Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2018/2005Usnesení NS ze dne 27.09.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2018.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2018/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně E. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému

Ing. M. J., zastoupenému advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 160/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2005, č. j.

15 Co 39,40/2005-339, opravenému usnesením ze dne 27. dubna 2005, č. j.

15 Co 39,40/2005-346, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22.7.2004, č.j. 19 C 160/2001-298, doplněnému usnesením ze dne 17.1.2005, č.j. 19 C 160/2001-330, zamítl žalobu

na určení, že žalobkyně „přichází z titulu vedení společné domácnosti se zůstavitelem MUDr. K. J., zemřelým dne 20. listopadu 2000, v pozůstalostním řízení po něm jakožto dědička

ze zákona ve III. dědické skupině“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. března 2005, č. j. 15 Co 39,40/2005-339, opraveným usnesením ze dne 27. dubna 2005, č. j.

15 Co 39,40/2005-346, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyně nepochybně nebyla výživou odkázána na zůstavitele a skutečnost, že by pečovala o společnou domácnost zůstavitele nijak neprokázala“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho „hodnocení důkazů naprosto neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s důkazy, které byly v řízení provedeny; že „v podstatě účelově, aby se věcí nemusel příliš zaobírat, jedná se o záležitost skutkově náročnou, v podstatě chytil jeden údaj, navíc jej nesprávně vyložil (v zásadě opak je pravdou), a použil jej k tomu nejjednoduššímu co bylo, rozsudek soudu prvého stupně potvrdit“. Dále namítá, že se odvolací soud „nevypořádal“ s jejími námitkami uvedenými v odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména že „reprodukce toho, co jednotliví svědkové v rámci své výpovědi uvedli, je nesprávná, některé údaje jsou opominuty, jiné jsou podány zkresleně“, že „důkazy které byly v řízení provedeny, jsou uvedeny nesprávně, některé jsou pominuty, jiné jsou podány zkresleně“; že „hodnocení důkazů je provedeno zcela jednostranně, účelově jsou opomíjeny důkazy svědčící žalobkyni a zcela nepřiměřeně je akcentováno na důkazy svědčící žalovanému“; že některé pasáže odůvodnění rozsudku jsou fakticky převzaty z vyjádření žalovaného, působí dojmem jejich opsání – v odůvodnění zcela absentuje hodnocení soudu“. Současně namítá, že z provedených důkazů je „naprosto zřejmé, že žalobkyně se zůstavitelem sdíleli společnou domácnost

a jsou naplněny požadavky podle ust. § 475 odst. 1 obč. zák.“ a že „je-li hodnocení důkazů extrémně nelogické a nevyplývá-li z provedených důkazů, je možno konstatovat, že v důsledku tohoto postupu jsou posuzované otázky řešeny v rozporu s hmotným právem.“ Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl, aby dovolání bylo „odmítnuto jako nepřípustné … případně zamítnuto jako nedůvodné“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že jeho „hodnocení důkazů naprosto neodpovídá skutečnosti a je v rozporu s důkazy, které byly v řízení provedeny; že „v podstatě účelově, aby se věcí nemusel příliš zaobírat, jedná se o záležitost skutkově náročnou, v podstatě chytil jeden údaj, navíc jej nesprávně vyložil (v zásadě opak je pravdou), a použil jej k tomu nejjednoduššímu co bylo, rozsudek soudu prvého stupně potvrdit“. Dále namítá, že se odvolací soud „nevypořádal“ s jejími námitkami uvedenými v odvolaní proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména že „reprodukce toho, co jednotliví svědkové v rámci své výpovědi uvedli, je nesprávná, některé údaje jsou opominuty, jiné jsou podány zkresleně“, že „důkazy které byly v řízení provedeny, jsou uvedeny nesprávně, některé jsou pominuty, jiné jsou podány zkresleně“; že „hodnocení důkazů je provedeno zcela jednostranně, účelově jsou opomíjeny důkazy svědčící žalobkyni a zcela nepřiměřeně je akcentováno na důkazy svědčící žalovanému“; že některé pasáže odůvodnění rozsudku jsou fakticky převzaty z vyjádření žalovaného, působí dojmem jejich opsání – v odůvodnění zcela absentuje hodnocení soudu“. Současně namítá, že z provedených důkazů je „naprosto zřejmé, že žalobkyně se zůstavitelem sdíleli společnou domácnost a jsou naplněny požadavky podle ust. § 475 odst. 1 obč. zák.“ a že „je-li hodnocení důkazů extrémně nelogické a nevyplývá-li z provedených důkazů, je možno konstatovat, že v důsledku tohoto postupu jsou posuzované otázky řešeny v rozporu s hmotným právem.“

I když žalobkyně v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu soudu též nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice jen skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobkyně pro posouzení věci významné. Žalobkyně tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.

Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů

a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyplývá, že advokátce zastupující v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 1.550,- Kč

a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.625,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokátky, která žalovaného v dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2005

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru