že soud v posuzovaném řízení si neujasnil právní problematiku sporu, přesto tyto skutečnosti nezohlednil ve výši přiznaného zadostiučinění.

14. Odvolací soud krátil základní částku zadostiučinění o 60 % na základě kritéria složitosti řízení a o 10 % na základě kritéria jednání poškozeného. Celkově tak krátil základní částku zadostiučinění o 70 %. Takovýto postup je v rozporu se Stanoviskem, jež připouští krácení částky v rozsahu nejvýše 50 %. Posuzované řízení nevykazovalo žádnou zvláštní okolnost, pro kterou by měla být základní částka krácena o více než 50 %. Nepřiměřenost tohoto krácení je patrná též z toho, že soud krátil částku o 10 % z důvodu celkem tří žádostí o odročení jednání ze strany dovolatelky, které mohly vést k prodloužení řízení v rozsahu několika týdnů, přičemž současně dospěl k závěru o zmatečném postupu soudu prvního stupně v posuzovaném řízení, avšak částku přiměřeného zadostiučinění na základě tohoto hlediska nenavýšil.

15. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Dovolatelka doplnila své dovolání podáním ze dne 8. 10. 2019, v němž zopakovala judikaturu, s níž má být dovoláním napadený rozsudek v rozporu. Dále dovolání doplnila podáním ze dne 2. 9. 2020, k němuž přiložila rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 91 Co 380/2019-151, v němž se soud zabýval délkou téhož posuzovaného řízení ve vztahu k druhému žalovanému (otci nynější dovolatelky), přičemž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž poškozenému přiznal zadostiučinění ve výši 70 875 Kč.

17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

20. K dokazování prostřednictvím obsahu spisu se Nejvyšší soud již vyjádřil v usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019: „V rozsudku ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, od nějž se dle dovolatelky měly soudy nižších stupňů odchýlit, Nejvyšší soud s odkazem na předcházející judikaturu uvedl, že ‚provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řízení čten nebo sdělován obsah celého spisu.‘ Z daného rozhodnutí i z rozhodnutí, na něž je odkazováno, plyne, že tento závěr se vztahuje na případy, kdy soud ze spisu, resp. z listin, jež spis obsahuje, má dokazováním zjistit konkrétní skutečnost. Tento závěr však nelze vztáhnout na situaci, kdy soud posuzuje délku řízení, neboť je zřejmé, že průběh řízení nelze zjistit jinak než posouzením obsahu spisu, resp. listin, které jsou pro průběh řízení relevantní. Jelikož dovolatelkou namítaná judikatura se na nyní posuzovanou věc nevztahuje, nemohl se odvolací soud při řešení dané otázky od této judikatury odchýlit. Nad rámec výše uvedeného nutno též přisvědčit závěru odvolacího soudu, že dovolatelkou vyžadované čtení všech listin spisu přesahujícího 1 600 listů by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.“ Odvolací soud tudíž postupoval správně, pokud vycházel z protokolu z jednání před soudem prvního stupně, přičemž neshledal pochybení soudu v tom, že průběh posuzovaného řízení byl prokazován obsahem soudního spisu. Daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

21. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky výše přiměřeného zadostiučinění.

IV. Důvodnost dovolání

22. Dovolání je důvodné.

23. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

24. Dovolací soud předně podotýká, že ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). V nyní posuzované věci dovolací soud v souladu s právě citovanou judikaturou dospěl k závěru, že odvolacím soudem přiznaná částka zadostiučinění ve výši 30 375 Kč s příslušenstvím za řízení trvající 7 let a 9 měsíců je zcela zjevně nepřiměřená této konkrétní věci.

25. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl: „Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.“

26. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedený závěr též citoval, přičemž poukázal na okolnosti, které jej vedly k závěru, že v případě posuzovaného řízení je důvodné snížení základní částky o 60 % (viz bod 5 tohoto rozhodnutí). Dovolací soud se však s tímto závěrem odvolacího soudu neztotožňuje. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu sice považuje potřebu vyhotovení znaleckého posudku za okolnost vedoucí k závěru o větší složitosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010), pokud však v posuzovaném řízení bylo nezbytné vyhotovit tři znalecké posudky se shodně položenou otázkou a následně čtvrtý znalecký posudek, při jehož vyhotovení došlo k prodlevám a který se nadto z důvodu chybného právního názoru soudu prvního stupně následně ukázal jako nadbytečný, je již třeba takovouto okolnost posoudit k tíži soudu, neboť stát nese primární odpovědnost za průtahy způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku a též za výběr kvalifikovaných znalců (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015).

27. Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud se tak neodchýlí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, shledá-li postup soudů v posuzovaném řízení nikoliv natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Právě tímto též v nyní posuzované věci odvolací soud svůj závěr o nenavýšení základní částky z důvodu postupu soudu odůvodnil. V tomto ohledu se tudíž nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

28. Navzdory právě uvedenému se však dovolací soud ztotožňuje s námitkou dovolatelky, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je dán určitý nepoměr při posouzení kritéria postupu soudu a složitosti řízení. Odvolací soud při posouzení otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení dospěl k závěru, že „na délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že soud si neujasnil právní problematiku sporu, pominul existující ustálenou judikaturu v otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení a jeho lavírování mezi právními názory účastníků na způsob zjištění výše bezdůvodného obohacení se odrazilo jak v zadání znaleckých úkolů prvním třem znalcům, tak v ustanovení čtvrtého znalce, kterému zadal jiný (odlišný) znalecký úkol.“ Následně při stanovení přiměřeného zadostiučinění však přikládal podstatný vliv na posouzení kritéria složitosti řízení. Nezabýval se však již posouzením toho, nakolik byla složitost řízení dána obtížemi při dosažení skutkových zjištění, při hmotněprávním posouzení, případně procesními komplikacemi, a naopak nakolik se do složitosti řízení promítl chybný postup soudu. Jinými slovy nezabýval se otázkou, zda by řízení bylo shodně složitým i v případě, pokud by soud postupoval bezvadně. Pokud se totiž řízení stalo složitým (případně složitějším) z důvodu chybného postupu soudu, zůstává původní příčinou prodloužení řízení právě nesprávný postup soudu. Z hlediska kritéria složitosti řízení pak lze zohlednit pouze takové okolnosti, které nebyly zapříčiněny chybným postupem soudu. Z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu při posouzení kritéria složitosti řízení neúplným, a tudíž nesprávným.

29. Dovolací soud při úvaze o zjevné nepřiměřenosti přiznané částky zohlednil též dovolatelkou odkazovaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 380/2019-151, na jehož základě ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně bylo druhému z žalovaných v posuzovaném řízení přiznáno zadostiučinění v částce více než dvojnásobně vyšší. Odvolacímu soudu sice nelze vytknout, že se s tímto rozhodnutím nevypořádal, neboť dané rozhodnutí bylo vydáno až po rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. Obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům průtažného řízení muselo být nutně totožné (či obdobné). Odchylné zadostiučinění může být dáno posouzením kritérii, jež mají subjektivní povahu (význam řízení pro poškozeného, jednání poškozeného). Pokud však tyto důvody nejsou dány, bylo by v rozporu s požadavky kladenými § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na rozhodování soudu v obdobných (totožných) věcech, pokud by se výše přiznané částky přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým účastníkům téhož řízení významně odchylovala.

30. Pro úplnost ve vztahu k námitce dovolatelky ohledně zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces dovolací soud uvádí, že navzdory výše uvedenému nedospěl k závěru, že by v řízení k tomuto zásahu došlo. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud neznal či nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Naopak odvolací soud ustálenou judikaturu citoval a své závěry řádně zdůvodnil. Dovolací soud se však s výše uvedenými závěry odvolacího soudu neztotožnil. Judikatura vztahující se k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva se na tuto věc nevztahuje, neboť odvolací soud přiznal dovolatelce zadostiučinění v peněžité formě. Byť odvolací soudu věc nesprávně právně posoudil, jak bylo vyloženo výše, nedošlo z jeho strany k tak závažnému pochybení, že by bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces.

31. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

32. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru