Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2118/2003Rozsudek NS ze dne 22.12.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2118.2003.1
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 257/05 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Nykodým


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2118/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně JUDr. D. T., proti žalovaným 1) JUDr. K. R., zastoupenému advokátem, 2) JUDr. M. M., zastoupenému advokátkou,

3) JUDr. M. K., 4) JUDr. P. R., zastoupenému advokátem, 5) JUDr. Z. R., zastoupené advokátkou, 6) JUDr. V. F., zastoupenému advokátkou, 7) JUDr. J. D., zastoupenému advokátem, a 8) V., a. s., , o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 1/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2003, č. j. 13 Co 657/99-271, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výrokům III a IV. rozsudku krajského soudu

se odmítá.

II. Dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá.

III. Rozsudek krajského soudu se ve výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a 8. žalovaným zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a 1. – 7. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu ve Zlíně dne 20.6.1991 (doplněným dne 23.3.1992) se žalobkyně domáhala, aby soud stanovil žalovaným 1) až 7) povinnost „zaslat navrhovatelce do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu“ znění specifikovaného v návrhu, aby žalovanému 8) uložil povinnost „otisknout na titulní straně listu T. omluvu odpůrců ad 1 do 1 týdne

od předložení jejího znění redakci“ a konečně aby žalovaným 1) až 8) uložil povinnost „nahradit navrhovatelce způsobenou nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250.000,- Kč a náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku“.

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25.11.1998, č.j. 6 C 1/92-203, rozhodl, že „1. žalovaný JUDr. K. R., 2. žalovaný JUDr. M. M., 4. žalovaný JUDr. P. R., 5. žalovaná JUDr. Z. R., 6. žalovaný JUDr. V. F.

a 7. žalovaný JUDr. J. D. jsou povinni zaslat žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: „Dne 25.4.1991 jsme zveřejnili v T. článek pod titulem Potřebujete právníka, ve kterém jsme uvedli, že JUDr. T. není ani komerčním právníkem ani advokátem a pokud chce za úplatu poskytovat právní pomoc, měla by alespoň vědět, že k této činnosti není oprávněna

a hrozí jí sankce až 10.000 Kč pokuty. Pokud to neví, lze její služby stěží potencionálním klientům doporučit; pokud je pravdou opak, je nutné tyto občany upozornit, že práva stěží dosáhnou prostřednictvím někoho, kdo je sám záměrně ignoruje. Dále jsme uvedli, že postup JUDr. T., jakož i jiných jí podobných právníků, většinou směřuje k získání nelegálního majetkového prospěchu bez jakékoliv odpovědnosti vůči klientovi. Tento článek obsahoval nepravdivé údaje, neboť JUDr. T. byla v době otištění svého inzerátu komerční právničkou zapsanou v seznamu komerčních právníků vedeném Komorou komerčních právníků v Praze.

Na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně se JUDr. T. za uveřejnění těchto nepravdivých údajů omlouváme.“; dále rozhodl, že žalovaný 8) „je povinen otisknout na titulní straně listu T. omluvu 1., 2., 4., 5., 6. a 7. žalovaných výše uvedenou do 7 dnů od předložení jejího písemného znění redakci“; žalobu žalobkyně „vůči 3. žalované JUDr. M. K.“ zamítl; žalobu žalobkyně „pokud se

po žalovaných 1., 2., 4., 5., 6., 7. a 8. domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni

na náhradu způsobené nemajetkové újmy rovným dílem částku 250 000 Kč, to je každý 31 250 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku“ zamítl; dalším výrokem zrušil „usnesení zdejšího soudu ze dne 16.6.1998, kterým bylo žalobkyni uloženo doplatit na soudním poplatku částku 4 200 Kč“; uložil žalobkyni povinnost „nahradit České republice

na účet zdejšího soudu náklady znalečného ve výši 850,20 Kč“; rozhodl, že „3. žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ a že „jinak žádný z ostatních účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „v článku byla o žalobkyni uvedena nepravdivá skutková tvrzení“ a že autoři článkem „zasáhli do práva na ochranu osobnosti žalobkyně“. Omluvu požadovanou žalobkyní shledal za „odpovídající přiměřené zadostiučinění“ a „návrh žalobkyně na přiznání náhrady dle § 13 odst. 2, 3 OZ“ zamítl, protože „nebylo prokázáno, že zadostiučinění podle § 13 odst. 1 OZ se jeví nepostačujícím“.

K odvolání žalobkyně a žalovaných (JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. M. K., JUDr. Z. R., JUDr. V. F., JUDr. J. D. a V., a.s.) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.1.2003, č.j. 13 Co 657/99-271, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku, jímž byli žalovaní JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. P. R., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. zavázáni povinností zaslat žalobkyni písemnou omluvu, v jeho napadené části ve vztahu k žalovaným JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D.“ změnil tak, „že se dále i zamítá žaloba žalobkyně, pokud se jí domáhá uložení povinnosti žalovaným JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. uveřejnit písemnou omluvu“ znění specifikovaného ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu (výrok I.);

ve výroku, jímž byl vydavatel zavázán povinností otisknout na titulní straně listu T. omluvu žalovaných 1), 2), 4), 5), 6) a 7) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně „i v tomto rozsahu“ zamítl (výrok II.); „v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalované JUDr. M. K.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.); v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalovaným 1), 2), 4), 5), 6), 7) a 8) „ohledně nároku žalobkyně na zaplacení náhrady způsobené nemajetkové újmy ve výši 31.250,- Kč ve vztahu ke každému z těchto žalovaných“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV.); žalobkyni uložil povinnost „nahradit České republice na jejich nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 850,20 Kč“ (výrok V.) a dále žalobkyni uložil povinnost „nahradit na nákladech řízení před soudy obou stupňů žalovanému JUDr. K. R. k rukám JUDr. V. P. částku ve výši 11.120,- Kč, žalovanému JUDr. M. M. k rukám JUDr. R. V. částku ve výši 12.584,- Kč, žalované JUDr. M. K. k jejím rukám částku ve výši 2.150,- Kč, žalovanému JUDr. P. R. k rukám JUDr. D. K. částku ve výši 1.003,- Kč, žalované JUDr. Z. R. k rukám JUDr. M. M. částku ve výši 15.900,- Kč, žalovanému JUDr. V. F. k rukám JUDr. R. V. částku ve výši 9.034,- Kč, žalovanému JUDr. J. D. k rukám JUDr. V. P. částku ve výši 12.770,- Kč a žalované V., a.s., částku ve výši 1.000,- Kč“ (výrok VI.). Vycházel při tom ze závěru, že „uveřejnění výše uvedených nepravdivých údajů o žalobkyni … představuje jednání proti její osobní a mravní integritě schopné snížit její důstojnost, vážnost a čest a tedy představuje jednání, které z hlediska jejího vztahu k ostatním spoluobčanům je plně způsobilé ohrozit její postavení a uplatnění ve společnosti“.

Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že „k odstranění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně a poskytnutí odpovídajícího zadostiučinění uveřejněním článku v č. 20 periodika „T.“ došlo“. Shodně

se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně – v části žaloby, kterou se domáhala zaplacení náhrady způsobené nemajetkové újmy ve výši 31.250,- Kč – „neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že zadostiučinění podle ust. § 13 odst. 1 o.z. je nedostačujícím“, neboť „citelný zásah do osobnostních práv žalobkyně trval po relativně krátkou dobu, byla zde zřejmá snaha nejen vydavatele, ale následně

i autorů článku uvést na správnou míru dříve zveřejněné nepravdivé údaje o žalobkyni

a v relativně krátkém časovém odstupu byla i v tisku zveřejněna omluva za předchozí pochybení, přičemž nelze přehlédnout i … přispění žalobkyně k tomuto stavu“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu,

ve znění účinném od 1. 1. 2001. Namítá, že „napadený rozsudek ve výroku I a II spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „ve výroku I vychází tento rozsudek

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“; že „odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně

i ve výroku, jímž byl vydavatel zavázán povinností otisknout omluvu žalovaných,

i pokud jde o povinnost otisknout omluvu žalovaného JUDr. P. R., ačkoliv tento žalovaný se do výroku I. rozsudku soudu I. stupně neodvolal a rozsudek tak vůči němu nabyl právní moci“, přičemž „výrokem II rozsudku odvolacího soudu však byl vydavatel zproštěn povinnosti uveřejnit omluvu i ve vztahu k žalovanému JUDr. P. R.“; dále namítá, že z odůvodnění rozsudku nelze zjistit „z jakého důvodu odvolací soud rozhodl způsobem, který je uveden ve výroku II napadeného rozsudku“ a že tedy „jde

o vadu, kterou má na mysli § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně vyložil pojem „přiměřené zadostiučinění“. Pokud jde o IV. výrok napadeného rozsudku, dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „nejsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z.“, zejména s tím, že „měla možnost v krátké době uvést sama věc na pravou míru svým článkem uveřejněným dne 2.5.1991“ a s tím, že „sama nevhodným inzerátem zapříčinila reakci žalovaných“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní 2) a 6) ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhli, aby - v části směřující proti výroku III. a IV. napadeného rozsudku - bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné a-v části směřující proti výroku I., V. a VI. napadeného rozsudku – bylo dovolání zamítnuto.

Žalovaný 4) ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl, aby „dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné a nedůvodné odmítnuto, resp. zamítnuto“.

Žalovaní 1) a 7) ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhli, aby „dovolání bylo v části napadající výrok Krajského soudu v Brně ze dne 15.01.2003 sp. zn. 13 Co 657/99 odmítnuto a ve zbytku zamítnuto pro nedůvodnost“.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice

po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona

č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu

ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu

ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé zčásti změněn (v rozsahu vymezeném výroky I. a II. rozsudku odvolacího soudu) a zčásti potvrzen ( v rozsahu vymezeném výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).

Přípustnost dovolání proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř..

Přípustnost dovolání proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nepřichází v úvahu a podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rovněž není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil.

Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení § 239 odst. 1 i 2 o.s.ř.

v dané věci rovněž nejsou splněny, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil, a dovolatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním rozsudku odvolacího soudu neučinila.

Protože dovolání proti výrokům III. a IV. podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a b) i podle ustanovení § 239 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., směřuje dovolání v uvedeném rozsahu proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Po zjištění, že dovolání žalobkyně proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je zčásti opodstatněné.

Podle ustanovení § 157 odst. 1 a 2 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, v písemném vyhotovení rozsudku se po slovech „Jménem republiky“ uvede označení soudu, jména

a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků a jejich zástupců, účast státního zástupce, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění, poučení

o odvolání, poučení o možnosti výkonu rozhodnutí a den a místo vyhlášení. V odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy,

a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.

Podle ustanovení § 211 o.s.ř pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Rozsudek odvolacího soudu postrádá odůvodnění výroku II., v tomto rozsahu jej proto nelze přezkoumat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části zrušil, a to včetně navazujícího výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 8. žalovaným

(§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Brně

k dalšímu řízení (§ 243b odst.2 věta první o.s.ř.).

Podle ustanovení § 11 obč.zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč.zák. má fyzická osoba právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy

v penězích.

Výrokem I. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku, jímž byli žalovaní JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. P. R., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. zavázáni povinností zaslat žalobkyni písemnou omluvu, v jeho napadené části ve vztahu k žalovaným JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D.“ změnil tak, „že se dále i zamítá žaloba žalobkyně, pokud se jí domáhá uložení povinnosti žalovaným JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. uveřejnit písemnou omluvu“ znění specifikovaného ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně v dovolání vytýká tomuto rozhodnutí, že „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“; že nesprávně vyložil pojem „přiměřené zadostiučinění“.

Tyto námitky dovolatelky nejsou opodstatněné. Posuzovaný výrok I. rozsudku odvolacího soudu se opírá o správné zhodnocení zjištěného skutkového stavu věci

a stojí též na správných právních závěrech. S podrobným odůvodněním zde lze zcela odkázat na velmi podrobné a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. – 7. žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, §150 a § 151 odst. 1 o.s.ř.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 8. žalovaným v novém řízení, v původním řízení i v řízení dovolacím rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru