Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2101/2019Rozsudek NS ze dne 23.06.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2101.2019.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 11 odst. 3 předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2101/2019-136

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečnu 123, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 251/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 17 Co 323/2018-123, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 17 Co 323/2018-123, a ve výroku I o věci samé v rozsahu částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku II o nákladech řízení též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 28 C 251/2015-71, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou podanou dne 5. 10. 2015 původně domáhal zaplacení částky ve výši 26 000 000 Kč s příslušenstvím coby náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 11/2010, které bylo vedeno proti žalobci pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „posuzované trestní řízení“).

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 28 C 251/2015-71, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání toliko v rozsahu částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím.

3. Městský soud v Praze k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované trestní řízení bylo orgány činnými v trestním řízení zahájeno sdělením obvinění žalobci dne 27. 2. 2001, obžaloba podaná k Městskému soudu v Praze byla opakovaně vracena státnímu zástupci k došetření s tím, že poslední obžaloba byla podána až dne 21. 10. 2010. Při neveřejném zasedání Městského soudu v Praze dne 3. 4. 2013 bylo rozhodnuto, že se na žalobce vztahuje čl. II rozhodnutí č. 1/2013 Sb., rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (dále jen „amnestie“). Žalobce podáním ze dne 9. 4. 2013 trval na projednání své trestní věci ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a v posuzovaném trestním řízení tak bylo pokračováno. Dne 11. 12. 2015 byl vyhlášen Městským soudem v Praze rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným a proti němuž žalobce podal odvolání. Podáním ze dne 20. 1. 2017 vzal žalobce svoji žádost o pokračování v posuzovaném trestním řízení zpět, což předseda senátu Vrchního soudu v Praze vzal na vědomí usnesením ze dne 23. 1. 2017.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně. Shledal nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení, jakož i vznik nemajetkové újmy na straně žalobce ve smyslu § 31a OdpŠk. Posuzované trestní řízení sice bylo podle soudu prvního stupně po procesní, skutkové i právní stránce složité, avšak jeho délku negativně ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravného řízení; naopak žalobce se na nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení nepodílel. Význam řízení pro žalobce zhodnotil soud prvního stupně jako vysoký, a to jednak vzhledem k typovému významu trestního řízení pro obviněného, jednak s ohledem na konkrétní okolnosti případu, kdy majetek žalobce byl pro účely trestního řízení zajištěn. Soud prvního stupně při úvahách o přiměřené formě zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vyšel z toho, že zmírnění uloženého trestu má „přednost před finanční kompenzací“. Dospěl poté k závěru, že za situace, kdy se na žalobce vztahovala amnestie prezidenta republiky z důvodu dlouhotrvajícího trestního řízení a kdy posuzované trestní řízení skončilo na základě zpětvzetí žádosti žalobce o pokračování v trestním řízení, byl žalobce za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení „odškodněn již v rámci trestního řízení“. Uvedené zadostiučinění přitom soud prvního stupně zhodnotil jako „dostačující satisfakci“, a proto žalobu o peněžité zadostiučinění zamítl.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.

7. Odvolací soud rovněž dovodil vznik práva žalobce na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení. Odkázal přitom na judikaturu, podle níž je „zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku trestního řízení z důvodu amnestie prezidenta republiky“ pro poškozeného satisfakcí dostatečnou a plně způsobilou nahradit vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odvolacího soudu by přiznání některé z dalších forem zadostiučinění uvedených v § 31a odst. 2 OdpŠk bylo namístě pouze tehdy, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným. Odvolací soud však posoudil, že takové okolnosti případu nebyly žalobcem „prokázány a ani tvrzeny“, žalobce nebyl v pokračujícím trestním řízení zproštěn obžaloby, naopak byl „znovu pro týž trestný čin, pro který byl původně stíhán, uznán vinným“. Náhrada nemajetkové újmy tak již byla podle odvolacího soudu „ze strany žalované realizována“ a žalobce nemá nárok na další zadostiučinění „nad rámec toho, jehož se mu již dostalo“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I o věci samé napadl žalobce dovoláním. Dovolatel uplatnil následující dovolací důvody, které spočívají v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

9. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od konkrétně označené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda jsou dány zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly nárok dovolatele na další zadostiučinění nad rámec zadostiučinění, kterého se mu již dostalo zastavením trestního stíhání z důvodu amnestie.

10. Dovolatel rovněž předestírá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétně označené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda mu lze v rámci posouzení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy a při stanovení formy zadostiučinění klást k tíži, že nebyl v pokračujícím trestním řízení zproštěn obžaloby, ale byl (nepravomocně) uznán vinným pro trestný čin, pro který byl původně stíhán.

11. Dovolatel odvolacímu soudu v tomto ohledu vytýká nedostatek nestrannosti, neboť podle jeho mínění rozhodl v rozporu s principem presumpce neviny. Odvolací soud měl rovněž pochybit v tom, že nepřihlédl k relevantním žalobním tvrzením týkajícím se dopadu posuzovaného trestního řízení na osobní a pracovní život dovolatele. Soudům nižších stupňů dovolatel dále vytýká pochybení spočívající v tom, že mu neposkytly poučení o povinnosti tvrzení a důkazní ohledně okolností svědčících o zvýšeném významu posuzovaného trestního řízení pro dovolatele.

12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

III. Přípustnost dovolání

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Dovolání je přípustné pro řešení otázek hmotného práva, zda je zastavení trestního stíhání dostačujícím zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu žalobce (viz bod 9) a zda lze v rámci rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení hodnotit, že žalobce byl nepravomocně odsouzen (viz bod 10), neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

18. Dovolání je důvodné.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

21. Podle čl. II amnestie se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

22. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „Stanovisko“), dovolací soud uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, neboť je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, § 66). ESLP též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.

23. Nejvyšší soud dále již ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, kromě jiného konstatoval, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, stížnost č. 19632/92, § 63).

24. K otázce formy přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání zastaveného z důvodu amnestie prezidenta republiky se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval. Ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněném pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie představuje pro poškozeného zásadně způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání.

25. Tyto úvahy o formě přiměřeného zadostiučinění dovolací soud dále rozvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015, v němž dovodil, že bylo-li trestní stíhání zastaveno pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky, lze poškozenému přiznat i jinou formu zadostiučinění tehdy, pokud se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, nejeví s ohledem na konkrétní okolnosti případu jako dostačující. V takovém případě však nelze odhlížet od toho, že toto zadostiučinění se poškozenému přiznává nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení a částka představující peněžní satisfakci by tomu měla být přizpůsobena. Při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží (i) k tomu, zda byl poškozený (pachatel) uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017).

26. V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3305/2015, Nejvyšší soud ve vztahu k posouzení dostatečnosti zadostiučinění ve formě zastavení trestního stíhání dále uvedl, že je třeba vyjít z předpokladu, že uvedené zadostiučinění bylo poskytnuto paušálně s cílem zcela odškodnit převažující počet případů trestních stíhání, jež prezident republiky pokládal za nepřiměřeně dlouze vedená (pro trestné činy označené v amnestijním rozhodnutí). Další odškodnění není vyloučené, ale mělo by se ho poškozenému dostat pouze za situace mimořádné, tedy tehdy, budou-li se okolnosti konkrétního případu výrazně vymykat okolnostem, jež byly stanoveny jako podmínky účasti na amnestii.

27. V poměrech projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že posuzované trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, dovolateli z toho důvodu vznikla nemajetková újma a že se zadostiučinění za vzniklou újmu dovolateli dostalo již v samotném posuzovaném trestním řízení, a to v podobě zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie udělené právě kvůli jeho nepřiměřené délce. Při svých úvahách o tom, zda jde o dostačující formu zadostiučinění, však odvolací soud posuzoval a akcentoval, že dovolatel v pokračujícím trestním řízení nedosáhl zproštění obžaloby, nýbrž byl „uznán vinným“. Odsuzující trestní rozsudek Městského soudu v Praze ovšem nenabyl právní moci, a proto na dovolatele nelze hledět, jako by byl vinen, naopak je třeba jej považovat za nevinného (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 trestního řádu). Právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem tak není v této části správné.

28. Při úvahách o stanovení formy, popřípadě výše přiměřeného zadostiučinění je třeba dále zohlednit celkovou délku trestního řízení, konkrétně zda podstatným způsobem překračovala minimální délku řízení potřebnou pro účast na amnestii. V takovém případě již judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že pokud další konkrétní okolnosti případu svědčí o nedostatečném či laxním postupu orgánů činných v trestním řízení, lze se klonit k poskytnutí i dalšího zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4012/2016). Pokud se odvolací soud těmito úvahami neřídil, je jeho právní posouzení v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné.

29. Proti tomu, pokud dovolatel v řízení tvrdil konkrétní okolnosti, z nichž dovozoval zvýšený význam posuzovaného trestního řízení pro svou osobu (medializace posuzovaného trestního řízení; skutečnost, že byl spojován s osobou F. Ch.; zajištění rozsáhlého majetku včetně rodinného domu; dopady do rodinného a pracovního života), pak je třeba zdůraznit, že tyto okolnosti lze obecně charakterizovat jako následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Tyto negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka představují nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením; žalobce se však domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení, která se zásadně projevuje (toliko) nejistotou ohledně výsledku řízení (viz bod 23.). Při úvahách o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsouzením, se zohledňují individuální následky trestního stíhání v osobnostní sféře poškozeného, které mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu (povahou trestní věci, jakož právě i délkou trestního řízení). K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v literatuře Simon P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 162-166.

30. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, dovolací soud dle § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení není stiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3 o. s. ř., či jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení namítanými vadami zatíženo nebylo.

31. Pokud dovolatel namítal, že odvolací soud nepřihlédl k žalobním tvrzením týkajícím se dopadu posuzovaného trestního řízení na jeho osobní a pracovní život a že jej v tomto ohledu nepoučil o povinnosti tvrzení a důkazní, pak lze odkázat na skutečnost, že – jakkoli je třeba vždy hodnotit též kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] – nejsou tato tvrzení s ohledem na skutečnosti uvedené v bodu 29 rozhodující pro právní posouzení otázky formy přiměřeného zadostiučinění (§ 31a odst. 2 OdpŠk).

32. Žalobce rovněž zpochybňoval nestrannost soudců odvolacího soudu [§ 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Důvodem pro vyloučení soudce ovšem nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Dovolatel přitom nestrannost soudců odvolacího soudu zpochybňuje právě jen z důvodu právního posouzení učiněného odvolacím soudem (zohlednění skutečnosti, že dovolatel nebyl v pokračujícím trestním řízení „obžaloby zproštěn, ale byl znovu pro týž trestný čin, pro který byl původně stíhán, uznán vinným“). Nesprávné právní posouzení věci (viz bod 27) důvodem pro vyloučení soudců odvolacího soudu z nového projednání a rozhodnutí věci být nemůže.

33. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu doposud uvedenému zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu včetně závislých výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí částečně též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé, a to v rozsahu částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II o náhradě nákladů řízení a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru