Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2064/2019Usnesení NS ze dne 23.06.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2064.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2064/2019-313

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce L. K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 521/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 5/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2017, č. j. 23 Co 206/2017-221, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 28 C 5/2016 -111, uložil žalované zaplatit žalobci částku 138 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 1 848 750 Kč s příslušenstvím a příslušnou částkou daní a jiných poplatků odváděných státu, které lze z titulu přiměřeného zadostiučinění po žalobci požadovat, (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení zrušil napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Zaplacení uvedené částky se žalobce domáhá coby zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 144/2006 (dále jen „posuzované řízení“).

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Žalobce ve svém obsáhlém a složitě strukturovaném dovolání především bohatě cituje judikaturu Ústavního soudu, jíž hodlá podpořit své úvahy o nesprávnosti napadeného usnesení a vadách řízení. Žalobce rozebírá institut „závaznosti soudních rozhodnutí v kontinentálním právu“, argumentuje pro „přijatelnost dovolání“ z důvodu „právních vad […], a to zejména prosazování koncepce komunistického práva“, opakuje obsah svých předchozích podání (žaloby a odvolání včetně jejich mnoha doplnění), podrobně polemizuje s jednotlivými závěry napadeného usnesení odvolacího soudu, brojí proti institutu „vyšetřujícího soudce“, shrnuje „porušování ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele“ a na závěr svého dovolání formuluje následujících 21 otázek „zásadního právního významu“, které jsou podle jeho názoru doposud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu:

1. „Jsou obecné soudy povinny poskytovat ochranu základních práv účastníkům soudních řízení? Splnili tuto povinnost nižší soudy ve vztahu k dovolateli?

2. Je odvolací soud povinen přednostně anebo vždy zkoumat případné porušení základních práv anebo svobod účastníků soudního řízení v nalézacím řízení a v případě jejich zjištění rozhodnutí nalézacího soudu zrušit, a to i v případě, že žádný účastník nenamítá porušení svých základních práv anebo svobod? Splnili tuto povinnost odvolací soud ve vztahu k dovolateli?

3. Jsou obecné soudy a zejména odvolací soud povinny přednostně anebo vždy zkoumat, zda napadené či jejich rozhodnutí a řízení s nimi související je spravedlivé a v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. v souladu s obecným přirozenoprávním principem, a to i v případě, že námitku porušení základních práv anebo svobod nevznáší žádný z účastníku odvolacího řízení? Splnili tuto povinnost nižší soudy ve vztahu k dovolateli?

4. Jsou obecné soudy povinny řádně se vypořádat se všemi ve věci významnými právními názory a právními námitkami účastníka řízení, zejména odlišují-li se od právních názorů soudů či je poukazováno na jiné rozhodnutí vyššího soudu a je rozhodnuto v jeho neprospěch? Splnili tuto povinnost nižší soudy ve vztahu k dovolateli?

5. Mohou obecné soudy nerespektovat a zcela ignorovat nálezovou judikaturu Ústavního soudu, na kterou navíc účastník řízení poukazuje, např. nález sp. zn. I. ÚS 4227/12, nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11, nález sp. zn. II. ÚS 2635/15 a další?

6. Mohou obecné soudy ve sporném řízení pátrat po důkazech v případě, že účastník mající důkazní břemeno netvrdí žádné relevantní skutečnosti (nenesl a neunesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní)? Porušily nižší soudy zákon z hlediska uvedeného ve vztahu k dovolateli?

7. Mohou obecné soudy ve sporném řízení požadovat důkazní břemeno po účastníkovi, jenž toto břemeno nemá nebo si důkazy svévolně opatřovat? Porušily nižší soudy zákon z hlediska uvedeného ve vztahu k dovolateli?

8. Jsou obecné soudy vázány zásadou „zákonu zcela odpovídající“? Porušily nižší soudy zákon z hlediska uvedeného ve vztahu k dovolateli?

9. Jsou obecné soudy ve sporném řízení povinny dodržovat (neporušovat) zásadu projednací, zásadu dispoziční, zásadu kontradiktornosti, zásadu rovnosti účastníků, zásadu arbitrárního pořádku, zásadu přímosti, zásadu ústnosti a dodržely i tím nižší soudy ve věci samé zásadu „zákonu zcela odpovídající“? Porušily nižší soudy zákon z hlediska uvedeného ve vztahu k dovolateli?

10. Splnil dovolatel s ohledem na nevyjádření se správního orgánu žalované svou důkazní povinnost tím, že označil a doložil soudu jediný důkaz, a to o splnění podmínek stanovených v ust. §14 zákona č. 82/1998 Sb.?

11. Svědčí v prospěch dovolatele silná domněnka, že nepřiměřená délka řízení žalobcem uplatněnou újmu dovolateli působí a je tato domněnka správně dovozována z předpokladu, že účastník uplatňuje v řízení svá práva v dobré víře ve správnost svých tvrzení, přičemž bezdůvodné oddalování rozhodnutí pro něj znamená přetrvávání nejistoty plynoucí ze samotné možnosti, že o jeho nároku bude rozhodnuto jinak?

12. Jsou obecné soudy vázány závěrem nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12, že za spravedlivou je považována taková náhrada, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného?

13. Je Stanovisko (sp. zn. Cpjn 206/2010) ústavně konformní z hlediska nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12, nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15, nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11, nálezu sp. zn. II. ÚS 2635/15 a dalších nálezů Ústavního soudu dovolatelem namítaných?

14. Porušily nižší soudy o. s. ř. a základní práva dovolatele, když aplikovaly ve věci samé zásadu vyšetřovací (koncepci komunistického práva včetně vyšetřujících soudců v občanském soudním řízení sporném)?

15. Porušily nižší soudy o. s. ř. a ústavně zaručená základní práva dovolatele, když dovolatele předem neseznámily s jejich odlišnými (nezákonnými, překvapivými, neseznatelnými, nepředvídatelnými, přepjatě formalistickými, totalitními a nedemokratickými) právními názory, na nichž nakonec založili svá rozhodnutí?

16. Jsou námitky dovolatele o nezákonnosti, nepřezkoumatenosti, nepředvídatelnosti, nepřesvědčivosti a překvapivosti rozhodnutí i řízení je předcházející opodstatněné a byla tím porušena ústavně zaručená základní práva dovolatele?

17. Postupoval a rozhodl odvolací soud správně, když se ústavněprávními námitkami dovolatele uvedenými v jeho odvolání odvolací soud vůbec nezabýval a ani to nijak neodůvodnil?

18. Postupoval a rozhodl odvolací soud správně, když se procesněprávními námitkami dovolatele uvedenými v jeho odvolání z hlediska zákonného i ústavního rámce vymezeného o. s. ř. odvolací soud vůbec nezabýval a ani to nijak neodůvodnil?

19. Postupoval a rozhodl odvolací soud správně, když se hmotněprávními námitkami dovolatele uvedenými v jeho odvolání z hlediska zákonného i ústavního rámce vymezeného zákony a o.s.ř. odvolací soud vůbec nezabýval a ani to nijak neodůvodnil?

20. Kolik nezákonných popř. ústavně nekonformních řízení a rozhodnutí obecných soudů musí v demokratickém právním státě účastník soudního řízení strpět, aby šlo o zaviněné porušení povinností soudců při výkonu funkce anebo o chování soudců, jež ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, aby byla/nebyla aplikace ust. §221 odst. 2 o.s.ř. opodstatněná?

21. Měly nižší soudy respektovat nálezovou judikaturu Ústavního soudu a nezákonně získané a nezákonně provedené důkazy a svévolně hodnocené důkazy zcela vyloučit ze svých úvah? Porušili nižší soudy zákon z hlediska uvedeného ve vztahu k dovolateli?“

Dovolací soud není povolán k řešení akademických otázek, které nemají přímou návaznost na konkrétní poměry dané věci. Avšak i u těch dovolatelem předložených otázek, které nejsou jen projevem nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu a polemikou s výsledkem odvolacího řízení, nýbrž splňují požadavky kladené na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), nemůže být dovolání přípustné, neboť na řešení takto formulovaných otázek odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost a vady předcházejícího řízení [§ 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.], přičemž každý z důvodů nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně (chybějící právní posouzení kritéria chování dovolatele v posuzovaném řízení, nedostatečné právní posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, nedostatek odůvodnění spočívající v tzv. opomenutých důkazech) by podle odvolacího soudu samostatně postačoval pro jeho zrušení. Dalším důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně pak je podle odvolacího soudu neodstraněná vada části žaloby spočívající v neurčitosti ohledně požadavku na zaplacení „příslušné částky daně a jiných povinných poplatků odváděných státu“.

Dovolatel svým odvolání nezpochybnil každý ze samostatně uváděných důvodů pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, což činí jeho dovolání podle § 237 o. s. ř. nepřípustným, neboť ani kladné vyřešení jím předkládaných otázek by se do jeho právního postavení v řízení nijak nepromítlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobce dále odvolacímu soudu na mnoha místech svého dovolání vytýká řadu procesních vad (zejména a například v části D.17.11: „prosazovaní koncepce komunistického práva včetně vyšetřujících soudců ve sporném řízení obecnými soudy, nezákonnosti řízení, porušení zásady autonomie vůle, porušení zásady procesní ekonomie, nepřezkoumatelnost, nepředvídatelnost, překvapivost a nespravedlnost řízení i napadených rozhodnutí, porušení zásady projednací, zásady dispoziční, zásady kontradiktornosti, zásady rovnosti účastníků, zásady arbitrárního pořádku, zásady přímosti, zásady ústnosti ve sporném řízení“), které mají mít dopad na základní práva dovolatele (zejména právo na spravedlivý proces).

K tvrzeným vadám řízení by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání (jinak) posouzeno jako přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle judikatury Ústavního soudu nepředstavuje námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod bez dalšího způsobilý dovolací důvod. I poskytování ochrany základním právům a svobodám totiž může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny). Dovolání tak nemůže být posouzeno jako "projednatelné", aniž by obsahovalo náležitosti stanovené mj. v § 241a o. s. ř., anebo nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku. Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je od 1. 1. 2013 zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 623/18).

Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 6. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru