Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2135/2018Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2135.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2028/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2135/2018-532

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně Agentury MM Praha s. r. o., identifikační číslo osoby 27145123, sídlem v Řitce, Sportovní 122, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýních, Západní 449, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. G., exekutora se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 6, Tychonova 3, o 698 003 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 169/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, č. j. 55 Co 410/2017-495, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 363 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Jíry.

Odůvodnění:

Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 698 003 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 8. 2009 do zaplacení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudního exekutora v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc 6704/2007, a u soudního exekutora J. G. pod sp. zn. 025 EX 7131/07, na majetek jednatele žalobkyně. Nesprávný úřední postup spatřovala v tom, že do soupisu movitých věcí dne 6. 6. 2008 byly nedůvodně sepsány vozidla v jejím vlastnictví, které používala pro zajištění smluvních povinností vyplývajících z exkluzivní smlouvy o zastupování paní H. V., a proto byla nucena si pro období od 10. 6. 2008 do 31. 12. 2008 pronajmout vozidla splňující srovnatelné požadavky u Halliford s. r. o. Za rezervaci vozidla minibus platila 3 000 Kč denně a za karavan 4 000 Kč denně, přičemž další platby pak byly spojeny s reálným užitím vozidel v jednotlivé dny, kdy se konala vystoupení umělkyně. Celkem žalobkyně za pronajatá vozidla uhradila částku 698 003 Kč. Tvrdila dále, že následně docházelo k průtahům v jednání soudního exekutora, kdy soudní exekutor nekonal v řízení dostatečně rychle.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 5. 2. 2017, č. j. 21 C 169/2009-437, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 698 003 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 8. 2009 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 3 600 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni, aby vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů řízení zaplatila 262 086 Kč (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 55 Co 410/2017-495, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 27 588 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně (dále také „dovolatelka“), která přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Žalobkyně vymezila dovolací otázku (1) popření pravdivosti soukromé listiny a s ní spojeného důkazní břemene s tím, že při jejím řešení se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. V této souvislosti poukázala na to, že žalovaná namítala pravdivost a pravost jí předložených listin k prokázání skutečnosti o uhrazení žalované částky (faktury - daňového dokladu č. 3862008 a příjmového pokladního dokladu č. 3862008/1 ze dne 16. 12. 2008) a že po té, kdy jí byly předloženy důkazy z účetnictví žalobkyně, již žalovaná námitku pravdivosti či pravosti nevznesla. Podle žalobkyně se však odvolací soud odchýlil od judikatury, pokud uzavřel, že došlo k popření pravdivosti, respektive správnosti soukromé listiny a že bez dalšího důkazní břemeno přešlo na ni, neboť v takovém případě měl soud vyzvat žalovanou, aby uvedla, proč pravdivost listin popírá a aby nabídla ke svému tvrzení důkazy, k čemuž nedošlo.

Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku (2) věrohodnosti výpovědí svědka a účastníka, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto ohledu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 847/2007, sp. zn. 33 Odo 1355/2004, 33 Cdo 4792/2010, sp. zn. 22 Cdo 5587/2015 a sp. zn. 26 Cdo 1239/2011. Podle žalobkyně soudy obou stupňů nepřihlédly ke všem skutečnostem a dospěly k závěru, že výpověď svědka Z. K. je nevěrohodná, že mezi ní a výpovědí účastníka jsou neodstranitelné rozpory a že je nevěrohodná výpověď jednatele žalobkyně. Přitom zdůraznila, že v daném případě bylo u výpovědi svědka Z. K. a výpovědi jednatele žalobkyně třeba vzít v úvahu velký časový odstup od událostí, ke kterým vypovídali, jakož i samotný věk svědka a že za neodstranitelné rozpory byly považovány nikoli zásadní informace.

Podle žalobkyně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce (3) důkazního břemene, důkazního tvrzení a nemožnosti přenášet důkazní břemeno. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, sp. zn. 22 Cdo 3135/2016, sp. zn. 26 Cdo 2632/2008 a sp. zn. 28 Cdo 2121/2010 žalobkyně namítala, že soudy obou stupňů přenesly důkazní břemeno k tvrzení o nefunkčnosti společnosti Halliford s. r. o. v rozhodné době na její stranu, přestože tuto pochybnost vyslovila žalovaná, potažmo vedlejší účastník, a proto důkazní břemeno a současně břemeno tvrzení bylo na straně žalované. Totéž se podle názoru žalobkyně týkalo přenesení důkazního břemene na ni ohledně postupu jejího jednatele s péčí řádného hospodáře, aniž by navíc tyto skutečnosti byly účastníky řízení tvrzeny. K tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4590/2016, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016 a sp. zn. 29 Cdo 440/2013 s tím, že jí navíc v rozporu s ustálenou judikaturou nebyl dán prostor, aby se k této skutečnosti, která jí byla kladena za vinu, vůbec vyjádřila. Podle žalobkyně se tak jednalo o postup v rozporu s ústavou, respektive čl. 4 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod (dále jen „Listina“).

Jako otázku, jež nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, žalobkyně vymezila otázku (4), zda lze označit jako obchodní zvyklost jednání, kterým je zajišťován všem umělcům plný servis, včetně dopravy a šatny, pokud to není objektivně schopen zajistit pořadatel, aniž by toto jednání bylo upraveno smluvně jako výslovná povinnost. K tomu uvedla, že základní zásady a názory stran obchodních zvyklostí judikovány jsou, přičemž dovolací soud řeší vždy otázku, zda se může jednat o obchodní zvyklost, s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem toho kterého případu. Podle žalobkyně v projednávaném případě bylo rozhodováno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítla, že soudy obou stupňů zaujaly stanovisko, že pokud není výslovně smluvně uvedeno, že žalobkyně byla a je povinna zajišťovat dopravu umělců, nejedná se o její povinnost, a tudíž neměla ani pronajímat vozidla za ta, jejichž provoz exekutor znemožnil. V této souvislosti poukázala na jí předložené důkazy s tím, že podle jejího názoru prokázala, že se v daném případě jednalo o ustálená pravidla, respektive obchodní zvyklosti a že tak mělo být její jednání soudy obou stupňů posouzeno. K tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1626/2013, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 a sp. zn. 23 Cdo 1626/2013.

Žalobkyně dovolání odůvodnila tím, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 36 Listiny, neboť skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedených důkazech, přičemž od těchto skutkových zjištění odvolací soud odvíjel své právní závěry. Nesouhlasila pak zejména s postupem, jakým v projednávaném případě byla zjišťována obvyklá cena za pronájem vozidel automobilů. Namítala rovněž nesprávnost závěru, že pokud není nějaká povinnost výslovně zavedena ve smlouvě, avšak je prokazatelně plněna, pak k ní nelze přihlížet, respektive ji brát v potaz při hodnocení vzniku příčinné souvislosti, k čemuž odkázala na čl. 2 odst. 3 Listiny. Dále poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, s tím, že soudy obou stupňů fakticky proti závěrům ústavního soudu konstatovaly, že byla povinna strpět nastalou situaci, kterou zavinil exekutor svým nezákonným postupem a snášet omezení spočívající v tom, že nemá - oproti standardu - vozidla, která byla zakoupena za tímto účelem, tedy k přepravě umělců na vystoupení, kdykoli k dispozici, ale musí se spoléhat na třetí osoby. Což je podle jejího názoru zásahem do práva na svobodné podnikání žalobkyně, zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny.

Žalobkyně svým dovoláním také brojila proti výroku o náhradě nákladů řízení se zdůvodněním, že odvolací soud se zabýval pouze tím, zda na straně vedlejšího účastníka se jednalo o účelně vynaložené náklady a uzavřel, že i osoba práva znalá má právo nechat se zastupovat advokátem. Vytkla odvolacímu soudu, že na skutečnost, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, neboť to byl právě vedlejší účastník, který celou věc zavinil, nebral zřetel. Podle žalobkyně v daném případě mělo být postupováno podle § 150 o. s. ř., přičemž poukázala na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, kterým byl v projednávaném případě deklarován nesprávný úřední postup soudního exekutora.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Vedlejší účastník na straně žalované k dovolání uvedl, že odvolací soud ani soud prvního stupně se neodchýlily od ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce popření pravdivosti soukromé listiny a s ní spojené otázky důkazního břemene. K tomu podotkl, že vznesl zcela konkrétní námitku pravosti a správnosti všech dokladů, které žalobkyně založila do spisu, přičemž žalobkyně netvrdila a ani nenavrhla jediný důkaz podporující pravost jí založených listin, které podle ní prokazovaly úhradu předmětné faktury společnosti Halliford s. r. o. Zdůraznil pak, že je třeba všechny důkazy hodnotit v souvislostech. Hodnocení výpovědi svědka Z. K. a jednatele žalobkyně odvolacím soudem považoval za přiléhavé v souladu s rozhodovací praxí, a to s ohledem na provedený výčet rozporů s tvrzením žalobkyně, přičemž se nejednalo o rozpory v nikoliv zásadních skutečnostech, nýbrž ve významných skutkových okolnostech. Poukázal také na to, že rozhodnutí odvolací soudu neobsahuje žádnou úvahu o porušení péče řádného hospodáře se strany jednatele žalobkyně nebo o odpovědnosti žalobkyně za své obchodní partnery. Pokud se týká žalobkyní namítaných dodržování obchodních zvyklostí, uvedl, že žalobkyně klade dovolacímu soudu otázku, která nemá oporu v provedeném dokazování. Vyjádřil také názor, že neobstojí námitka žalobkyně ohledně zjišťování obvyklé ceny za pronájem vozidel, neboť z tohoto zjištění odvolací soud nečinil pro věc rozhodující závěr a navíc žalobkyně nevysvětlila, s jakou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu byl závěr odvolacího soudu v rozporu. Dále uvedl, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že „zázemí“ umělkyně, které jí měla žalobkyně poskytovat, bylo standardem, jenž vůči umělkyni běžně plnila, neboť tato skutečnost byla vyvrácena smlouvami o uměleckém výkonu. Podotkl rovněž, že se žalobkyně domáhala náhrady skutečné škody a že žalobkyně dochází ke směšování institutu náhrady škody a vlastnického práva a že náhrada škody poškozenému náleží v rozsahu skutečně výložných nákladů, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a dodal, že žalobkyně ani netvrdila ani neprokázala, že pronajatá vozidla měla vybavení nutná a účelná pro plnění žalobkyní převzatých smluvních závazků vůči umělkyni. Argumentaci žalobkyně ohledně náhrady nákladů řízení považoval za nedůvodnou a že ani žalobkyně neuvedla odkaz na spisovou značku konkrétního rozhodnutí, pokud se v tomto ohledu dovolávala ustálené judikatury.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. k dovolací otázce (1) popření pravdivosti soukromé listiny a s ní spojeného důkazní břemene neshledal. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

V projednávaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně své rozhodnutí založil na tom, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o vzniku škody na její straně, neboť nebylo prokázáno, že žalobkyní pronajatá vozidla od společnosti Halliford s. r. o. byla zajištěna za úplatu, přičemž tento závěru vyplynul z volného hodnocení všech v řízení provedených důkazů. Závěr o neunesení důkazního břemene nestojí výlučně na žalovanou zpochybněných listinách (faktura - daňový doklad č. 3862008 a příjmový pokladní doklad č. 3862008/1 ze dne 16. 12. 2008). Soudy obou stupňů totiž také hodnotily výpověď svědka Z. K., účastnickou výpověď jednatele žalobkyně, vnitřním účetní doklady žalobkyně a smlouvu o rezervaci a zapůjčení vozidel, přičemž samotný závěr pak byl založen na rozporech mezi těmito důkazy.

Při řešení otázky (2) věrohodnosti výpovědí svědka a účastníka se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že mezi výpověďmi svědka Z. K. a jednatele žalobkyně byly podstatné rozdíly a tyto rozpory nebyly odstraněny ani upřesněním jejich výpovědí, ani tím, že by si jmenovaní vzhledem k odstupu času již vše dostatečně nepamatovali, přičemž rozpory se týkaly zejména tvrzení o zaplacení částky za nájem vozidel včetně toho, zda byla či nebyla poskytnuta záloha, kdy bylo placeno a jakým způsobem; nedošlo ani k dostatečnému vysvětlení toho, proč měla být platba poskytnuta v hotovosti, a to až po delší době od skončení tvrzeného nájmu; navíc výpovědi byly v rozporu s tím, jak byla údajná platba evidována u obou subjektů, přičemž bylo také zjištěno, že údajně pronajatá vozidla společnost Halliford s. r. o. nevlastnila a svědek Z. K. nedokázal vysvětlit, odkud je k pronájmu zajistila; současně vyšlo najevo, že tvrzené ceny pronájmu byly podstatně vyšší, než ceny v tu dobu obvyklé stejně jako to, že žalovaná nebyla povinna zajišťovat dopravu a zázemí pro umělkyni při vystoupeních (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1033/2005, ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4339/2007, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1239/2011). Ze shora uvedeného se podává, že k závěru o nevěrohodnosti výpovědí vedly soud závažné rozpory v těchto výpovědích, jakož i rozpory se zjištěními z jiných důkazů.

Námitky žalobkyně (3) týkající se dovozené nefunkčnosti společnosti Halliford s. r. o. a porušení péče řádného hospodáře ze strany jednatele žalobkyně, jakož i (4) jednání žalobkyně při zajištění uměleckého výkonu ve formě obchodních zvyklostí, a zjištění obvyklé ceny za pronájem vozidel, se týkají otázek, na jejíchž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, protože odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Nadto se nejedná o námitky proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaké skutkové závěry odvolací soud učinil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario).

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou vzal Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. na zřetel, že podle obsahu spisu žalované v průběhu dovolacího řízení žádné náklady nevznikly.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem rozhodl Nejvyšší soud podle týchž zákonných ustanovení a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejší účastnici na straně žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, přičemž vedlejší účastník nedoložil výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 63 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud na dané téma doplňuje, že ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 628/2015, uvedl, že reflektuje rozhodovací praxi Ústavního soudu a je mu známo, že v nálezu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3916/14, Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud je totiž exekutor účastníkem řízení týkajícího se výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci měly utrpět újmu. Pokud se tedy soudní exekutor v této věci nechal zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla jeho úřední činnost, konkrétně otázka náhrady tvrzené újmy způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 4. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru