Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2050/99Usnesení NS ze dne 23.01.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.2050.99.1

přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2050/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky rozhodl ve věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátkou, proti žalované MUDr. A. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 1,178.000,- Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zrušení kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 899/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999, č.j. 26 Co 385/98-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyně zaplatit k rukám její právní zástupkyně, advokátky, částku 8.125,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha - západ rozhodl v uvedené věci rozsudkem ze dne 11. 12. 1997 č.j. 5 C 899/94-92 tak, že I. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1,178.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 30. 4. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení; II. co do zbytku příslušenství se návrh zamítá; III. řízení o vzájemném návrhu, že kupní smlouva ze dne 1. 3. 1993 upravující přechod práva vlastnického k domu čp. 1117 a ke stavební parcele č. 25, 23/2 a zahradě parc. č. 2523/1, zapsaných pro kat. území obce Č., se zrušuje a účastnice jsou si povinny vydat vše, co naplněním citované kupní smlouvy dosud nabyly, se zastavuje. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Okresní soud vycházel ze zjištění, že účastnice uzavřely platnou kupní smlouvu, podle níž žalobkyně žalované prodala dům čp. 1117 v Č. s pozemky za dohodnutou cenu 3,500.000,- Kč, z níž částku 1,178.000,- Kč žalovaná do 30. 4. 1993, kdy byla kupní cena splatná, nezaplatila. Odmítl přitom požadavek žalované, domáhající se slevy 405.000,- Kč ze sjednané ceny, jako neodůvodněný, když v řízení bylo prokázáno, že na známé vady prodávané věci žalobkyně žalovanou upozornila. Řízení o vzájemném návrhu okresní soud zastavil podle § 9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb., v tehdy platném znění, když žalovaná ani přes výzvu a poučení soudu, soudní poplatek za protinávrh nezaplatila.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 1999, č.j. 26 Co 385/98-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žalobkyni přiznána částka 1,145.000,- Kč s přísl. (z celkových 1,178.000,- Kč s přísl.), zastaveno řízení o vzájemném návrhu a rozhodnuto o nákladech řízení, když předtím připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 33.000,- Kč s přísl., výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalobkyni přiznána i tato částka, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho právní závěry naprosto správnými a odmítl žalovanou namítané vady řízení. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. fakticky v celém rozsahu potvrdil, když výrok ad I. (o částečném zrušení rozsudku prvostupňového soudu a zastavení řízení) byl podmíněn zpětvzetím žalobního návrhu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ a § 239 odst. 2 o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/, d/ o. s. ř. Pokud jde o zmateční důvod uvedený v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., t.j., že ji byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, vidí jej žalovaná (dále jen dovolatelka) v tom, že soud prvního stupně přes její omluvu pokračoval v řízení a vynesl rozsudek. Mimo to oběma soudům vytýká, že vycházely ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a nesprávné právní posouzení věci. V tomto směru poukazuje zejména na to, že v řízení nebyla dostatečně vyřešena otázka případné absolutní a relativní neplatnosti kupní smlouvy a skutečnost, že žalovaná jednala v omylu. Soudy obou stupňů se nezabývaly existencí dvou znaleckých posudků pod shodnými čísly, které byly vypracovány jednou osobou a které mají rozdílný obsah. Soud prvního stupně se dále nezabýval námitkou žalované, že cena uvedená v kupní smlouvě byla cenou zjištěnou a nikoliv cenou smluvní. V té souvislosti poukázala též na to, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, když je přesvědčena, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Žalobkyně, zastoupena advokátkou, v písemném vyjádření navrhla dovolání z důvodu nepřípustnosti zamítnout. Uvedla, že podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a poukázala přitom na publikovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, č.j. 2 Cdon 977/97. Má za to, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami žalované. Připomněla, že kupní smlouva byla mezi účastnicemi uzavřena před notářkou již dne 1. 3. 1993, když právní účinky vkladu nastaly dnem 2. 3. 1993. Vzájemný návrh žalované, který považuje žalobkyně za neoprávněný, byl soudu doručen 17. 4. 1997 a je tudíž promlčený. Námitku promlčení uplatnila žalobkyně v rámci svého závěrečného návrhu dne 25. 5. 1997. Dále poukázala na rozpornost argumentů žalované a jejich neustálé střídání. Na jedné straně požaduje slevu z kupní ceny dohodnuté v kupní smlouvě, na druhé straně namítá neplatnost této smlouvy.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Dále používaná zkratka "o. s. ř." znamená proto občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupeným advokátem a splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. (o čemž bude pojednáno níže), je třeba otázku přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu zkoumat podle ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil v dovoláním dotčených výrocích týkajících se rozhodnutí ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§ 238 odst. 1 o. s. ř.). Ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. svěřuje odvolacímu soudu oprávnění založit přípustnost dovolání proti svému rozsudku, proti němuž by jinak (z jiných než v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. uvedených důvodů) dovolání nebylo přípustné. Předpokladem pro vyslovení přípustnosti dovolání je, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Rozhodne-li se odvolací soud tímto způsobem založit přípustnost dovolání, musí toto své rozhodnutí vyjádřit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. V projednávaném případě soud druhého stupně ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), přestože se toho žalovaná návrhem podaným před vyhlášením potvrzujícího rozsudku domáhala.

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud sám dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zákonodárce zvolil takové řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.

Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V posuzovaném případě ovšem z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení.

Co se týká otázky, zda soud zmíněná ustanovení náležitě vyložil, pak dovolací soud má zato, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by se soud druhého stupně při svém rozhodování dostal do interpretačních obtíží. Jde totiž o to, že zásadní úvaha soudů obou stupňů, z níž při svém rozhodování vycházely, se vázala výlučně k závěrům, že kupní smlouva, na jejímž základě se žalobkyně domáhala plnění, je platná a že vzájemný návrh žalované je promlčen.

Potud nelze mít zato, že by z obecného pohledu bylo možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Z popsaného důvodu proto nelze mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., přičemž ostatní právní otázky zmiňované v dovolání, výše zmíněnou tezi, jež byla základem rozhodnutí soudů obou stupňů, v zásadě nezpochybňují.

To pak odůvodňuje související závěr, že v tomto smyslu soud druhého stupně nepochybil, pokud proti tomuto svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, ale nejsou zde dány ani předpoklady k tomu, aby možnost dovolání v označené věci založil podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. sám dovolací soud.

Povinností dovolacího soudu je však dále s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad v označeném ustanovení uvedených. Dovolací soud zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a to přesto, že sama dovolatelka má zato, že řízení před soudem prvního stupně je poznamenáno vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Zde se pravidelně zdůrazňuje, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo zúčastnit se jednání ve věci, činit přednesy, navrhovat provádění důkazů apod.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je dána zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednání, nebo projednal-li soud věc v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. V posuzovaném případě však o takovou situaci nejde.

Z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů především účastníkům poskytly možnost vyjádřit se k projednávané věci a činit příslušné procesní návrhy, včetně návrhů důkazních. Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. je to soud, který rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Jak pak již bylo naznačeno výše, zásadním pro posouzení věci soudy obou stupňů bylo zjištění, že dotčená kupní smlouva je platná, že podle ní se žalovaná zavázala zaplatit dohodnutou kupní cenu a že vzájemný návrh žalované je promlčen, k čemuž soud provedl též příslušné důkazy listinami. Zde je jen namístě uvést na správnou míru zdánlivý závěr, že by vzájemný návrh nemusel být promlčen, vyplývající z textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5, kde se uvádí, že smlouva byla uzavřena 1. 3. 1993 a žalovaná namítla její neplatnost podáním datovaným dnem 21. 2. 1996. Oba údaje jsou sice správné, avšak je nutno dodat, že uvedené podání bylo doručeno soudu až dne 17. 4. 1997, když nebylo prokázáno, že by tento návrh byl vůči žalobkyni uplatněn před tímto datem.

Sám fakt, že soud prvního stupně dne 11. 12. 1997 jednal a vydal rozhodnutí v nepřítomnosti žalované a jejího právního zástupce, zde v žádném případě nenaplňuje předpoklad obsažený v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Podle § 101 odst. 2 o. s. ř. soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat v nepřítomnosti takového účastníka; přihlédne přitom k obsahu spisu a dosud provedeným důkazům. Právní zástupce žalované dopisem zn. 6297/P, doručeným soudu dne 3. 12. 1997, požádal o odročení jednání nařízeného na den 11. 12. 1997 na neurčito s odůvodněním, že jeho klientka podala na znalkyni V. K. trestní oznámení v souvislosti s vypracováním posudku v projednávané věci. Okresní soud žádosti o odročení nevyhověl zjevně z důvodu, že to nemá k projednávané věci bezprostřední vztah ani vliv na její právní posouzení, což vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (č.l. 91 spisu), přičemž odvolací soud shledal tento postup soudu prvního stupně procesně nezávadným, s čímž se ztotožňuje i dovolací soud. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu. Ze spisu nebyl zjištěn ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.

Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ani § 238 odst. 1 o. s. ř., či podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.

Další námitky dovolatelky představují dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. K těmto dovolacím důvodům může ovšem dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení § 238 či § 239 o. s. ř., což v posuzované věci, jak již bylo vysvětleno, splněno není.

Protože rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. postižen, a protože z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. proti němu není dovolání přípustné, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná neměla se svým dovoláním úspěch a žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím

právním zastoupením v dovolacím řízení (jde o jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 1,145.000,- Kč podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a jednu "paušální" náhradu hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 téhož předpisu, kterého bylo užito se zřetelem k části dvanácté, hlavy I, bodu 10 zákona č. 30/2000 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. ledna 2001

JUDr. Juraj Malik,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru