Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 2007/2020Usnesení NS ze dne 17.03.2021

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Promlčení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2007.2020.1
Dotčené předpisy

§ 32 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 2007/2020-367

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně K. S., narozené dne XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o 1 860 986,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 67/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2019, č. j. 17 Co 236/2018, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 22 C 67/2012-298, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 860 968,40 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se žalobou ze dne 6. 6. 2008 domáhala po žalované původně náhrady škody v celkové výši 5 155 000 Kč způsobené nesprávným úředním postupem v řízení o restitučním nároku, který uplatnila původní žalobkyně B. K. Žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody představoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku průtahů v restitučním řízení a dále náhradu škody spočívající v ušlém zisku, neboť nemovitosti, jejichž vydání se právní předchůdkyně žalobkyně domáhala, jí nemohly být po dobu 15 let neskončených – správního i soudního – řízení původní oprávněnou osobou využívány a byly nadále užívány a pronajímány osobou povinnou. V průběhu řízení pak žalobkyně blíže specifikovala své uplatněné nároky, a to jak ve vztahu k Ministerstvu spravedlnosti (za průtahy v restitučním řízení) tak vůči Ministerstvu zemědělství (v podobě ušlého zisku). Část nároků směřujících vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti byla vyloučena k samostatnému projednání a poté, co v této věci rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 3. 2015 pod č. j. 17 Co 79/2015-2205, kdy změnil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 30. 6. 2014, č. j. 22 C 67/2012-182, tak, že řízení se nezastavuje, žalobkyně blíže specifikovala svá skutková tvrzení a přesně vymezila, že požaduje po žalované úhradu částky 1 860 986,40 Kč z titulu náhrady škody, přičemž žalovaná částka představuje ušlé nájemné za dobu přesně vymezenou (konkrétně za období 25. 8. 1991 – 28. 7. 1992, 13. 2. 1993 – 2. 10. 1993 a 15. 2. 1994 – 13. 11. 1998), kdy své nemovitosti nemohla užívat. Ve zbývající části bylo řízení usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 12. 2017, č. j. 22 C 67/2012-269, zastaveno. Odvolací soud následně odkázal na průběh řízení, jak byl popsán v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Po právní stránce odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II ÚS 2635/15, považoval za neudržitelný závěr vyslovený soudem prvního stupně, že v dané věci uplatněná škoda, spočívající v ušlém zisku za pronájem nemovitostí, byla vyvolána primárně jednáním povinné osoby, nikoliv nečinností státu, a že tedy není dána příčinná souvislost mezi porušením povinností státu spočívajících v průtazích soudního řízení a vznikem ušlého zisku žalobkyni. Navzdory právě uvedenému považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný, a to z důvodu promlčení žalobou uplatněného práva. Jak již bylo výše uvedeno, předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého zisku, a to za ušlé nájemné za dobu od 25. 8. 1991 do 28. 7. 1992, za období od 13. 2. 1993 do 2. 10. 1993 a od 15. 2. 1994 do 13. 11. 1998, tedy celkem za 2 184 dnů ušlého nájemného, tak, jak svůj nárok žalobkyně specifikovala ve svém podání ze dne 30. 3. 2017, doručeném soudu prvního stupně dne 31. 3. 2017. Odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, jež výše citovaným nálezem Ústavního soudu nebyly dotčeny. Nárok oprávněné osoby na náhradu ušlého zisku uplatněný vůči povinné osobě jako škoda vzniklá porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb. není nárokem vycházejícím z vlastnického práva k vydávané věci a pro posouzení tohoto nároku není rozhodný okamžik, ke kterému se oprávněná osoba stala vlastníkem věci, o jejíž vydání šlo. Oprávněná osoba je oprávněna se takového nároku na náhradu ušlého zisku domáhat vůči povinné osobě bez zřetele k tomu, zda dosud probíhá řízení v restituční věci, v němž oprávněná osoba uplatnila vůči povinné osobě právo na vydání věci. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí poukázal na závěry, které k této problematice zaujal již v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 162/98 a konstatoval, jakkoliv je zřejmé, že spor o náhradu ušlého zisku vzniklého porušením povinnosti vydat včas věc podle zákona č. 87/1991 Sb. zahájený oprávněnou osobou vůči povinné osobě za trvání restitučního řízení je závislý na výsledku restitučního řízení (v němž se meritorně řeší jedna z otázek, jež má povahu otázky předběžné ve sporu o náhradu ušlého zisku), nic to nemění na závěru, že možnost domáhat se náhrady ušlého zisku vůči povinné osobě (a zabránit tím i případnému promlčení tohoto nároku) má oprávněná osoba i v průběhu restitučního řízení. Tento závěr Nejvyššího soudu nebyl dotčen právními závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II ÚS 2635/15, tudíž lze dospět k závěru, že oprávněná osoba je oprávněna se domáhat náhrady škody v podobě ušlého zisku vůči státu v době, kdy dosud probíhá restituční řízení ohledně nároku oprávněné osoby na vydání věci, a tím zabránit promlčení nároku na náhradu škody.

Odvolací soud s ohledem na vznik škody odkázal jednak na § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jednak na § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. K počátku běhu promlčecí lhůty dle úpravy účinné před 15. 5. 1998 stačilo, aby předchůdkyně žalobkyně měla povědomost o vzniku škody. Tuto povědomost měla předchůdkyně žalobkyně nepochybně již v době, kdy jí povinná osoba odmítla předmětné nemovitosti vydat, neboť v té době již jí muselo být zcela zřejmé, že v důsledku nemožnosti užívat nemovitosti, na které měla restituční nárok, jí vznikala škoda v podobě ušlého zisku, když tyto nemovitosti nemohla užívat a eventuálně je pronajímat. Sama žalobkyně ve svém uplatněném nároku na náhradu škody vůči Ministerstvu zemědělství ze dne 2. 7. 2004 poukazovala na rozhodnutí vydané Ministerstvem zemědělství, Pozemkovým úřadem Jihlava ze dne 20. 2. 2003, č. j. PÚ – 1/10/8/91-202/1, a současně v tomto podání poukazovala na skutečnost, že restituční řízení bylo zahájeno dne 25. 6. 1991 a trvalo více než 12 let, když v mezidobí došlo ze strany správního orgánu k nedůvodným průtahům při vyřizování této věci. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně si nejpozději (pro ni nejpříznivější doba) v červenci 2004 musela být vědoma toho, že jí požadované nemovitosti jí vydány nejsou, že jsou zde průtahy při rozhodování věci správními orgány (z jejího pohledu) a že nemovitosti užívat nemůže, nemůže je pronajímat, v důsledku čehož jí vzniká škoda v podobě ušlého zisku. Musela si být vědoma toho, jak dlouho restituční řízení, a to před správními orgány, trvá. Žalobkyně již tedy přinejmenším, jak dovodil soud prvního stupně, v červenci 2004 mohla uplatnit svůj nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku vůči žalované, aby tak zabránila promlčení svého nároku, a pokud žalobu podala až dne 6. 6. 2008 a žalovaná vznesla námitku promlčení, je třeba uzavřít, že vznesená námitka promlčení je důvodná, a proto nárok žalobkyně byl ve shodě se soudem prvního stupně odvolacím soudem shledán jako promlčený. Dle názoru odvolacího soudu neexistují žádné skutečnosti, pro které by bylo možno shledat námitku promlčení vznesenou žalovanou jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Právní předchůdkyni žalobkyně nic nebránilo v tom, aby svůj nárok na náhradu škody vůči žalované uplatnila a žalovaná nečinila nic, čím by se mohla podílet na promlčení nároku žalobkyně.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného práva i práva procesního, při němž se odvolací soud odchýlil od vlastní judikatorní praxe a že právní otázka (zejména promlčení) měla být řešena jinak, totiž nepřiznáním účinnosti námitce promlčení, kterou žalovaná strana vznesla“. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka vůči rozhodnutí vymezuje následující námitky:

1. Odvolací soud pominul, že soudní judikatura přijímá možnost, aby námitka promlčení byla odmítnuta, je-li v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99. Uvádí, že závěry daného rozhodnutí se vztahují i na její věc, přičemž poukazuje na délku řízení, jež přesáhlo 11 let. Pokud nyní žalovaná po tak extrémně dlouhé době vznesla námitku promlčení, nelze než dovodit, že jde o typově shodný případ.

2. Dovolatelka cituje závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, přičemž v souvislosti s tímto rozhodnutím nekonkretizuje jakoukoliv námitku ve vztahu k nyní projednávané věci.

3. Odvolací soud neaproboval právní posouzení soudu prvního stupně vztahující se k rozsudku velkého senátu, neboť byl podle hodnocení Ústavního soudu ústavně nekonformní. Přesto po shrnutí skutkových zjištění o délce celého řízení dospěl k obtížně přijatelnému závěru o tom, že žalobkyně měla přistoupit k žalobě proti osobě povinné. Takové právní hodnocení je dle dovolatelky nepřijatelné.

4. Stát v občanskoprávních vztazích nepožívá vrchnostenského postavení, nýbrž při zásadě rovnosti účastníků má stejné postavení jako druhý účastník. Postoj žalované je pod tímto prizmatem nutno hodnotit jako zneužití práva.

5. Právní hodnocení odvolacího soudu nerespektuje hledisko posouzení konkrétního případu a je lidsky nepřijatelné.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že z judikatury dovolatelkou citované vyplývá, že uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V žádném případě nelze (paušálně) posuzovat námitku promlčení ze strany státu za nemravnou. V posuzovaném případně má navíc žalobkyně, která byla i právní zástupkyní její předchůdkyně, právní vzdělání a musela tak lhůty pro řádné uplatnění nároku u soudu znát, přičemž žádná konkrétní překážka, která by jí bránila ve včasném uplatnění nároku u soudu, nebyla zjištěna (a ani tvrzena). Žalovaná se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Odepření práva uplatnit námitku promlčení by v daném případě bylo významným zásahem do principu právní jistoty. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právní vzdělání podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“

Ve vztahu k přípustnosti dovolání vymezené dovolatelkou dovolací soud připomíná, že ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Dovolatelka jako první důvod přípustnosti uvedla, že se odvolací soud odchýlil od vlastní judikatorní praxe. Takovéto vymezení přípustnosti neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání předpokládaných § 237 o. s. ř. Krom toho dovolatelka nijak nekonkretizuje, jakým způsobem, se odvolací soud měl od vlastní judikatorní praxe odchýlit.

Dále dovolatelka přípustnost dovolání spatřuje v tom, že otázka promlčení práva měla být odvolacím soudem řešena jinak. Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek dovolatelky, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá.

Námitkami výše vymezeným pod body 2 až 5 dovolatelka nijak nekonkretizuje otázky, které by měly být předmětem dovolacího přezkumu, ani se nikterak nezabývá splněním předpokladů přípustnosti. V tomto rozsahu tak dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Krom toho námitka výše vymezená pod bodem 3 plyne ze zjevného nepochopení odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud nedospěl k závěru, že se dovolatelka měla náhrady tvrzené škody domáhat proti povinné osobě, jak dovolatelka namítá. Naopak právě tento závěr shledal odvolací soudu rozporným s výše citovaným nálezem Ústavního soudu. Uvedeným nálezem však nebyly dotčeny závěry ohledně běhu promlčecí lhůty. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že dovolatelce (resp. její právní předchůdkyni) nic nebránilo v tom, aby se práva na náhradu škody domáhala již v průběhu restitučního řízení.

Z obsahu námitky výše vymezené pod bodem 1 plyne, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od dovolatelkou citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Dovolací soud předně podotýká, že ve své judikatuře již dospěl k závěru, dle nějž v případě promlčení práva na náhradu majetkové škody není konec průtažného řízení nikterak významný. Významné je pouze to, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Mezi právem na náhradu nemajetkové újmy a právem na náhradu újmy majetkové je nezbytné při posouzení vznesené námitky promlčení rozlišovat. Dle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk pro nemajetkovou újmu platí: „Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.“ Ve vztahu k právu na náhradu majetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem se obdobný korektiv neuplatňuje. Pro posouzení námitky promlčení tak je třeba vycházet z § 32 odst. 1 věty první OdpŠk: „Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3767/2015).

Závěr odvolacího soudu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty je v souladu s právě uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Ve vztahu k případnému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ustálená judikatura Nejvyššího soudu uvádí, že námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014).

Dovolatelka spatřuje rozpor s dobrými mravy v tom, že žalovaná vznáší námitku promlčení za situace, kdy restituční řízení trvalo 11 let, což považuje za délku extrémně dlouhou. Jak přiléhavě vysvětlil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, postup žalované žalobkyni nijak nebránil v tom, aby své právo v průběhu promlčecí lhůty uplatnila. Z hlediska výše citované judikatury tak nelze námitku promlčení považovat za rozpornou s dobrými mravy. Odvolací soud se tudíž ani v tomto závěru nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 3. 2021

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru