Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2123/2003Rozsudek NS ze dne 03.06.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2123.2003.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2123/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně G. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Š., zastoupeného advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 46/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2003, č.j. 15 Co 258/2003-131, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2003, č.j. 15 Co 258/2003-131, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 17. března 2003, č.j. 9 C 46/2001-117, zamítl návrh žalobkyně na určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 22. ledna 1999, uzavřená mezi G. K. jako prodávající a nyní již zemřelou A. K., jako kupující, jež byla ve čtyřech vyhotoveních podepsána a podpisy úředně ověřeny v notářské kanceláři notářky JUDr. H. K. pod běžným číslem OII 139, 143/99. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne 25. června 2003, č.j. 15 Co 258/2003-131, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, když určil, že předmětná kupní smlouva je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé především uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že dne 20. ledna 1999 byla mezi žalobkyní a její sestrou (nyní již zemřelou) A. K. uzavřena kupní smlouva s řádně označeným předmětem koupě, avšak bez uvedení kupní ceny. Notářka JUDr. H. K. dne 20. ledna 1999 ověřila podpisy na čtyřech kupních smlouvách pod čísly OII 140, 141, 142, 143/99. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil, že (teprve) později se v textu listiny objevil údaj \"za 10.000,- Kč, který (jinak) vyjadřuje vůli na smlouvě zúčastněných stran. Doplněné ujednání o ceně (v této smlouvě), ať již bylo provedeno žalobkyní, nebo její sestrou paní A. K. nebo samotným žalovaným, však nebylo stvrzeno podpisem žádné ze smluvních stran. Ti, byť se fakticky dohodli i na výši kupní ceny, své ujednání nevtělili do zákonem požadované písemné formy a právní úkon, kterým byla kupní smlouva uzavřená dne 20. ledna 1999 změněna, je ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") neplatný.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. července 2003, přičemž zástupci žalovaného byl doručen téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalovaný dne 15. září 2003 včasné dovolání. Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolání vychází z přípustnosti podaného dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolatel mimo jiné kriticky poukazuje na to, že podle odvolacího soudu předmětná smlouva ze dne 20. ledna 1999 je neplatná tím, že ve smlouvě byla provedena změna týkající se ceny nemovitosti, jako podstatné náležitosti smlouvy, když doplněné ujednání o ceně nebylo stvrzeno podpisem žádné ze zúčastněných stran. Žalovaný je však přesvědčen, že předmětná kupní smlouva je platná, protože se její účastníci dohodli na všech jejích podstatných náležitostech. Nadto se odvolací soud nezabýval, zda je dán naléhavý právní zájem na tomto určení, takže v tomto směru je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalobkyně nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst.1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolává se pak přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni

v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel mimo jiné uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. písm. a) o.s.ř. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolacího soudu pak řízení před odvolacím soudem bylo poznamenáno právě takovýmito vadami.

Podle ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh, který musí kromě obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o.s.ř. obsahovat mimo jiné i údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobní petit). Požadavkem na žalobní petit je, že musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a povinností obsažených v žalobním petitu musí být přesné a jednoznačné; soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva, resp. uložit jiné povinnosti, než ty, které jsou navrhovány.

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v žalobním petitu své žaloby ze dne

6. dubna 2001, podané u soudu dne 9. dubna téhož roku požadovala určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. ledna 1999. V podání ze dne 29. března 2002 (podaném

v předmětné věci u soudu dne 5. dubna 2002) označeném jako doplnění žaloby o určení neplatnosti smlouvy v tam uvedeném upraveném žalobním petitu i nadále požaduje určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. ledna 1999. Soud prvního stupně konečně již zmíněným rozsudkem ze dne 17. března 2003, č.j. 9 C 46/2001 – 117, zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. ledna 1999. Odvolací soud však v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně určil, že je neplatná kupní smlouva ze dne

20. ledna 1999. To za situace, kdy v tomto smyslu nebylo zcela zřejmé, zda takto později došlo eventuálně k úpravě petitu. Odvolací soud tak rozhodoval o něčem jiném, než bylo předmětem řízení (obdobnou vadu přitom sám vytýkal soudu prvního stupně ve svém usnesení ze dne 30. září 2002, č.j. 15 Co 380/2002 - 102, kterým v označené věci zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. května 2002, č.j. 9 C 46/2001 - 92, když i tehdy jinak ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně upřesnila žalobní petit tak, že se domáhá určení, že je neplatná kupní smlouva ze dne 22. ledna 1999).

I pokud by bylo odhlédnuto od skutečnosti již zmíněné vady, kterou je řízení, resp. rozhodnutí, odvolacího soudu postiženo, a za předpokladu, že by se předmětná žaloba skutečně týkala požadavku určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou dne

20. ledna 1999 uzavřela žalobkyně se svojí - nyní již zemřelou - sestrou paní A. K., pak není možno nedocenit skutečnost, že podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Sám odvolací soud se v napadeném rozsudku otázkou, zda je v posuzované věci skutečně také naplněn předpoklad žaloby podle zmíněného ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., výslovně nezabýval. Skutečností ovšem je, že odvolací soud se touto otázkou zabýval již ve svém usnesení ze dne 27. února 2002, č.j. 15 Co 617/2001-72, kterým zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně vydaný v této věci (ze dne 17. září 2001, č.j. 9 C 46/2001-61). Tehdy uvedl, že pokud se jedná o smlouvu označenou běžným číslem ověřovací knihy OII 136, 140/99, ve které není uvedena kupní cena, odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že není dán naléhavý právní zájem

na určení neplatnosti této smlouvy. Důvodem je skutečnost, že rozhodnutím Katastrálního úřadu v K., detašovaného pracoviště v S., ze dne 15. února 1999, sp.zn. V 11-45/99, totiž byl pravomocně zamítnut návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí podle této smlouvy. Tato konkrétní smlouva by tedy nemohla přivodit změnu zápisu v katastru nemovitostí a nemůže tedy nijak ohrozit zájmy, práva, ani právní vztahy žalobkyně. Odvolací soud současně uvedl, že jiná je situace u smlouvy označené běžným číslem ověřovací knihy OII 139, 143/99, v níž je uvedena kupní cena a (na jejímž základě) dne 18. února 2000, po smrti jedné z účastnic smlouvy paní A. K., byl žalovaným jako jejím dědicem podán návrh na vklad vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu. Tato listina je pak podle soudu druhého stupně vkladuschopná. Určovací žaloba má pak podle ustálené judikatury preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, přičemž k narušení práva žalobkyně dosud nedošlo. Odvolací soud tehdy uzavřel, že pokud by předmětem řízení byla kupní smlouva označená běžným číslem ověřovací knihy OII 139, 143/99, měla by žalobkyně naléhavý právní zájem na určení její případné neplatnosti, neboť bez tohoto určení by mohlo být ohroženo její právo (případně by se její právní postavení stalo nejistým).

I pokud odvolací soud při rozhodování napadeným rozsudkem snad fakticky vycházel z těchto jeho dřívějších úvah týkajících se posouzení opodstatněnosti určovací žaloby, jejímž předmětem by byla otázka platnosti, resp. neplatnosti uváděné kupní smlouvy, není možno se s nimi ztotožnit v celém jejich rozsahu.

Ustálená judikatura vychází ze zásady, že v případech, kdy právní otázka platnosti smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má ve své podstatě povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý zájem na určení neplatnosti příslušné smlouvy, lze-li žalovat přímo na určení samotného práva - především tedy vlastnictví. Současně ovšem není např. vyloučeno podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy v případě, kdy na základě takové smlouvy dosud nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí. V takovém případě není možno eliminovat možný závěr, že v katastru nemovitostí dosud zapsaný vlastník má na určení neplatnosti této smlouvy naléhavý právní zájem (obdobně lze porovnat rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. května 2003, sp.zn. 22 Cdo 446/2002).

S odvolacím soudem je třeba souhlasit potud, pokud v této věci již dříve dospěl k závěru, že v případě, že byl příslušným katastrálním úřadem pravomocně zamítnut návrh na vklad vlastnických práv na základě určité smlouvy, nemůže tato smlouva již přivodit změnu zápisu v katastru nemovitostí a nemůže již nijak ohrozit zájmy, resp. práva a právní vztahy žalobkyně. Skutečností tak je, že jestliže byl návrh na vklad vlastnického práva na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a její, nyní již zemřelou, sestrou paní A. K., Katastrálním úřadem v K., detašované pracoviště S., dne 15. února 1999 zamítnut, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci, případné určení neplatnosti kupní smlouvy by nemělo pro právní postavení žalobkyně žádný preventivní význam, když na základě této smlouvy již nemůže dojít

k případnému vkladu vlastnického práva na subjekt odlišný od žalobkyně.

Při totožnosti věci totiž již nemůže být podán nový návrh na vklad zmíněné smlouvy do katastru nemovitostí (srovnej § 5 odst. 4. zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem).

Přes uvedený a správně zdůrazněný právní názor však odvolací soud nakonec podanou žalobu posoudil jako důvodnou, takže v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně jí vyhověl.

Bylo již uvedeno, že odvolací soud při svém rozhodování vzal za prokázáno, že dne 20. ledna 1999 byla mezi žalobkyní a její sestrou (nyní již zemřelou) A. K. uzavřena kupní smlouva s řádně označeným předmětem koupě, avšak bez uvedení kupní ceny. Notářka JUDr. H. K. dne 20. ledna 1999 ověřila podpisy na čtyřech kupních smlouvách pod čísly OII 140, 141, 142, 143/99. Podle odvolacího soudu teprve později se v textu listiny (při ověření podpisů evidované pod OII 39, 143/99) objevil údaj „za 10.000,- Kč“, který (jinak) vyjadřuje vůli na smlouvě zúčastněných stran. Doplněné ujednání o ceně (v této smlouvě), ať již bylo provedeno žalobkyní, nebo její sestrou paní A. K. nebo samotným žalovaným, však nebylo stvrzeno podpisem žádné ze smluvních stran.

Zde je třeba připomenout skutečnost, že kupní smlouvou (§ 588 násl. občanského zákona, dále jen o.z.) se zakládá mezi smluvními stranami závazkový právní vztah, jehož účelem je převod vlastnictví z prodávajícího na kupujícího. Jde o dvoustranný právní úkon, v rámci něhož se prodávající zavazuje odevzdat kupujícímu předmět koupě do vlastnictví a kupující se zavazuje předmět koupě převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Podstatnými náležitostmi (essentialia negotii) ke vzniku kupní smlouvy jsou tak jednak dohoda účastníků na předmětu koupě, jednak dohoda o kupní ceně. Jde-li o převod nemovitosti, musí mít příslušná kupní smlouva písemnou formu (§ 46 odst. 1 o.z.).

Bylo již uvedeno, že kupní smlouva ze dne 20. ledna 1999, týkající se předmětných nemovitostí, sice byla vyhotovena v písemné formě, avšak postrádala jednu z podstatných náležitostí, t.j. písemnou dohodu stran o kupní ceně. Katastrální úřad pak pravomocně zamítl návrh, aby na podkladě této kupní smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva. Jak již bylo zmíněno, tato okolnost brání možnosti podat úspěšně nový návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na podkladě této smlouvy. Zde je nutno (i s ohledem na formulaci výroku napadeného rozhodnutí,

v němž je fakticky akcentován význam údaje o běžném čísle v ověřovací knize notářky, která úředně ověřila podpisy účastnic této smlouvy) připomenout, že podle § 4 odst. 1 již zmíněného zákona č. 265/1992 Sb. účastníky řízení o povolení vkladu jsou účastníci toho právního vztahu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru. Podle § 4 odst. 4 písm. a) cit. zákona přílohou návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu musí být listina, na základě které má být zapsáno právo do katastru, nebo její úředně ověřený opis (kopie) v počtu o dva větším, než je počet účastníků řízení.

Jestliže takto byly účastnicemi řízení o povolení vkladu žalobkyně a její tehdy ještě žijící sestra paní A. K., je z výše vyloženého zřejmé, že katastrálnímu úřadu musely být s návrhem na vklad vlastnického práva předloženy čtyři stejnopisy předmětné smlouvy. To však nepochybně neznamená (jak by se jinak ovšem mohlo podávat z žaloby i z vlastního napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), že by každý z těchto stejnopisů kupní smlouvy (nebo alespoň některý z nich) mohl „žít vlastním způsobem života“. Je třeba uvážit, že jde o stejnopisy určité konkrétní kupní smlouvy, ohledně níž již byl zamítnut katastrálním úřadem návrh na vklad vlastnického práva. Pokud by nedošlo ke změně této smlouvy, nemůže být tato smlouva již způsobilým podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Za této situace proto nutně musí platit to, co již bylo řečeno, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem

na určení neplatnosti dotčené kupní smlouvy.

V řízení ovšem bylo žalobkyní tvrzeno a prokázáno, že jeden ze stejnopisů předmětné kupní smlouvy ze dne 20. ledna 1999, na níž byly podpisy jejích účastnic ověřeny v notářské kanceláři JUDr. H. K., notářky v P., v ověřovací knize pod běžným číslem OII 139, 143/99, byl teprve později dodatečně doplněn údajem

\"za 10.000 Kč\" (takto tedy konec upravené věty ve smlouvě zní \"... prodává svojí sestře A. K., která tyto podíly na uvedených nemovitostech do svého výlučného vlastnictví přijímá a kupuje za 10.000 Kč.\"). Odvolací soud neměl za prokázané, kým byl tento údaj (byť jinak odpovídající původní dohodě účastnic smlouvy, kterou však

do předmětné smlouvy nevtělily) do (dotčeného stejnopisu) smlouvy doplněn, přičemž (zejména) tento doplněk nebyl stvrzen podpisem žádné ze smluvních stran.

Účastnice této smlouvy, pokud by bývaly měly později případně v úmyslu ovlivnit obsah jimi uzavřené kupní smlouvy ze dne 20. ledna 1999, měly pro možnost takové úvahy k dispozici následující právní instituty. Především kumulativní novaci, t.j. změnu obsahu závazku dohodou stran (§ 516 o.z.), resp. privativní novaci, t.j. nahrazení dosavadního závazku dohodu účastníků závazkem novým (§ 570, § 571 o.z.), nebo dohodu o narovnání (transactio), když by účastnice byly upravily práva mezi nimi sporná nebo pochybná (§ 585 o.z.), když ve všech případech by bývalo bylo nezbytné dodržení písemné formy takového úkonu. Žádná z těchto možností však v daném řízení tvrzena a ani prokazována, a proto ani prokázána, nebyla. Je proto zřejmé, že obsah původní kupní smlouvy, tak jak odpovídá jejímu znění ze dne 20. ledna 1999, zůstal

z právního hlediska beze změn, aniž by na této skutečnosti cokoliv mohlo změnit (neurčeným pisatelem) dodatečné připsání údaje \"za 10.000 Kč\" na jednom

z vyhotovení této smlouvy.

Za tohoto stavu je proto při nezbytné úvaze, zda je v dané věci odůvodněna žaloba podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., třeba akceptovat již vyložený právní názor odvolacího soudu, obsažený v jeho usnesení ze dne 27. února 2002, č.j. 15 Co 617/2001-72 (byť z něj nakonec ve svém dovoláním napadeném rozsudku v zásadě nevycházel a fakticky je svým rozhodnutím popřel), který je ostatně souladný

s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, podle něhož, jestliže rozhodnutím katastrálního úřadu byl již pravomocně zamítnut návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí podle konkrétní smlouvy, nemůže již tato smlouva přivodit změnu zápisu v katastru nemovitostí a nemůže tedy nijak ohrozit zájmy, práva, ani právní vztahy žalobkyně. Dovolací soud pak v podstatě nevysvětlil, proč za vyloženého skutkového

i právního stavu dovodil, že jsou dány předpoklady pro určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy.

Odvolací soud tak danou otázku neposoudil zákonu přiléhavým způsobem. Dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru