Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2088/2019Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Přípustnost dovolání
Zajištění nároku poškozeného
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2088.2019.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 242 o. s. ř.

§ 237 o. s. ř.

§ 47 odst. 1, 2 předpisu č. 141/1961 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2088/2019-543

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobkyně M. L. spol. s r. o., identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody 3 325 839 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 400/2014-364, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, č. j. 14 Co 287/2017-418, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 3 325 839 Kč s úrokem z prodlení 7 % ročně z této částky od 13. 4. 2011 jako náhrady majetkové újmy. Žalobkyně v řízení tvrdila, že byla poškozena postupem Okresního státního zastupitelství ve Frýdku – Místku ve věci trestního stíhání R. Z. (bývalého výkonného ředitele žalobkyně), které bylo tamtéž vedeno pod sp. zn. 3 ZT 283/2010 a posléze u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 64/2011 (dále i „trestní řízení“). Žalobkyně v trestním řízení vystupovala jako poškozená, protože trestnou činností R. Z. utrpěla škodu, která jí byla později pravomocně přiznána rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č. j. 7 To 70/2013-2182, ve výši 3 325 839 Kč. Současně byl R. Z. shledán vinným trestným činem zpronevěry a byl mu uložen trest odnětí svobody na dva roky nepodmíněně. Žalobkyně tutéž částku požadovala po státu z titulu nesprávného úředního postupu Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, který spatřovala ve skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení včas nepostupovaly podle § 47 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále také „trestní řád“), a nezajistily majetek později odsouzeného R. Z.. Ten v mezidobí veškerý svůj rozsáhlý majetek vyvedl ve prospěch třetích osob a žalobkyně v důsledku pasivity orgánů činných v trestním řízení ztratila možnost přiznanou pohledávku vymoci.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 14 C 400/2014-364, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 3 325 839 Kč s požadovaným příslušenstvím, a žalobkyni uložil povinnost na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované částku 1 800 Kč.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, č. j. 14 Co 287/2017-418, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nebylo povinností ani právem orgánů činných v trestním řízení zajistit majetek později odsouzeného R. Z. v době před jeho obviněním. I když zákon výslovně nestanoví dobu, od které je možné zajistit majetek obviněného, je to možno vyvodit z toho, že toto ustanovení používá pojmu obviněný, a proto zajištění nároku poškozeného přichází v úvahu až od zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu.

Odvolací soud uvedl, že z obsahu trestního spisu i ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dle odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že později odsouzený R. Z. vyvedl veškerý svůj cennější majetek mimo dosah poškozeného dávno předtím, než vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání (a než nabyl postavení obviněného), ostatně nic jiného v žalobě konkrétně netvrdila ani samotná žalobkyně a soud prvního stupně byl skutkovým vymezením zažalovaného nároku zásadně vázán. Odvolací soud dále doplnil, že v přípravném řízení je státní zástupce toliko oprávněn a nikoliv povinen zajistit majetek obviněného, tedy zjištění majetku není obligatorní, nýbrž pouze fakultativní.

Dále odvolací soud doplnil, že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2416/14). Neměl-li orgán činný v trestní řízení právní povinnost zajistit majetek pachatele trestní činnosti, nelze z logiky věci dovozovat na jeho straně nesprávný úřední postup. Žalobkyně nadto neuvedla, proč se samostatně sama nedomáhala ochrany svých práv cestou občanskoprávní (jak to později učinila, byť jen v jediném případě, v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místu), když i podle vlastní verze informace o vyvádění majetku měla. Z obou těchto důvodů proto žalobu v uvedeném rozsahu za důvodnou neměl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), výslovně do obou výroků včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).

Dovolatelka nesouhlasila se skutkovými závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, když měla za to, že R. Z. se účelově zbavoval svého majetku i během svého trestního stíhání a státní zástupce tak měl na návrh žalobkyně vydat procesní rozhodnutí dle § 47 odst. 2 věty první trestního řádu (zajištění nároku). Na tomto základě dovolatelka uvedla tři otázky označené jako otázky zásadního právního významu, a to zda musí být návrh dle § 47 trestního řádu poškozenou podán až po zahájení trestního stíhání, resp. zda v případě podání návrhu poškozenou před zahájením trestního stíhání má být tento návrh státním zástupce zcela ignorován, nebo má být poškozený poučen o svých procesních právech či o tomto návrhu má státní zástupce rozhodnout až po zahájení trestního stíhání; zda v situaci, kdy to vyžaduje ochrana zájmů poškozeného, a kdy je dozorový státní zástupce informován poškozeným o vyvádění majetku pachatelem a toto je dozorovému zástupci osvědčeno či dokonce prokázáno konkrétními důkazy, je státní zástupce povinen procesně reagovat rozhodnutím dle § 47 odst. 2 trestního řádu či nikoliv, tedy zda je v plné libovůli státního zástupce, zda přistoupí k vydání rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného či nikoliv; zda může soud v občanském soudním řízení, jehož předmětem je řešení otázky odpovědnosti státu za škodu, konstatovat trestní odpovědnost osob v probíhajícím trestním řízení, a to pouze na základě obsahu kopie policejního spisu z přípravného řízení, aniž by k tomuto provedl dokazování a hodnocení důkazy v odůvodnění svého rozhodnutí a bez znalosti průběhu dokazování ve stále živém a probíhajícím hlavním trestním líčení.

Dovolatelka u otázek předložených k řešení Nejvyššímu soudu přehlédla, že na nich napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, proto ani nemohly založit přípustnost dovolání. Soudy založily své rozhodnutí na skutečnosti, že R. Z. převedl předmětnou část svého majetku mimo svoji dispozici předtím, než bylo zahájeno jeho trestní stíhání, přičemž státní zástupce mohl o zajištění majetku rozhodnout teprve po zahájení trestního stíhání. Toto v posledku uvedené řešení právní otázky odvolacím soudem přitom dovolatelka nenapadá, naopak se s ním v dovolání výslovně ztotožňuje. Podané dovolání tak ve svém jádru vyjadřuje toliko nesouhlas žalované se skutkovým závěrem o převodu relevantní části majetku obviněným ještě před zahájením trestního stíhání a jí předložené otázky pak vycházejí z vlastní varianty skutkového stavu. Třetí předložená otázka pak brojí proti úvahám odvolacího soudu, které nebyly nosným důvodem vydání zamítavého rozhodnutí a jejichž zpochybnění samo o sobě není způsobilé přivodit žalobkyni vydání příznivějšího rozhodnutí.

V tomto směru je třeba připomenout, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů (viz § 241a odst. 1, jakož i § 242 o. s. ř.), nepřísluší mu tedy korigovat jejich skutkové závěry a je jimi vázán.

Řešení dovolatelkou předložených problémů by pak bylo toliko teoretickým rozborem otázek bez vlivu na výsledné rozhodnutí projednávaného sporu, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3354/2014, či ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014).

Nepředložila-li dovolatelka Nejvyššímu soudu jinou otázku, pro niž by na jejich podání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

Mgr. Vít Bičák

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru