Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2153/2020Rozsudek NS ze dne 18.11.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2153.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 243e odst. 1 o. s. ř.

§ 243e odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2153/2020-262

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1200/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 26/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 54 Co 407/2019-240, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 54 Co 407/2019-240, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2017, č. j. 27 C 26/2016-127, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody v celkové výši 19 333 534 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co 186/2008-137, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2007, č. j. 14 C 58/2005-104 (oba zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009). Těmito rozhodnutími (dále též jen „nezákonná rozhodnutí“) byla pravomocně zamítnuta žalobcova žaloba na určení jeho vlastnictví ideální jedné třetiny (správně ovšem dvou třetin – poznámka dovolacího soudu) pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro XY, katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovité věci“). Žaloba byla založena na tvrzení, že žalobce, coby podílový spoluvlastník dvou třetin nemovitých věcí, uzavřel s M. V. neplatnou kupní smlouvu o převodu ideální jedné třetiny nemovitých věcí. V kupní smlouvě bylo pro žalobce zásadně podstatné ujednání o zřízení věcného břemene doživotního užívání bytu žalobcem, což se významným způsobem promítlo i do kupní ceny, avšak katastrální úřad povolil pouze vklad vlastnického práva ve prospěch M. V. a naopak návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání ve prospěch žalobce zamítl. Po právní moci rozsudků zamítajících žalobcovu žalobu na určení vlastnického práva k ideální jedné třetině (správně ideální dvě třetiny) nemovitých věcí, avšak ještě předtím, než byla uvedená rozhodnutí zrušena k dovolání zdejšího žalobce Nejvyšším soudem, bylo v paralelně probíhajícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 40/2004 zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví k nemovitým věcem a žalobci připadla náhrada (jen) za zbylou třetinu nemovitých věcí. Tvrzená škoda se podle žalobce skládá z částky 8 766 667 Kč, která představuje rozdíl mezi tržní cenou ideální jedné třetiny nemovitosti a částkou, kterou žalobce na základě podle něj neplatné kupní smlouvy obdržel od M. V., dále z částky 5 154 867 Kč jako rozdílu mezi odhadní cenou jedné třetiny nemovitých věcí a částkou, kterou získal coby náhradu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem, a konečně též z částky 5 412 000 Kč coby ušlého zisku ve výši dvou třetin výnosů z nájemného za blíže označené období.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 27 C 26/2016-127, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 19 333 534 Kč (výrok I rozsudku) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku).

3. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci na základě jím provedeného dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Řízení iniciované u soudu prvního stupně pod sp. zn. 26 C 40/2004, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše označeným nemovitým věcem, bylo přerušeno poté, co žalobce podal žalobu na určení, že je spoluvlastníkem předmětných nemovitých věcí v rozsahu ideálních dvou třetin (v katastru nemovitostí byl v té době zapsán jako spoluvlastník ideální jedné třetiny). Poté, co řízení o určovací žalobě vedené pod sp. zn. 14 C 58/2005 pravomocně skončilo jejím zamítnutím, rozhodl soud prvního stupně o pokračování řízení ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně při řešení otázky spoluvlastnických poměrů (jako předběžné otázky) vycházel ze závazného způsobu jejich vyřešení ve věci sp. zn. 14 C 58/2005, a proto žalobcův spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální jedné třetiny přikázal do podílového spoluvlastnictví ostatních spoluvlastníků a přiznal mu za něj náhradu. Následně ovšem Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, zrušil předchozí rozhodnutí o určovací žalobě a uložil nižším soudům se znovu zabývat otázkou platnosti smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu žalobce na M. V. a rozsahu, v jakém je žalobce vlastníkem sporných nemovitých věcí. V následném řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2005 soudy znovu zamítly určovací žalobu, a to výlučně pro v průběhu řízení nastalý nedostatek žalobcovy aktivní věcné legitimace, když v mezidobí byly spoluvlastnické vztahy k nemovité věci konstitutivně vypořádány a žalobce rozhodnutím soudu o vypořádání pozbyl své vlastnické právo (byť se tak stalo i na základě závazných závěrů rozsudku, který byl následně zrušen). Žalobce ještě poté podal žalobu na obnovu řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, která byla zamítnuta pro opožděnost. Žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu škody v rozsahu částky 8 000 000 Kč u žalované, která jej neshledala důvodným.

4. Soud prvního stupně v rovině právního posouzení uzavřel, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co 186/2008-137, vydaný v řízení o určení vlastnického práva, je bezpochyby nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), neboť za nezákonné je podle § 8 odst. 1 OdpŠk třeba považovat každé pravomocné soudní rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bez ohledu na výsledek dalšího řízení. Vznik objektivní odpovědnosti státu zde byl podmíněn současným naplněním všech tří obligatorních zákonných předpokladů, tedy kromě zmíněné existence nezákonného rozhodnutí šlo o vznik škody a existenci příčinné souvislosti mezi oním nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Soud prvního stupně uzavřel, že za relevantní a výlučnou příčinu vzniku žalobcem tvrzené škody je třeba považovat nikoliv zjištěnou nezákonnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co 186/2008-137, nýbrž až výlučně pravomocný výsledek meritorního rozhodnutí ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovité věci, tedy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2009, č. j. 26 C 40/2004-252, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co 361/2009-272, který se žalobci nepodařilo zvrátit ani opožděně podanou žalobou na obnovu řízení. Soud prvního stupně proto žalobu na náhradu škody jako nedůvodnou zamítl, neboť absence byť jen jednoho z výše zmíněných obligatorních předpokladů pro dovození odpovědnosti státu za škodu (zde v podobě příčinné souvislosti) bez dalšího vylučuje, aby žalobě bylo možné vyhovět.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná.

7. Odvolací soud se převážně ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně ve věci samé a uzavřel, že v posuzované věci je dán nedostatek příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, když její skutečnou příčinou může být výhradně pravomocný výsledek meritorního rozhodnutí v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. V jeho rámci vydaná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost výslovně zrušena. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat případný nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem. Oproti soudu prvního stupně měl odvolací soud, z hlediska možného zachování příčinné souvislosti, naopak za zcela nevýznamné, že žalobce podal žalobu na obnovu řízení proti pravomocnému rozhodnutí ve věci vypořádání podílového spoluvlastnictví opožděně. Uvedená skutečnost podle odvolacího soudu nemohla mít vliv na posouzení otázky potřebné kauzality.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku identifikace právně relevantních příčin tvrzené škody. Žalobce spatřuje splnění podmínky přípustnosti v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, podle nichž se kauzálního děje běžně účastní více skutečností, ovšem je třeba sledovat jen ty, které jsou podstatné a bez nichž by ke škodlivému následku nedošlo. Dle žalobce odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, když na jedné straně připustil, že zrušené nezákonné rozhodnutí o určení vlastnických poměrů k nemovitosti bylo přímým a závazným podkladem pro konečné rozhodnutí v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (které bylo nadto výslovně přerušeno do doby, než bude o vlastnických poměrech k výše specifikovaným nemovitým věcem pravomocně rozhodnuto), a na straně druhé uzavřel, že příčinou škody bylo pouze a jen meritorní rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, nemohlo by dojít ani k navazujícímu nesprávnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které žalobci způsobilo škodu a které je na aplikaci nezákonného rozhodnutí jednoznačně založeno. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň však požadoval přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není objektivně přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud s ohledem na charakter přijatého rozhodnutí však žalobcovo dovolání ani částečně neodmítl, neboť uvedená objektivní nepřípustnost dovolání nevylučuje, aby byl tento vedlejší výrok zrušen z důvodů své akcesority na napadeném výroku o věci samé.

14. Dovolání žalobce je přípustné pro vyřešení právní otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím vydaným ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2005 a tvrzenou škodou. Uvedenou právní otázku totiž odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

15. Dovolání je důvodné.

16. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).

18. V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. v podobě vyžadované existence příčinné souvislosti mezi nezákonným (zrušeným) rozhodnutím o určení vlastnického práva a vzniklou škodou, danou způsobem následného soudního vypořádání podílového spoluvlastnictví.

19. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. a) ve spojení s § 7 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.

20. Otázka, zda skutečně žalobci vznikla škoda v tvrzené výši, není předmětem dovolacího řízení, neboť odvolací soud založil svůj zamítavý rozsudek výlučně na závěru o absenci příčinné souvislosti a jen tento závěr žalobce dovoláním napadá. Takto vymezeným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud v dovolacím řízení striktně vázán (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).

21. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012). Žalobce skutková zjištění soudů obou stupňů v podaném dovolání nikterak nezpochybňuje a přípustně v něm podle jeho obsahu formuluje výlučně právní otázku, zda existence pozdějšího rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví je sama o sobě způsobilá vyloučit závěr o příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci a tvrzenou škodou.

22. Pro daný případ je určující posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti žalobci jako poškozenému vznikla jím tvrzená škoda. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází jedině tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti). Ústavní soud v uvedeném (ve vztahu k obecným soudům podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazném) nálezu ohledně teorie adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ K témuž závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu však neplyne, že by v intencích zmiňovaných rozhodnutí v projednávané věci takto odvolací soud postupoval.

23. Ke vzniku žalobcem tvrzené škody zřetelně vedly dvě na sebe navazující skutečnosti (příčiny), a to pravomocné rozhodnutí v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 14 C 58/2005, jímž byla zamítnuta žalobcova žaloba na určení spoluvlastnických poměrů k předmětným nemovitým věcem (a které posléze bylo Nejvyšším soudem jako nezákonné zrušeno), a následné rozhodnutí v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 26 C 40/2004 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které vycházelo ze závazného způsobu řešení spoluvlastnických poměrů nastolených právě nezákonným rozhodnutím o určení vlastnictví. Za výlučnou příčinu vzniku škody není možno považovat pouze rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bez ohledu na to, že nebylo výslovně zrušeno (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, nebo ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, popř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Jeho vydání bylo totiž pouze nutným důsledkem skutečnosti, že o vlastnických poměrech k nemovitosti, které soud v řízení o vypořádání spoluvlastnictví posuzoval jako předběžnou otázku, bylo pravomocně rozhodnuto v souběžně vedeném řízení, jež vyústilo ve vydání nezákonného rozhodnutí, a tímto řešením byl navíc rozhodující soud ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. – zřetelně v neprospěch žalobce – bezpodmínečně vázán.

24. Rozhodnutím o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tedy nedošlo k přerušení (přetržení) příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnických poměrů k předmětné nemovitosti a tvrzenou škodou, jak nesprávně dovodil odvolací soud v přezkoumávaném rozsudku. Naopak za relevantní příčinu, na základě které došlo k dalším událostem, jež mohly vést ke vzniku žalobcem tvrzené škody, je nutné považovat právě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co 186/2008-137, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2007, č. j. 14 C 58/2005-104.

25. Nejvyšší soud s ohledem na výše označená rozhodnutí dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebylo formálně zrušeno, nemá za daných zcela specifických okolností případu za následek – z hlediska zachování příčinné souvislosti – vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že je založeno na jiném rozhodnutí, které bylo jako nezákonné zrušeno, a jediným prostředkem, kterým bylo možno toto rozhodnutí odklidit, byl pouze návrh na obnovu řízení, jehož účinné nevyužití ovšem nelze v souladu s § 8 odst. 3 OdpŠk žalobci klást k tíži. K tomuto závěru ohledně bezvýznamnosti následků opožděně podaného návrhu na obnovu řízení z hlediska zkoumání příčinné souvislosti dospěl v napadeném rozhodnutí odvolací soud a uvedené řešení nebylo podaným dovoláním, jehož rozsahem byl Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nikterak zpochybněno. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že příčinná souvislost je v projednávané věci vyloučena již tím, že rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které považoval za nezávislé na nezákonném rozhodnutí o určení spoluvlastnických poměrů, nebylo výslovně zrušeno, je jeho právní posouzení přinejmenším neúplné a tudíž nesprávné.

26. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož jestliže uplatněný nárok na náhradu škody sestává z několika dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky (a tak je tomu i v poměrech projednávané věci), je nezbytné posoudit, zda všechny předpoklady odpovědnosti za škodu byly splněny, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku, i když byly uplatněny v jednom řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002). Soud je v takovém případě povinen zjišťovat existenci příčinné souvislosti ve vztahu ke každému jednotlivému nároku zvlášť. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) takto nepostupoval, když tvrzenou škodu (její existenci ani výši) blíže nezkoumal, posuzoval ji jako celek a nezabýval se ani tím, zda je dána příčinná souvislost mezi jednotlivými tvrzenými majetkovými újmami a vydáním nezákonného rozhodnutí. Rovněž v tomto rozsahu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu je i v těchto souvislostech neúplné, a proto nesprávné.

27. Nejvyšší soud na tomto místě obiter dictum připomíná, že případné pokračování řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, může být významné z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, a to zásadně s přihlédnutím k tomu, jak je poškozeným újma a příčinná souvislost konstruována (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, uveřejněný po číslem 35/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud však v navazujícím řízení nebylo věcně rozhodnuto, není to na překážku posouzení zkoumání toho, zda podmínka příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím byla splněna či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4136/2016, či v odborné literatuře Simon, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 120 a násl.). Důkazní povinnost má poškozený, který musí prokázat, že jeho subjektivní právo existovalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3046/2016).

28. V dalším řízení proto soudy opětovně posoudí otázku příčinné souvislosti ve světle výše uvedených závěrů. Neopomenou přitom otázky příčinné souvislosti a vzniku škody podrobně zkoumat ve vztahu ke každému z dílčích nároků uplatněných žalobcem. Jako otázku předběžnou při rozhodování o existenci příčinné souvislosti bude třeba zjišťovat (a to případně též za postupu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) možnost úspěchu žalobce v původním řízení o určení spoluvlastnických poměrů, a to s respektem k závěrům, jež vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009.

29. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobce v podaném dovolání neohlašoval a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.

30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 osř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 11. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru