Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 204/2019Usnesení NS ze dne 27.05.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.204.2019.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2338/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 204/2019-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) L. K., nar. XY, a b) V. K., nar. XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Martinem Řandou, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 30/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 16 Co 385/2017-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci a) a b) jsou ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, č. j. 18 C 30/2014-96, uložil žalované zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 402 337,22 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 16 Co 385/2017-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 402 337,22 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení celkové částky ve výši 1 158 834,20 Kč s příslušenstvím se žalobci domáhali coby náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem stavebního úřadu Městské části Brno – Ivanovice (dále jen „stavební úřad“) spočívajícím v porušení povinnosti vydat v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí v řízení o změnu územního rozhodnutí vedeném pod sp. zn. SÚ-73/08-Zm.Úr-Sč (dále jen „řízení o změnu územního rozhodnutí“), v následných řízeních o vydání stavebního povolení vedených pod sp. zn. SÚ-112/09-ozn-Sč a sp. zn. MCBIVA 00578/10 a v řízení o dodatečném povolení stavby vedeném pod sp. zn. MCBIVA 01392/10 (dále společně jen „navazující stavební řízení“). Konkrétně se žalobci domáhali zaplacení částky 402 337,22 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody představující zvýšené náklady na zhotovení stavby v důsledku navýšení sazeb daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v letech 20072012 a částky 756 497,02 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody představující zvýšené náklady na zhotovení stavby v důsledku inflace (v porovnání s náklady, které by žalobci vynaložili, pokud by rozhodnutí v odkazovaných správních řízeních byla vydána v zákonné lhůtě a stavba by tak byla zhotovena dříve). Posledně uvedený nárok žalobců na náhradu škody ve výši 756 492,02 Kč s příslušenstvím byl pravomocně zamítnut prvým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2016, č. j. 18 C 30/2014-33, ve spojení s prvým rozsudkem odvolacího soudu ze dne 20. 5. 2016, č. j. 16 Co 142/2016-58, a předmětem řízení tak v době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu zůstal již toliko požadavek na zaplacení částky 402 337,22 Kč s příslušenstvím.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy rovněž ohledně výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání je v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (objektivně) nepřípustné.

Otázka, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu spočívajícím v porušení povinnosti vydat v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí v řízení o změnu územního rozhodnutí a tvrzenou škodou spočívající v navýšení ceny stavby o vyšší částku DPH, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jde o (nepřípustnou) námitku směřující proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem. Nejedná se totiž o právní posouzení, pokud se v řízení zjišťuje, zda je škodná událost v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2787/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3302/2019). Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní, přičemž příčinná souvislosti musí být dokazováním prokázána najisto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009); pouhá pravděpodobnost existence příčinné souvislosti tak nestačí [srov. též v odborné literatuře VOJTEK, P. § 5 (Formy odpovědnosti státu). In: VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 63]. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3767/2015).

Zpochybňují-li tedy žalobci ve svém dovolání závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu v řízení o změnu územního rozhodnutí a škodou vzniklou v důsledku navýšení sazeb DPH), pak napadají skutkový závěr odvolacího soudu, a nikoliv jeho právní posouzení věci. Přezkum skutkového stavu přitom v dovolacím řízení možný není (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů, aniž by byl dovolací soud oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010). Uvedené platí až na výjimky případů extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) nebo případů vnitřní rozpornosti či absence skutkového závěru znemožňujícího právní kvalifikaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4636/2017), což však zjevně není případ projednávané věci, neboť odvolací soud posoudil otázku příčinné souvislosti s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu (zpětvzetí návrhu žalobců v řízení o vydání stavební povolení, okolnosti fakturace nákladů stavby aj.).

Otázka, zda ke vzniku škody přispěla skutečnost, že řízení o změnu územního rozhodnutí nebylo sloučeno s řízením o vydání stavebního povolení (a probíhala tak samostatná navazující stavební řízení), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť odvolací soud nároku žalobců nevyhověl právě pro nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem v řízení o změnu územního rozhodnutí a škodou vzniklou v důsledku navýšení sazeb DPH. Ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se tak nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit, což činí jejich dovolání ohledně tohoto dovolacího důvodu nepřípustným [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 48/2006“) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 27/2018].

Ani otázka, zda je třeba zohlednit konečný výsledek navazujících stavebních řízení, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud při jejím řešení nedospěl k jinému závěru, než jaký byl přijat v rozhodovací praxi soudu dovolacího, pokud konečný výsledek uvedených řízení nezohlednil. Výsledek dalšího řízení je rozhodující především tam, kde škodu představuje povinnost uložená nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), což však není případ posuzované věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, nebo v odborné literatuře SIMON, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 115). Nadto Nejvyšší soud podotýká, že takto položená otázka nemůže být přípustná již proto, že na ní odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 139/2019). Právní hodnocení odvolacího soudu totiž není založeno na úvaze, že výsledek navazujících stavebních řízení není pro posouzení věci důležitý, nýbrž na zhodnocení neexistence příčinné souvislosti, což je závěr, který dovoláním zpochybněn není a ani jiné vyřešení takto vymezeného dovolacího důvodu by vést k příznivějšímu výsledku řízení pro dovolatele vést nemohlo (srov. opětovně R 48/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1711/2017).

Rovněž otázka, zda bylo za obvyklého chodu věcí reálné stavbu dokončit před dnem 31. 12. 2009, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se jedná o otázku skutkovou, nikoliv právní, která dovolacímu přezkumu – jak vysvětleno shora – není otevřena.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru