Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2155/2018Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2155.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/11963Sb. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2155/2018-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce R. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem se sídlem v Brně, Pellicova 648/33, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 773 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 308/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, č. j. 60 Co 331/2017-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 773 700 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku toho, že se pro pochybení soudního exekutora (nedoručení dražební vyhlášky) včas nedozvěděl o konání dražby spoluvlastnického podílu na nemovitostech, jichž je žalobce též spoluvlastníkem, čímž mu byla zmařena možnost vydražit dražený spoluvlastnický podíl, stát se majoritním spoluvlastníkem nemovitosti a pronajímat ji.

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 36 C 308/2016-117, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil 600 Kč (výrok II).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2017, č. j. 60 Co 331/2017-150, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Žalobce ve včasném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustnost dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, s tím, že pochybení ze strany exekutora bylo jednou z podstatných příčin, která mu způsobila újmu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2490/2011, namítl, že absence najisto postavené výše škody nebrání soudu učinit závěr, že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. V této souvislosti s poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, dodal, že i kdyby nešlo stanovit přesnou výši škody, která mu nesprávným úředním postupem vznikla, taková situace nezakládá neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním (nesprávným úředním postupem) a způsobenou újmou.

Žalobce navrhl, aby byly rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.

Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na dvou samostatných závěrech, a to za prvé na neunesení důkazního břemena na straně žalobce ohledně prokázání jeho úmyslu vydražit nemovitost, a za druhé na absenci vztahu příčinné souvislosti mezi pochybením soudního exekutora a tvrzenou škodou. Žalobce dovoláním nenapadá ani jinak nezpochybňuje prvně uvedený závěr odvolacího soudu, což činí jeho dovolací námitky ve vztahu k druhému důvodu pro zamítnutí žaloby nepřípustnými ve smyslu § 237 o. s. ř.

Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (zde neunesení břemene důkazního a současně absence příčinné souvislosti), pak nepodaří-li se žalobci zpochybnit byť i jen jediný závěr, tak napadené rozhodnutí obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabývá přípustností a důvodností dalších dovolacích námitek, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobcova námitka týkající se absence stanovení přesné výše škody se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, protože odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001), pokud žalobu zamítl již z důvodu neexistence základu nároku.

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Vada řízení namítaná žalobcem ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru