Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2063/2017Usnesení NS ze dne 14.09.2017

HeslaOchrana osobnosti
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2063.2017.3
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 4022/17 ze dne 11.06.2018 (zamítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2063/2017-343

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 43/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Kratochvíla, advokáta se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2012, č.j. 66 C 43/2010-177, uložil žalovanému povinnost omluvit se žalobci osobně a způsobem v rozsudku specifikovaným, jinak žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Při rozhodování podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) vyšel z toho, že žalobce se domáhal veřejné omluvy za výrok žalovaného, který žalovaný pronesl v pořadu „Kontexty“ České televize s názvem „Vítejte v Národní galerii“ odvysílaném na ČT 2 dne 16. března 2010, podle něhož žalobce jako ředitel Národní galerii (dále též „NG“) zcela zruinoval. Tento výrok žalobce pokládal za nepravdivý, hrubě dehonestující a zasahující do jeho profesní cti a dobré pověsti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný výrok žalovaného pronesený na adresu žalobce byl nepřiměřený, věcně nepodložený a vybočil z mezí oprávněné kritiky. Žalovaný jím zasáhl do osobnostních práv žalobce, a proto žalobce má důvodné právo požadovat přiměřené zadostiučinění formou veřejné omluvy žalovaného. Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl.

K odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem 20. prosince 2016, č. j. 3 Co 24/2013-298 (v pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 3 Co 24/2013-243, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp.zn. 30 Cdo 1471/2015), napadený rozsudek podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalovanému uložil zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 23.552,- Kč. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že předmětný hodnotící soud, že žalobce měl být nejhorší z pěti předchozích ředitelů, který NG zcela ekonomicky zruinoval, nemá reálný (pravdivý) základ, protože i když žalobce v několika případech při hospodaření s finančními prostředky NG pochybil, rozhodně se nejednalo o taková pochybení, takového rozsahu, aby mohl být hodnocen jako nejhorší, jako ten, který zcela ekonomicky zruinoval NG. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, za jakých okolností byl předmětný výrok vyřčen a k tomu, že žalovaný jako generální ředitel NG měl k dispozici zprávu Ministerstva financí ČR o výsledku kontroly hospodaření NG s prostředky státního rozpočtu, musel mu být znám podíl žalobce na nesprávném hospodaření NG a přesto v uvedené diskusi se o žalobci vyjadřoval shora uvedeným způsobem. Za takového stavu předmětný výrok žalovaného překročil meze přípustné kritiky a došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu § 11 obč. zák. a přiměřenou satisfakcí je omluva v rozsahu jako v rozsudku soudu prvního stupně, jejíž formulací se nepopírá, že by se žalobce vůbec neměl podílet na nehospodárném využívání finančních prostředků NG.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to jak proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, tak proti výroku o náhradě nákladů řízení, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dne 24. března 2017 dovolání. Dovolání podává proto, že se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Odchýlení se od ustálené praxe dovolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že napadeným rozsudkem byl potvrzen výrok, kde se nikde neuvádí, který den a kterou hodinu inkriminovaný výrok na ČT2 odezněl, takže tento výrok je neurčitý, a proto zmatečný a tudíž nevykonatelný. Namítá, že tvrzení, že žalobce byl nejhorším z pěti předchozích ředitelů, je hodnotícím soudem, tedy hodnocením subjektivním, kde se nepoužívají exaktní metody, dále se na rozdíl od soudů obou stupňů domnívá, že předmětné tvrzení mělo pravdivý základ. S odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2230/2010, podotýká, že žalobce byl osobou veřejně známou, takže vybočení z „fair“ projevu by bylo možno spatřovat pouze v případě, že kritika by zcela postrádala věcný základ, pro který nelze nalézt žádné zdůvodnění. V jeho případě tomu tak ale nebylo. Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011, kde se výslovně konstatuje, že při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami, platí z ústavního hlediska presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Upozorňuje i na relevantní judikaturu Ústavního soudu a dále rozebírá konkrétní okolnosti posuzované věci a dospívá k závěru, že názor odvolacího soudu není správný a je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Za otázku dosud neřešenou považuje, zda je soud povinen při rozhodování o výroku, který přesahuje rámec běžné kritiky a zasahuje do osobnostních práv, zkoumat, jak bude soudem nařízená ochrana formou omluvy vnímána veřejností, a zda náprava dotčených práv formou omluvy nezpůsobí zkreslené vnímání veřejností. Konkretizuje to tím, že omluva uložená napadeným rozsudkem zcela ignoruje závažná pochybení v hospodaření s veřejnými financemi, které jsou nepochybně předmětem veřejného zájmu, a podíl žalobce na těchto nedostatcích. Poslední dosud v praxi dovolacího soudu neřešenou otázkou podle dovolatele je, zda je soud povinen při posuzování žalobního petitu a následné formulaci výroku omluvy postupovat restriktivně tak, aby výrok omluvy nepřesáhl nezbytné minimum porušení práv žalobce. Podle jeho přesvědčení tuto povinnost má, ale v napadeném rozsudku ji opomenul, když se zaměřil toliko na hodnocení toho, zda žalobce byl nejhorší z kunsthistoriků a již vůbec nehodnotí, zda si žalobce počínal či nepočínal nekvalifikovaně. Posléze žalovaný vyslovuje názor, že napadené rozhodnutí je bezprecedentním mocenským ovlivněním a cenzurou demokraticky vedené diskuse a závažným porušením článku 17 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo ho, eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud toto dovolání zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tvrzením o neurčitosti, zmatečnosti a tudíž nevykonatelnosti výroku o povinnosti k uveřejnění omluvy žalovaný namítá vadu řízení, která však není samostatným dovolacím důvodem, nehledě k tomu, že neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, ani netvrdí, že by předmětný výrok nesplňoval některou z podmínek materiální vykonatelnosti uvedených v ustanovení § 261a odst. 1 o.s.ř.

V dalším dovolatel, ač odkazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z těchto judikátů. Nadto jeho výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. K tomu ještě dovolací soud dodává, že oba rozsudky, kterých se žalobce dovolává se týkaly věcí, kde soudy učinily jiná skutková zjištění než v posuzovaném případu.

Na dalších otázkách, které podle názoru dovolatele dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, napadené rozhodnutí nespočívá. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.

Pokud se týče dovoláním napadeného výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, pak žalobce neuvádí žádné důvody, nehledě k tomu, že dovolání proti tomuto výroku je objektivně nepřípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 3.388,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2017

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru