Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2156/2018Usnesení NS ze dne 15.05.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2156.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017

§ 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2156/2018-190

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Petřínská 1072/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 6 766 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 335/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2017, č. j. 53 Co 368/2017-139, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 6 766 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ušlé mzdy a škody za zmaření investic a úpadek společnosti, a to za nesprávný úřední postup Okresního soudu v Teplicích v trestním řízení vedeném proti němu pod sp. zn. 6T 149/2014 spočívající jednak v nedodržení zákonné lhůty 48 hodin, kdy měl být předveden před soudce, jednak v nerozhodnutí soudu o třech žádostech soudce o propuštění z vazby, v důsledku čehož měl žalobce za to, že byl ve vazbě 436 dní neoprávněně.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, č. j. 22 C 335/2015-125, žalobu o zaplacení částky 6 766 000 Kč zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil 600 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací“) rozsudkem ze dne 14. 12. 20178, č. j. 53 Co 368/2017-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce (dále také „dovolatel“), který přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V tomto ohledu namítl, že výrokem napadeného rozhodnutí a postupem odvolacího soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na odškodnění garantované či. 5 odst. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“), neboť odvolací soud namísto povinné přímé aplikace ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy přednostně aplikoval vnitrostátní právní úpravu odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., která se na danou věc nevztahuje a že postup odvolacího soudu byl v přímém rozporu se závazným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) ze dne 27. 9. 2007 ve věci „Smatana proti ČR“, č. 18642/04, § 73. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05. V této souvislosti vyjádřil názor, že podmínky stanovené na vnitrostátní úrovni v § 8 a § 9 OdpŠk pojímají nárok na odškodnění za vazbu porušující čl. 5 Úmluvy v podstatně užším smyslu, než nárok na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, přepokládají předchozí zrušení nezákonného rozhodnutí nebo vydání rozhodnutí o zproštění obžaloby nebo o zastavení řízení, což nelze ani po přijetí novely zákonem č. 160/2006 Sb. považovat za účinný prostředek nápravy ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Žalobce namítal, že pokud odvolací soud akceptoval závěr soudu prvního stupně a potažmo i soudu vazebního, podle kterého byl předveden před soudce až 49 hodin po svém zadržení, pak ze strany odvolacího soudu došlo k materiálnímu porušení čl. 5 Úmluvy, bez ohledu na výklad vnitrostátního práva, který je v rozporu s uvedenou judikaturou ESLP, a že odvolacímu soudu nic nebránilo dostát povinnosti stanovené ESLP přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jenž má přednost před vnitrostátní právní úpravou nároku na odškodnění. Na podporu své argumentace poukázal také na § 71 rozsudku ESLP ve věci „Arefyev proti Rusku“ ze dne 4. 11. 2010, č. 29464/03, a na rozsudky ESLP ve věcech „Danev proti Bulharsku“ a „K. - F. proti Německu“, „Somogyi proti Maďarsku“ ze dne 11. 1. 2011, č. 5770/05, „Rehbock proti Slovinsku“ ze dne 28. 11. 2000, č. 29462/95. Dále namítl, že odvolací se odchýlil od ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, že nepostupoval v souladu se závaznou judikaturou ESLP ani se s ní nevypořádal, a že se odvolací soud také odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, která se zabývá závazností a působením judikatury ESLP v českém právním řádu, přičemž poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, ze dne 7. 10. 2008, 28 Cdo 1548/2006, a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, v čemž spatřoval porušení práva na soudní ochranu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 310/05. Podle žalobce odvolací soud nejen, že nerozpoznal rozsah oblasti, kterou základní právo na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy chrání, ale právní důsledek napadeného rozhodnutí znemožňuje osobám, které byly obětí omezení osobní svobody v rozporu s čl. 5 Úmluvy, uplatnit nárok na odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy v případě, že je soud v trestní věci uznal vinnými.

Žalobce závěrem navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby byla žalovaná uznána povinnou zaplatit mu částku 6 766 000 Kč a náhradu nákladů řízení, eventuálně, aby Nejvyšší soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU ve znění: „Může vnitrostátní soud meritorně odmítnout projednání nároku na odškodnění poskytnutého čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod?“ a to z důvodu, že tento výklad evropské právní normy je zcela zásadní pro vyřešení daného sporu před národním soudem.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo založeno na těchto závěrech:

- žalobce byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, do něhož byla započítána vykonaná vazba, přičemž v posuzovaném řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno;

- výsledkem neodkladného rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), by bylo pouze rozhodnutí soudu o této žádosti, nikoli jen rozhodnutí žalobci vyhovující, přičemž s ohledem na výši mu uloženého nepodmíněného trestu v délce čtyř let, jakož i s ohledem na vazební důvody, nebylo lze učinit závěr, že by žalobce po nepravomocném odsouzení měl být z vazby propuštěn;

- žalobce ušlý výdělek počítal za celou dobu vazby, jako by ve vazbě vůbec být neměl, což bylo v logickém rozporu s předchozími vazebními rozhodnutími;

- žalobci by v důsledku uloženého trestu odnětí svobody ve výkonu tohoto trestu výdělek stejně ušel;

- žalobce neurčitě vylíčil rozhodné skutečnosti o zmařených investicích a úpadku jeho společnosti, bez návaznosti na konkrétní nesprávný úřední postup;

- nezákonnost vazby z ničeho nevyplynula za situace, kdy žalobce byl v trestním řízení pravomocně odsouzen a vykonaná vazba byla celá do tohoto trestu započítána;

- nebylo lze dovodit nezákonnost vazby ani, že by měl být žalobce propuštěn na svobodu.

Odvolací soud pak své rozhodnutí vedle závěru o irelevantní žalobcově argumentaci možností přímé aplikace čl. 5 Úmluvy, postavil také ohledně tvrzeného nedodržení zákonné lhůty 48 hodin na závěru, že zadržená osoba musí být nejpozději do 48 hodin odevzdána soudu, který pak musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. Pokud by tedy měl mít obviněný možnost ve lhůtě 48 hodin předstoupit před soudce, byla by 24 hodinová lhůta pro rozhodování soudu nadbytečnou. Pro výklad pojmu „odevzdání“ je tedy rozhodné podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, a nikoliv to, zda bude obviněný ve lhůtě 48 hodin předveden před soudce. Odvolací soud přitom vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce byl zadržen dne 24. 4. 2014 v 9.05 hodin, dne 25. 4. 2014 ve 14.00 hodin byl doručen soudu návrh státního zástupce na vzetí do vazby a vazební zasedání u Okresního soudu v Teplicích se konalo dne 26. 4. 2014 v 10.08 hodin.

Co do tvrzení žalobce o nerozhodnutí soudu o třech žádostech o propuštění z vazby, které byly podány po nepravomocném odsouzení, pak odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o nedostatku (adekvátní) příčinné souvislosti mezi případným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť i pokud by o těchto žádostech o propuštění z vazby bylo rozhodnuto, nelze učinit závěr, že by s velkou mírou pravděpodobnosti byl žalobce z vazby propuštěn, zvláště byl-li, byť nepravomocně, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let. Vykonaná vazby pak byla následně žalobci do vykonaného trestu odnětí svobody započítána.

Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 - jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle § 237 o. s. ř.).

Žalobce dovoláním (podle jeho obsahu) nezpochybnil shora uvedené závěry odvolacího soudu týkající se nedodržení zákonné lhůty 48 hodin a nerozhodnutí soudu o žalobcových třech žádostech o propuštění z vazby. Tyto závěry, který samy o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, nejsou dovoláním napadány a nemohou ani být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá všechny důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).

Napadá-li dovolatel toliko otázku přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není dovolání přípustné, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017), protože ani případné odlišné řešení předestřené právní by nebylo způsobilé přivodit žalobci příznivější rozhodnutí, pakliže vyřešení zbývajících otázek, dovoláním nenapadených, může obstát jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroku II napadeného rozsudku je tak dovolání objektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud neshledal důvody k položení předběžné otázky SDEU k výkladu čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jak navrhuje odvolatel, neboť Úmluva není součástí komunitárního práva a její výklad přísluší ESLP.

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 5. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru