Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1985/2020Usnesení NS ze dne 08.07.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1985.2020.2
Dotčené předpisy

§ 5 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1985/2020-201

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně OPPORTUNITY, spol. s r. o., identifikační číslo 44015208, se sídlem v Brně, Sedláčkova 2559/10, zastoupené JUDr. Robertem Pelikánem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 22/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 11 Co 341/2019-164, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2019, č. j. 17 C 22/2016-134, nepřipustil změnu žaloby ze dne 18. 6. 2019 (výrok I rozsudku), zamítl žalobu o zaplacení 5 237 447 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II rozsudku) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok III rozsudku).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).

Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 Cm 58/99 (dále jen „posuzované řízení“) a s tím spojené povinnosti platit úroky z prodlení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Žalobkyně v dovolání zpochybňuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, na nějž odvolací soud zcela přiléhavě v projednávané věci poukázal a podle jehož závěrů „stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající v zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli nesprávný úřední postup soudu“ s tím, že by danou otázku měl dovolací soud nyní vyřešit jinak.

K uvedené problematice se shodně Nejvyšší soud vyjádřil i v usnesení ze dne 24. 11. 2004, sp zn. 25 Cdo 1421/2004, nebo ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1812/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 4196/16. Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud rovněž přihlásil i v rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také v usnesení ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 6077/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2663/19.

Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku nyní vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak. Je-li zákonnou povinností platit věřiteli vedle jistiny též úrok z prodlení, je výlučnou a určující příčinou vzniku takové povinnosti zákonem předjímané prodlení dlužníka a nikoliv nesprávný úřední postup soudu spočívající v nepřiměřené délce řízení, s nímž se pojí (toliko) nejistota ohledně výsledku sporu, v němž navíc bylo již existující (a trvající) právo věřitele na úhradu jistiny dluhu a jeho příslušenství toliko deklarováno.

Odkaz žalobkyně na blíže konkretizované rozsudky Nejvyššího soudu, týkající se výkladu teorie adekvátní příčinné souvislosti nejsou v poměrech dovoláním předestřené otázky namístě již proto, že právně relevantními příčinami nejsou kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (právě proto se hovoří o tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Nepřiměřená délka soudního řízení však není relevantní skutečností, s níž právní normy spojují vznik povinnosti platit úrok z prodlení. Jakkoliv žalobkyně obsáhle odkazuje na uznávané závěry nauky, činí tak bez odpovídajícího průmětu do skutkových poměrů založených objektivně existujícím prodlením dlužníka vůči svému věřiteli. Rovněž odkaz na teorii ochranného účelu právní normy (ovšem bez uvedení toho, které konkrétní ustanovení měla dovolatelka na mysli) není přiléhavý. Řečeno stručně: průtahy na straně soudu nezakládají, slovy dovolatelky, kauzální vazbu ve vztahu k povinnosti dlužníka platit úroky z prodlení a ani nepředstavují příčinu (jednu z příčin), která vede k jejich vzniku, natož příčinu podstatnou.

Žalobkyní předkládaný výklad činící stát v popisovaném případě byť jen částečně odpovědným za výsledek řízení ve vazbě na jeho délku je třeba – za pomocí redukce ad absurdum – odmítnout i proto, že by zcela nepřípustně stimuloval dlužníky k protiprávnímu jednání v podobě prodlení s plněním peněžitého dluhu, a to v přesvědčení, že za určitých okolností by jeho důsledky mohly být přeneseny na stát. Ústavně garantované právo žalobkyně obrátit se v posuzovaném řízení na soud (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) nijak zkráceno nebylo a rovněž i otázka účinků zápočtu v původním řízení bez dalšího neměla vliv na vyloučení odpovědnosti státu za škodu podle čl. 36 odst. 3 téhož předpisu. Žalobkyně však uplatnila nárok na náhradu takové škody, která nebyla v příčinném vztahu k jinak zjištěnému nesprávnému úřednímu postupu soudů, což nakonec představovalo překážku pro to, aby žalobě bylo vyhověno.

Na další dovolatelkou vymezené otázce (týkající se promlčení nároku a související překvapivosti řešení uvedené otázky) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (zde v podobě absence příčinné souvislosti) nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 7. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru