Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2107/2018Usnesení NS ze dne 10.03.2020

HeslaDovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2107.2018.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1,2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 238 odst. 1 písm. 3) předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2014 do ...

více

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2107/2018-112

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně L. T. B. C., spol. s r. o., IČO: 26766337, se sídlem v Praze 10, Limuzská 2110/8, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody ve výši 264 722 323,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 228/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 68 Co 274/2017-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se vůči žalované domáhala náhrady škody ve výši 264 722 323,48 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonnými rozhodnutími - platebními výměry Celního úřadu pro Prahu 2 ze dne 20. 12. 2011, jimiž jí byla doměřena spotřební daň a které byly následně zrušeny rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 14. 12. 2012. Před vydáním platebních výměrů došlo k nezákonnému propadnutí zboží, ačkoli nebyla nezákonnost výslovně konstatována, ale stalo se tak v souvislosti s nezákonnými platebními výměry, neboť tato rozhodnutí na sebe logicky navazovala a zrušením platebních výměrů byla osvědčena nezákonnost všech rozhodnutí, která jim předcházela. Škoda spočívala v hodnotě zajištěného, následně propadlého a zničeného zboží (16 709,8 kg tabáku) ve výši 964 258,48 Kč a v ušlém zisku ve výši 263 758 065 Kč za období od července 2005 do prosince 2011, o který žalobkyně přišla v důsledku nezákonných rozhodnutí, neboť nadále nemohla se surovým tabákem nakládat, tedy jej prodat, jak by zcela určitě učinila při běžném běhu věcí.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 24 C 228/2015-65, zamítl žalobu (výrok I) a uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 68 Co 274/2017-88, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni, aby žalované zaplatila na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně, jež přípustnost dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť její nárok byl zamítnut, aniž by soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění vycházejících z provedeného dokazování, a že byla nesprávně posouzena všechna nezákonná rozhodnutí, která byla evidentně vydávána v souvislosti a návazně na sobě. Namítla, že soudy obou stupňů nesprávně uzavřely, že platební výměry vydané v roce 2011 nesouvisejí s rozhodnutím celních orgánů a že tudíž není dána příčinná souvislost mezi zničeným zbožím a vzniklou škodou. V tomto ohledu poukázala na nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97. Podle žalobkyně totiž bylo prokázáno, že rozhodnutí vydaná v roce 2011 předcházela rozhodnutím o zajištění vybraných výrobků a o propadnutí vybraných výrobků, na základě kterých pak byly vydány platební výměry, které byly pro nezákonnost zrušeny, přičemž uvedená rozhodnutí spolu úzce souvisejí, tudíž jednotlivá rozhodnutí nelze posuzovat separátně. K tomu dodala, že odvolacímu soudu byl znám znalecký posudek, který uplatněný nárok podrobně vyčíslil a ke kterému jako k důkazu nebylo přihlédnuto, a že nebylo ani přihlédnuto ke skutečnosti, že proti jejímu jednateli bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byl jednatel zproštěn obžaloby. Zdůraznila dále, že odvolací soud nevzal v potaz skutečnosti, že od roku 2005 do roku 2012 byla omezena ve své činnosti, neboť nemohla nakládat se zabaveným zbožím a ani nemohla disponovat finančními prostředky, které byla nucena v důsledku nezákonných rozhodnutí Celního úřadu pro Prahu 2 uhradit a že k těmto skutečnostem nebylo provedeno žádné dokazování. Podotkla dále, že konání celní správy bylo na počátku celé souvislé řady kroků, které postupně z roviny trestněprávní přešly do daňového řízení a že teprve odvolací orgán přisvědčil jejímu stanovisku a zrušil daňové výměry pro jejich zjevnou nezákonnost a stejně tak i tehdy uplatněné zajišťovací příkazy.

Žalobkyně dále nesouhlasila s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž přípustnost dovolání spatřovala v tom, že s ohledem na aktuálnost tématu v návaznosti na nález pléna Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. Pl. 39/13, nebyla tato otázka dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena nebyla. Namítala, že žalované přiznaný nárok na náhradu nákladů řízení nesvědčí a nikdy svědčit nemůže a že nic na tom nemění ani nález, ani znění občanského soudního řádu. Dodala, že nález se netýká státu, resp. jeho jednotlivých organizačních složek majících právní oddělení, neboť tyto i nadále spadají v duchu dřívější judikatury Ústavního soudu do kategorie účastníků řízení, jimž se žádná (tedy ani paušální) náhrada nákladů řízení nepřiznává ani v případech, že advokátem zastoupeni jsou - ne proto, že by neměli nárok být právně zastoupeni, např. žalované v tomto sporu nic nebrání dát se zastoupit advokátem, avšak podle ustálené judikatury Ústavního soudu náklady na takové právní zastoupení nejsou vynaložené účelně, a proto je nelze přiznat.

Žalobkyně závěrem navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně napadá závěr odvolacího soudu, že mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, dílem vzniklou v důsledku nemožnosti nakládat se zajištěným, následně propadlým a zničeným zbožím a dílem v podobě ušlého zisku za období od července 2005 do prosince 2011, není dána příčinná souvislost.

Pokud žalobkyně namítala nesprávnost úvahy odvolacího soudu, že platebními výměry vydanými celním úřadem v prosinci 2011 a zrušenými v prosinci 2012 byly žalobkyni vyměřeny jen daňové povinnosti za jednotlivá zdaňovací období, ale nijak jimi nemohla být omezena dispozice s vybranými výrobky, tudíž neměly žádnou souvislost s předchozím zničením vybraného zboží, ani nemohly žádným způsobem ovlivnit její obchodování v roce 2005 a v následujících letech, pak se jedná o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).

V posuzované věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonných rozhodnutí - platebních výměrů ze dne 20. 12. 2011 a žalobkyní tvrzenou škodou.

Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru a námitka proti skutkovým zjištěním tak není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Přezkum otázky příčinné souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný.

Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje) (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Zbývá proto určit, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Jestliže odvolací soud výrokem I napadeného rozsudku potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč a sám pod výrokem II uložil žalobkyni, aby na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované zaplatila 600 Kč, pak bylo dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Proti těmto výrokům tak není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud tedy postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 3. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru