Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1976/2020Rozsudek NS ze dne 19.11.2020

HeslaOdpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Neplatnost právního úkonu
Neplatnost právního jednání (o. z.)
Neplatnost smlouvy
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Notářský zápis
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1976.2020.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1976/2020-290

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce C. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 151, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované M. F., notáře se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 3, o 22 769 588 Kč s příslušenstvím a o 60 504 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 144/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 62 Co 266/2019-248, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 28 C 144/2017-105, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do skončení insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 11557/2011 (výrok I), co do částky 180 728,40 Kč řízení zastavil (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 22 769 588 Kč s příslušenstvím a částky 60 504 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V).

2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V tak, že nepřiznal vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).

3. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované v záhlaví uvedené částky, jakožto náhrady škody představující ztrátu pohledávky ve výši 22 769 588 Kč vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu notáře spočívajícího ve vadném sepsání notářského zápisu. Dále se v řízení domáhal částky 241 232,40 Kč jakožto náhrady nákladů v řízeních, v nichž se neúspěšně pokoušel vymáhat pohledávku na základě notářského zápisu. Tato částka sestává z částky 48 000 Kč, coby odměny notáře za sepis notářského zápisu, částky 50 000 Kč, jako zálohy na náklady insolvenčního řízení vedeného proti R. M., částky 2 000 Kč jako zaplaceného soudního poplatku v rámci insolvenčního řízení vedeného proti R. M., částek 2 x 5 000 Kč jako soudních poplatků v rámci incidenčního sporu v insolvenčním řízení vedeného proti R. M. a částky 130 728,40 Kč odpovídající náhradě exekučního řízení vedeného proti A. T. Následně vzal žalobce žalobu zpět co do částky 50 000 Kč představující zálohu na náklady insolvenčního řízení vedeného proti R. M. Dále vzal žalobu zpět co do částky 130 728,40 Kč odpovídající náhradě exekučního řízení vedeného proti A. T., neboť tuto částku žalovaná žalobci po podání žaloby uhradila.

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 17. 3. 2009 sepsal vedlejší účastník na straně žalované M. F., jakožto notář, notářský zápis, sp. zn. N XY (dále jen „notářský zápis z roku 2010“) s účastníky – žalobcem jakožto věřitelem a dlužníkem R. M. a spoludlužníky K. M., A. T. a J. N. Předmětem notářského zápisu bylo uznání závazku, dohoda o splácení závazku dlužníky na základě účastníky předložené dohody o narovnání splácení dluhu uzavřené mezi žalobcem jakožto věřitelem a R. M. jakožto dlužníkem dne 10. 3. 2010 (dále jen „dohoda o narovnání“) a na základě dohody o přistoupení k závazku (třikrát) uzavřené dne 10. 3. 2010 mezi žalobcem jako věřitelem a K. M., J. N. a A. T. jako dlužníky. Tato dohoda o narovnání ze dne 10. 10. 2010 a dohody o přistoupení k závazku z téhož data nahradily vzájemná sporná práva a povinnosti dle notářského zápisu sepsaného M. F., notářem dne 21. 12. 2007, sp. zn. N XY, NZ XY, a notářského zápisu sepsaného jeho zástupkyní E. K., notářskou kandidátkou dne 12. 12. 2008, sp. zn. N XY, NZ XY (dále jen „původní notářské zápisy“). Notářský zápis z roku 2010 pak obsahoval dohodu o přímé vykonatelnosti notářského zápisu.

5. Vzhledem k tomu, že dlužník a spoludlužníci dohodu za podmínek v notářském zápise z roku 2010 uvedených nesplnili, podal žalobce v souvislosti s tímto notářským zápisem jakožto exekučním titulem návrh na nařízení exekuce. Exekuční řízení byla vedena u Exekutorského úřadu Praha 5, soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., v souvislosti s nařízenou exekucí Okresním soudem Praha – západ, Obvodním soudem pro Prahu 5 a Obvodním soudem pro Prahu 6. Exekuční řízení vedené pod sp. zn. 067 EX 6041/2010 proti povinné K. M. bylo zastaveno z důvodu materiální nevykonatelnosti. V rámci exekučního řízení nebylo vymoženo žádné plnění. V rámci exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 067 EX 6042/2010 proti povinnému R. M. nebylo v průběhu exekučního řízení vymoženo žádné plnění. Exekuční řízení vedené pod sp. zn. 067 EX 6043/2010 proti povinnému J. N. bylo zastaveno z důvodu, že předmětný notářský zápis nebyl způsobilým exekučním titulem. V rámci tohoto exekučního řízení nebylo vymoženo žádné finanční plnění. Exekuční řízení vedené pod sp. zn. 067 EX 6044/2010 bylo proti povinnému A. T. zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2016 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016 z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdy žalobce jakožto oprávněný neměl na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok z důvodu absolutní neplatnosti dohody o narovnání. V rámci tohoto exekučního řízení bylo vymoženo plnění ve výši 10 021,03 Kč. Tato částka byla použita na částečnou úhradu nákladů exekučního řízení. Na majetek dlužníka – K. M., R. M., J. N. byl prohlášen konkurz, přičemž žalobce do konkurzního řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 22 769 588 Kč. Konkurzní řízení ve vztahu ke K. M. a J. N. bylo zrušeno z důvodu nedostatku majetku. Pohledávka žalobce v konkurzním řízení vedeném proti dlužníku R. M. u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH XY INS XY ve výši 22 769 588 Kč byla považována za zjištěnou. Žalobce uhradil na soudním poplatku za návrh na zahájení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. XY ICM XY částku ve výši 10 000 Kč (2x 5 000 Kč). Touto žalobou se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka R. M. Tato žaloba byla zamítnuta z důvodu, že notářské zápisy byly sepsány v rozporu se zákonem, neboť neobsahovaly dobu plnění smluvní pokuty. Dále žalobce zaplatil částku ve výši 2 000 Kč jakožto soudní poplatek v souvislosti s vedeným insolvenčním řízením proti dlužníku R. M. u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. XY INS XY.

6. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalované v daném případě není dána, neboť zde absentuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem exekutora, jak byla žalobcem vymezena a vznikem případné škody. V posuzovaném případě, byť bylo v řízení zjištěno, že exekuční řízení byla v některých případech zastavena z důvodu materiální nevykonatelnosti sepsaného notářského zápisu, je evidentně příčinná souvislost přetržena. Ke vzniku případné škody v majetkové sféře žalobce nedošlo v přímé příčinné souvislosti se sepsaným notářským zápisem, nýbrž v důsledku neplatnosti sjednané dohody o narovnání mezi žalobcem a dlužníkem R. M. včetně dohod o přistoupení k dluhu, uzavřených mezi žalobcem a spoludlužníky. Sám Městský soud v Praze v usnesení ze dne 19. 7. 2016, čj. 30 Co 223/2016-396, v rámci posouzení oprávněnosti zastavení exekuce proti povinnému A. T. na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2016, čj. 34 EXE 2355/2010-363, se zabýval platností dohody o narovnání, kterou měla být mezi účastníky daného vztahu narovnána sporná práva, a dospěl k závěru, že podle hmotného práva je tato dohoda absolutně neplatná. Městský soud v Praze shledal splnění nového závazku 2 jako podmínku odkládací podle § 36 odst. 2 obč. zák., přičemž naplněním této podmínky nastává povinnost zaplatit nový závazek 1. Odvolací soud hodnotil odkládací podmínku jako podmínku nemožnou, neboť povinný nemohl splnit závazek 2, pokud nebyl jasný jeho předmět, nebyla určena jeho výše. Podle § 36 odst. 1 obč. zák. se pak k takové podmínce nepřihlíží. Pokud se pak nepřihlíží k podmínce, ohodnotil odvolací soud dohodu o narovnání, na níž odkazoval notářský zápis z roku 2010, jako absolutně neplatnou. Z daného se proto podává, že jestliže předmětná dohoda o narovnání je absolutně neplatná, není příčinnou toho, proč žalobce se v rámci exekučních řízení nemohl domoci svého nároku, předmětný sporný notářský zápis, nýbrž samotná dohoda o narovnání jako taková, tedy její zmíněná neplatnost. I kdyby soud přistoupil na žalobní konstrukci, že příčinnou vzniku škody je sepsaný notářský zápis z roku 2010, musel by žalobce v rámci tohoto řízení prokázat, že nebýt „nesprávného úředního postupu notáře“, tedy nebýt předmětného sporného notářského zápisu, tak by se své pohledávky reálně proti dlužníkům domohl. Žalobce by tuto skutečnost však nemohl prokázat právě s ohledem na neplatnost předmětné dohody. Tedy jinak řečeno, žalobce by se svého plnění po dlužnících z titulu uzavřené dohody o narovnání (odhlédnuto od sepsaného notářského zápisu s přímou doložkou vykonatelnosti), nedomohl. Žalobce by nebyl sto svoji pohledávku vůči dlužníkům realizovat, tedy domoci se jí v rámci soudního řízení, právě s ohledem na neplatnost jejího hmotněprávního titulu.

7. Podkladem pro sepsání notářského zápisu z roku 2010 bylo souhlasné a dobrovolné prohlášení účastníků a předložení předmětné dohody. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti pak sám o sobě není zavazovacím důvodem ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Notáři proto nepřísluší v tomto směru zjišťovat existenci pohledávek, posuzovat jejich oprávněnost, jejich výši, ani způsob výpočtu úroků a smluvních pokut z předchozích závazkových vztahů věřitele a dlužníka. Notář toliko vtěluje do notářského zápisu dohodu účastníků, kterou chtějí být vázáni se svolením s přímou doložkou k vykonatelnosti. Je proto nepřiléhavá argumentace žalobce rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2217/2009, neboť se vztahuje na případ, kdy hmotněprávní závazek byl sjednán přímo před notářem a následně tento byl vtělen do notářského zápisu. V popsané věci notář přímo sepisoval předmětnou dohodu, což však posuzovaný případ není, když dohodu o narovnání účastníci dohody předložili vedlejšímu účastníkovi jakožto notáři, a tato byla notářským zápisem toliko deklarována, tzn. závazek, na který notářský zápis odkazoval, byl pouze deklarován. Popsané proto svědčí i o neexistenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu. Z důvodu neexistence odpovědnostního titulu představující nesprávný úřední postup a příčinnou souvislost soud žalobu nepovažoval za důvodnou.

8. Soud dále žalobu zamítl i pro další okolnost, kterou je předčasnost žaloby. Z provedeného dokazování vyšla najevo skutečnost, že pohledávka ve výši 22 769 588 Kč, kterou žalobce nárokuje jako škodu, byla v insolvenčním řízení určena za zjištěnou. V době rozhodování soudu prvního stupně insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH XY INS XY proti dlužníku R. M. dosud probíhalo. Proto bylo nárok žalobce nutné považovat za předčasný, neboť až ukončením insolvenčního řízení proti R. M. jakožto dlužníku a s tím spojená informace, v jaké skutečné (konečné) výši bude (popř. nebude) žalobce v rámci insolvenčního řízení uspokojen, bude případně známa i výše žalobcem tvrzené škody. Do doby skončení insolvenčního řízení je žaloba předčasně uplatněna pro důvod neexistence škody v majetkové sféře žalobce. Zásadně platí, že náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se poškozený vůči státu nemůže úspěšně domáhat z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při státním dozoru dříve, než mu vůbec majetková újma vznikla. Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem R 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, s tím, že v případě probíhajícího insolvenčního řízení na majetek dlužníka vedeného podle insolvenčního zákona, může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci insolvenčního řízení.

9. Odvolací soud se nejprve zabýval namítanou překvapivostí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž rozhodnutí překvapivým neshledal. Dále se zabýval námitkou žalobce, dle níž soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, konkrétně původními notářskými zápisy, které vyhotovil notář – vedlejší účastník, které byly vadnými pro nedostatky sjednané smluvní pokuty, přičemž následně došlo k řetězení pochybení vedlejšího účastníka vyhotovením předmětných notářských zápisů. Tyto skutečnosti neměly vliv na hmotněprávní posouzení věci, proto jestliže soud prvního stupně navrhované důkazy uvedenými notářskými zápisy neprovedl, postupoval z hlediska procesní ekonomie sporu správně a z hlediska nepotřebnosti takových důkazů naprosto přiléhavě.

10. Dle závěru odvolacího soudu předmětný notářský zápis z roku 2010 kombinoval jednak jednostranné prohlášení dlužníků R. M., K. M., J. N. a A. T. o uznání závazku, jednak procesní dohodu mezi účastníky závazkového vztahu (věřitelem a 4 dlužníky), ve které se povinní zavázali splnit svou povinnost podle již dříve založeného závazkového vztahu a svolili k vykonatelnosti ohledně této povinnosti. Dohoda o splnění dluhu nezaložila nový závazek, strany pouze sjednaly vykonatelnost závazku založeného dříve z jiného právního důvodu – jednak dohody o narovnání, uzavřené mezi žalobcem jakožto věřitelem a R. M. jakožto dlužníkem a tří dohod o přistoupení k závazku mezi žalobcem (jakožto věřitelem) a K. M., J. N. a A. T. (jakožto dlužníky). Tento zápis notář sepisoval podle shodného prohlášení účastníků. Je třeba dodat, že nebylo povinností notáře zkoumat hmotněprávní titul pohledávky ani jeho obsah.

11. K námitce žalobce stran původního pochybení notáře (vedlejšího účastníka na straně žalované) při sepisu původních notářských zápisů odvolací soud předeslal, že uzavřením dohody o narovnání, která byla uzavřena právě pro spornost dlužného plnění dosavadního závazku (žalobcem co do určitosti v původních notářských zápisech zpochybňovaný) zanikl a vznikl závazek nový. Uznáním závazku v předmětném notářském zápisu tak nebyl změněn obsah nového závazku z dohody o narovnání, došlo však k zajištění závazku z dohody o narovnání a dohod o přistoupení k závazku s tím, že učiněným prohlášením vznikla žalobci právní jistota a vyvratitelná právní domněnka o existenci a výši dluhu v té části, kde byl dostatečně určitě definován. Uvedená skutečnost se promítla zásadně pozitivně i do běhu promlčecí doby z hlediska vymáhání té části pohledávky, která byla co do důvodu i výše dluhu dostatečně určitá.

12. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal při sepisu úkonu (uznání závazku) a dohody (o způsobu splácení závazku) pochybení v činnosti notáře, pokud tento neupozornil na neurčité vymezení předmětu plnění vč. smluvního úroku, když je osobou právně vzdělanou a erudovanou, která je povinna s očekávatelnou a běžnou obezřetností a profesní zkušeností zhodnotit právní úkon, jehož písemné zachycení je po něm požadováno. Jak bylo již řečeno, nebylo povinností notáře zkoumat hmotněprávní titul pohledávky – dohody o narovnání, ani její obsah, nicméně pokud jeho prostřednictvím účastníci činili další navazující úkony – jednostranné uznání dluhu a dohodu o splácení dluhu, pak měl notář upozornit účastníky na očividné nedostatky požadovaných úkonů v návaznosti na dohodu o narovnání a rizika spojená s jejich neurčitostí z hlediska požadavku účastníků stran přímé vykonatelnosti. Odvolací soud přisvědčil odvolateli potud, že primárně měl notář účastníky (ve smyslu jeho podílu na veřejné moci) o nedostatcích poučit a případně oba úkony odmítnout podle § 53 NŘ. Odvolací soud tak uzavřel, že na straně žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

13. Naopak ve shodě se závěry soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že odpovědnost žalované nemůže být dána pro nedostatek příčinné souvislosti. Původní, zásadní a hlavní příčinou, proč došlo ke snížení majetkové sféry žalobce o částku 22 769 588 Kč, byla především skutečnost, že existoval dluh a nedošlo k jeho splnění – plnění peněžité pohledávky původním dlužníkem – R. M., kdy spornost výše závazku dlužníka a jeho zajištění byly řešeny uzavřením dohody o narovnání, která byla později shledána exekučním soudem absolutně neplatnou. Je tedy dosud nevyřešenou otázkou, jaká byla skutečná výše pohledávky žalobce. Uvedená neplatnost dohody o narovnání byla hlavní a podstatnou příčinnou nesprávného úředního postupu notáře, nicméně ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně jednoznačně vyplývá, že navíc vůči všem dlužníkům žalobce bylo zahájeno (mimo jiné) insolvenční řízení a v souvislosti se zjištěným úpadkem byl na jejich majetek prohlášen konkurz, kdy řízení bylo u tzv. vedlejších dlužníků – K. M., J. N. a A. T. zrušeno pro nedostatek majetku. Pokud jde o R. M., pohledávka žalobce byla přihlášena a žalobci byl rozvrhem přiznán podíl ve výši 148 590,83 Kč. Obsah veřejné listiny – předmětného notářského zápisu ze dne 17. 3. 2010 tak nebyl hlavní a zásadní příčinou, proč se snížil majetkový stav žalobce. Nezávisle na existenci předmětného notářského zápisu vznikla žalobci pohledávka za dlužníkem (R. M.), která se stala nedobytnou nikoliv v závislosti na škodní události – existenci notářského zápisu z roku 2010, ale v závislosti na nedostatečné určitosti „sporné“ pohledávky a jejího příslušenství, resp. jeho splatnosti a to z nově vzniklého závazku (nikoliv z úkonů vtělených do původních notářských zápisů), když další zásadní příčina tkví v nedobytnosti pohledávky v závislosti na nemajetnosti dlužníků. I když průběh a výsledek exekuce má jistý prvopočátek v pochybení notáře, snížení majetkového stavu žalobce se odvíjí od jiných, relativně samostatných skutečností, které nastaly zcela nezávisle na předmětném notářském zápisu. Nutno zmínit, že skutkové vymezení žaloby nebylo stavěno na tvrzení, že nesprávný úřední postup notáře měl dopad do majetkové sféry dlužníků, když nebýt tohoto nesprávného úředního postupu, dlužnici by byli solventní. Soudní praxe i právnická literatura v této souvislosti rozlišuje tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny (zejména fyzikální) příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245).

14. Se soudem prvního stupně se odvolací soud rovněž ztotožnil v tom, že ani další nezbytný atribut odpovědnosti žalované za škodu spočívající v otázce vzniklé škody není zřejmý za situace, kdy žalobce dosáhne částečného uspokojení své žalobou vymáhané pohledávky plněním insolvenčního správce dlužníka R. M. ve výši 148 590,83 Kč, když insolvenční řízení dosud nebylo skončeno.

II. Dovolání a vyjádření k němu

15. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a III napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení otázky účinků absolutně neplatné dohody, na to navazující otázky vad dokazování spočívajících v opomenutí důkazů a dále otázky příčinné souvislosti. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.

16. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil účinky absolutně neplatné dohody o narovnání. Odvolací soud vychází z toho, že dohodou o narovnání zanikly původní závazky založené v původních notářských zápisech a tyto závazky byly nahrazeny závazkem novým. Takové právní posouzení věci však nemůže obstát, neboť dohoda o narovnání ze dne 10. 3. 2010 byla v několika soudních řízeních posouzena pro svou neurčitost dle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatnou. Absolutně neplatné právní jednání ale nemá žádné právní účinky, proto neplatné narovnání nemohlo způsobit zánik v něm upravených sporných práv, jak zcela chybně presumuje odvolací soud. Jinými slovy tedy závazky z původních notářských zápisů nebyly dohodou o narovnání nijak dotčeny a nadále zůstávají zachovány ve své původní podobě s veškerými svými účinky. Odvolací soud však tyto závazky chybně považuje za zaniklé. Dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 919/2011, a ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo2709/2007. Uvedené pochybení mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v jeho důsledku došlo rovněž k odmítnutí provedení navržených důkazů, což mělo ve svém důsledku vliv rovněž na posouzení otázky příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu notáře a vzniku škody na straně žalobce.

17. Pokud jde o pochybení odvolacího soudu spočívající v nesprávném právním posouzení povahy důkazních návrhů žalobce, jedná se o důkaz původními notářskými zápisy. Závazky založené v těchto zápisech, tj. smlouvy zakládající pohledávky ve prospěch žalobce, trvaly i nadále, tj. i po jejich narovnání dohodou, resp. zakotvení v notářském zápisu z roku 2010, neboť jak narovnání, tak daný notářský zápis byly učiněny neplatně. Žalobcova pohledávka ve výši 22 769 588 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce nemůže v důsledku pochybení vedlejšího účastníka domoci, tedy ve skutečnosti vychází právě z právních úkonů učiněných formou původních notářských zápisů. Důvodem, pro který byla uzavírána dohoda o narovnání byla skutečnost, že vedlejší účastník udělal i v původních notářských zápisech zcela zásadní chybu. Chyba obou notářských zápisů spočívala v tom, že tyto neobsahovaly dobu plnění smluvní pokuty. Kvůli této vadě pak došlo k částečnému zastavení exekucí vedených pro pohledávky dle původních notářských zápisů co do vymáhání smluvní pokuty. S ohledem na skutečnost, že byly jednotlivé splátky dluhu (ať již v exekucích či mimo ně) započítávány i na předmětnou smluvní pokutu (a to přednostně), chtěli účastníci svůj vztah narovnat a prohlásit, že i přes vadné zakotvení v předmětných notářských zápisech, považují tuto smluvní pokutu za platnou; tudíž že na ní bylo započítáváno platně a celkový dluh z původních notářských zápisů tedy ke dni 10. 3. 2010 skutečně činí částku 22 769 588 Kč. Tato částka je zbylou částí původního dluhu (plynoucích z původních notářských zápisů), přičemž sestává z dosud neuhrazených jistin a smluvních pokut těchto dluhů kapitalizovaných ke dni 10. 3. 2010.

18. Žalobce však v rámci řízení nedostal prostor, aby mohl v tomto směru uvedené skutečnosti prokázat, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, považoval důkaz původními notářskými zápisy za nadbytečný a bezpředmětný, neboť dle něj závazky plynoucí z těchto zápisů byly nahrazeny dohodou o narovnání. Takové právní posouzení je však dle žalobce jednoznačně nesprávné a odvolací soud pochybil, když uzavřel, že by provedení těchto důkazů nemohlo mít vliv na hmotněprávní posouzení věci. V daném případě došlo k řetězení pochybení vedlejšího účastníka, který pro žalobce sepsal vadně původní notářské zápisy, v důsledku čehož byl žalobce nucen tyto vady právně zhojit (vyřešit sporné započítání splátek dluhu na neplatně sjednanou smluvní pokutou) a když se žalobce na vedlejšího účastníka, ve snaze zhojit vady vzniklé chybou vedlejšího účastníka, obrátil opět v roce 2010, tento pro něj znovu sepsal vadný a neplatný notářský zápis. Vedlejší účastník coby odborník v oblasti práva a při výkonu veřejné moci se tedy vůči žalobci opakovaně v téže věci (ve věci stejné pohledávky, resp. pohledávek) dopustil nesprávného úředního postupu. Dovolatel odkazuje na nález ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16 a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, a ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002. Neprovedení navržených důkazů původními notářskými zápisy soud též zatížil řízení takovou vadou, která se projevila v samotném rozhodnutí a vedla k jeho nesprávnosti.

19. Odvolací soud pochybil, když nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka nepovažoval za zásadní a hlavní příčinu vzniku škody na straně žalobce. Naopak byl to právě vedlejší účastník a jeho nesprávný úřední postup, kdo způsobil, že se žalobce nemůže domáhat své pohledávky. Kdyby vedlejší účastník v původních notářských zápisech nepochybil, tj. kdyby nesjednal vadně smluvní pokutu, nedošlo by následně k částečnému zastavení exekucí vedených pro vymožení daných půjček a žalobcovy pohledávky by nebyly sporné. V důsledku nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka však došlo ke vzniku pochybností zejména o výši žalobcových pohledávek a bylo třeba tuto pochybnost odstranit. K tomu měla sloužit dohoda o narovnání a notářský z roku 2010. Jenže vedlejší účastník svůj nesprávný úřední postup, kterého se vůči žalobci dopustil, nenapravil, neboť i notářský zápis z roku 2010 sepsal vadně. Je pravdou, že tento notářský zápis navazoval na vadně sepsanou dohodu o narovnání, jenže vedlejší účastník byl v rámci své činnosti povinen žalobce upozornit na skutečnost, že je narovnání, jehož zakotvení žalobce požaduje, v této podobě neurčité a poučit ho o právních následcích. To však vedlejší účastník neučinil. Žalobce se v daném případě spolehl na profesionalitu vedlejšího účastníka a očekával, že tento sepíše takový notářský zápis, který bude zcela bezvadný, a to jak po stránce formální, tak i materiální. Ostatně právě takovou službu si u vedlejšího účastníka objednal a zaplatil za ni. Je rozdíl oproti případu, v němž by vedlejší účastník např. pouze ověřil pravost podpisu účastníků na jejich dohodě, přičemž tato dohoda se posléze ukázala neplatnou z důvodu vad jejího obsahu. V daném případě totiž vedlejší účastník garantoval předmětným notářským zápisem, že závazek, v něm obsažený, bude řádně vykonatelný, tj. vymahatelný. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2734/2016.

20. Kdyby vedlejší účastník postupoval bezvadně a správně, žalobce by nyní nepochybně disponoval exekučním titulem znějícím na částku 22 769 588 Kč s příslušenstvím. Otázka solventnosti dlužníků je až věcí další a jako taková nebyla soudy ani zjišťována, neboť ve věci výše škody, která žalobci vznikla, ani nebylo vedeno dokazování, když bylo konstatováno, že žalovaný za škodu žalobce neodpovídá, neboť mezi nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka a vznikem škody na straně žalobce není dána příčinná souvislost.

21. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

23. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, která by dle jeho názoru splňovala kritéria uvedená v § 237 o. s. ř. Dále vedlejší účastník uvádí, že žalobce se rozhodl uzavřít dohodu o narovnání, kterou měla být narovnána sporná práva mezi stranami závazku. Tuto dohodu o narovnání však nesepsal vedlejší účastník jako notář, ale byla sepsána advokátní kanceláří Brož, Sedlatý s.r.o. Skutečnost, že dohoda o narovnání byla posouzena jako neplatná, byla důvodem nevymahatelnosti nároku žalobce. Podstatná je tedy skutečnost, že dohodu nesepsal notář, ale třetí subjekt. Dohodou o narovnání tak došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi notářskými zápisy a vznikem škody. Neplatnost této dohody byla zásadní příčinou vzniku škody. Pokud by dohoda byla sepsána právně správně, pak by žalobci žádná škoda nevznikla. Tvrzená vada původních notářský zápisů neměla vliv na platnost dohody o narovnání. Další nezávislou příčinou nedobytnosti pohledávky byla nemajetnost dlužníka. Tvrzení dovolatele ohledně přiznání účinků neplatnému právnímu jednání odvolacím soudem jsou účelová. Odvolací soud se danou otázkou zabýval pouze v souvislosti s příčinnou souvislostí. Ani námitka ohledně opomenutých důkazů není důvodná. V daném případě bylo prokázáno, že původní notářské zápisy nemají vliv na hmotněprávní posouzení věci. Nadto předmětem původního řízení byla náhrada škody způsobená nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka při sepisu notářského zápisu z roku 2010. Dovolatel se nyní v dovolacím řízení snaží postavit svou argumentaci o vzniku škody odkazem na již dříve sepsané notářské zápisy, které pro posouzení vzniku škody ve zde řešené věci nejsou relevantní. Vedlejší účastník navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

25. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

26. Ve vztahu k části dovolání, jíž dovolatel napadá výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároků žalobce na náhradu škod, které spatřoval v zaplacení částky 48 504 Kč notáři a v úhradě nákladů řízení ve výši 2 000 Kč a dvakrát 5 000 Kč, není dovolání přípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tyto nároky, jež představují předmět řízení, nepřesahují částku 50 000 Kč.

27. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 22 769 588 Kč, jež měla spočívat v nevymahatelnosti pohledávky vůči dlužníku R. M. a spoludlužnících K. M., J. N. a A. T., přičemž shledal dovolání přípustným pro řešení otázky příčinné souvislosti, jež v obdobných skutkových souvislostech dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Další dovolatelem vymezené otázky (účinky absolutně neplatné dohody a opomenuté důkazy) jsou otázkami závislými na vyřešení otázky příčinné souvislosti.

IV. Důvodnost dovolání

28. Dovolání není důvodné.

29. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.

30. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přerušení kauzálního řetězce ve vztahu k původním notářským zápisům.

31. V rozsudku ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, Nejvyšší soud ve vztahu k problematice kauzálních řetězců uvedl: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.

32. Právní teorie ve vztahu k otázce přerušení kauzálního řetězce uvádí: „Přerušení či přetržení kauzálního řetězce má symbolicky znázorňovat, že při zkoumání jednotlivých příčin nemůžeme postupovat stále dále. Kauzální působení není nekonečné, při hledění nazpět musíme dojít k bodu, za nějž již dále při pátrání po podmínkách nepokračujeme. Jinak bychom dospěli k tomu, že se okruh podmínek nutných pro následek rozšiřuje až do nekonečna. Takové řetězení je ovšem pro určení právní odpovědnosti zavádějící. Z toho důvodu se v právu objevují teorie, které hledají bod, příčinu, za niž dále v řetězení příčin nelze pokračovat. (...) Koncept přerušení kauzálního řetězce lze chápat tak, že jedna podmínka je tzv. „přebita“ jinou podmínkou, a to přinejmenším z právního hlediska. Tato nová podmínka je přitom pro vznik újmy rozhodující a je způsobilá působit jako podmínka výlučná a samostatná. Následkem je limitace odpovědnosti a limitace kauzálního působení, a to řadou základních přerušení příčinného řetězce. Při přičítání odpovědnosti je nutné mít stále na zřeteli tento limit kauzálního působení, kterým se přerušuje kauzální řetězec, mluvíme o tzv. novus actus intervenci (novus actus interveniens).“ (srov. DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš. Kauzalita v civilním právu se zaměřením na medicínskoprávní spory. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2016, s. 82–83. ISBN 978-80-87439-27-2.)

33. V nyní posuzované věci pro posouzení příčinné souvislosti ve vztahu k původním notářským zápisům bylo podstatné, že účelem dohody o narovnání bylo odstranění spornosti pohledávek, jež plynula z dovolatelem tvrzených vad původních notářských zápisů. Při uzavírání dané dohody byly stranám závazku dovolatelem tvrzené vady původních notářských zápisu známy. Byla zde společná vůle (věřitele, dlužníka i přistupitelů k dluhu) dané vady napravit. Pokud by dohoda o narovnání byla uzavřena platně, nemohla by vzniknout škoda spočívající v nevymahatelnosti pohledávky vůči dlužníku, již by bylo možno spojovat s původními notářskými zápisy. Došlo-li navzdory společné vůle stran k dalším pochybením (ať už při uzavíraní dohody či při následném postupu notáře při sepisu notářského zápisu), je třeba z hlediska právního posouzení příčinné souvislosti spojovat tvrzenou škodu právě s těmito pochybeními. Pokud by měla být příčinná souvislost spatřována i v pochybeních, která nastala při sepisu původních notářských zápisů, je dle výše uvedené teorie a ustálené judikatury nezbytné, aby byl kauzální řetězec úzce propojen. Tedy aby tato tvrzená skutečnost byla nezbytnou podmínkou vzniku té skutečnosti, která je bezprostřední příčinou vzniku škody. Spatřuje-li takovéto propojení dovolatel v tom, že z důvodu pochybení notáře při sepisu původních notářských zápisů byla uzavírána dohoda o narovnání, není takovéto tvrzení pro zachování kauzálního řetězce tvrzením dostatečným. Samotná dohoda o narovnání totiž není bezprostřední příčinou vzniku tvrzené škody. Právě naopak tato dohoda měla vzniku tvrzené škody zabránit. Bezprostřední příčinou jsou, jak bylo uvedeno výše, pochybení, která nastala při uzavírání dohody o narovnání (neurčitě sjednaná výše pohledávek, případně nesprávný úřední postup notáře spočívající v tom, že o této vadě smluvní strany nepoučil). Pro zachování kauzálního řetězce ve vztahu k pochybením při sepisu původních notářských zápisů (příčina vzdálenější) je významná otázka, zda tato pochybení byla nutnou podmínkou k tomu, aby došlo k těm pochybením, která nastala při sepisu dohody o narovnání (bezprostřední příčina vzniku škody). Pouze tehdy by byl kauzální řetězec zachován. Takováto souvislost však nebyla dovolatelem ani tvrzena, neboť daná pochybení jsou zcela odlišného charakteru. Při sepisu původních notářských zápisů byla chyba v tom, že nebyla sjednána splatnost příslušenství pohledávek. Toto pochybení nebylo příčinou neurčitého sjednání výše pohledávek v dohodě o narovnání. Jinak řečeno, pochybení notáře při sepisu původních notářských zápisů sice mohlo být důvodem toho, aby byla uzavírána dohoda o narovnání, avšak při uzavírání této dohody došlo k pochybením zcela jiným (odlišným) a nezbytně nutně k nim dojít nemuselo. V takovém případě dochází k přerušení kauzálního řetězce, neboť nová pochybení působí již jako příčina samostatná (výlučná).

34. V případě námitek dovolatele ohledně účinků absolutně neplatné dohody o narovnání, při jejímž řešení se dle dovolatele měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatel pomíjí, že tvrzeného nároku se vůči žalované nedomáhá z titulu platného smluvního závazku, ale z titulu náhrady škody. Odvolací soud se dohodou o narovnání zabýval z důvodu posouzení příčinné souvislosti, přičemž, jak bylo vysvětleno výše, dospěl ke správnému závěru ohledně přetržení kauzálního řetězce. Otázka, zda neplatná dohoda je způsobilá nahradit původní závazek, je pro účely tohoto posouzení zcela nerozhodná.

35. Rovněž námitky ohledně opomenutých důkazů dovolatel staví na chybném posouzení výše uvedené otázky přerušení kauzálního řetězce. Soudy nižších stupňů však již na základě tvrzení dovolatele dospěly ke správnému závěru o přerušení kauzálního řetězce. Z toho důvodu bylo provádění důkazů danými notářskými zápisy nadbytečným, neboť ani v případě prokázání dovolatelem tvrzených skutečností by tím závěr soudu nemohl být změněn.

36. Dále se dovolací soud zabýval otázkou příčinné souvislosti postupu notáře při vyhotovení notářského zápisu z roku 2010 s tvrzenou škodou. Odvolací soud závěr o vyloučení příčinné souvislosti postavil na dvou důvodech: 1. podstatnou příčinnou tvrzené škody byla neplatnost dohody o narovnání, 2. pohledávka je nedobytnou z důvodu nemajetnosti dlužníků.

37. Předně nutno uvést, že nyní posuzovaná věc je odlišná od situace, kdy tvrzená škoda spočívá v tom, že se majetková hodnota poškozeného (věřitele) dostala v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci či v důsledku nezákonného rozhodnutí do sféry insolventního dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2734/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1329/2019). V této věci dovolatel naopak spatřuje škodu v tom, že vůbec nevznikla pohledávka, jíž by, nebýt nesprávného úředního postupu, disponoval. Rovněž je třeba odlišit nyní posuzovanou věc od situace, kdy nesprávný úřední postup spočívá v nedostatečném výkonu povinnosti dozoru, jenž měl věřitele ochránit před případnou insolvencí dlužníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Takovou funkci totiž notářský zápis v právním řádu neplní.

38. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, uvedl, že: „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno – kdyby nebylo škodné události – důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. ‚pro tentokrát‘, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.“

39. Nelze se ztotožnit s námitkou dovolatele, že otázka solventnosti dlužníků je v dané věci až otázkou následnou. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že daná otázka již souvisí spíše s otázkou vzniku škody, nežli s příčinnou souvislostí, avšak pokud odvolací soud se danou otázkou zabýval z hlediska příčinné souvislosti, není ani takové posouzení jen z tohoto důvodu nesprávné. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž vychází v základu posouzení příčinné souvislosti z teorie podmínky, jež vyjadřuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je dána tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). V dané věci tak bylo podstatné, zda pohledávka, za jejíž ztrátu (respektive neexistenci) má stát nést odpovědnost, by v případě svého vzniku směřovala vůči solventnímu dlužníkovi. Pokud je však potenciální dlužník insolventní, pak v případě absence tvrzeného nesprávného postupu by věřitel sice disponoval pohledávkou, nicméně danou pohledávku by právě z důvodu insolvence svého dlužníka nemohl vymoci, jeho hospodářská situace by se tudíž nezměnila. Není tak naplněna ani teorie podmínky, neboť ani v případě správného úředního postupu by věřitele nedisponoval takovou pohledávkou, jíž by mohl úspěšně vymoci. Náhrada škody obecně neslouží k tomu, aby se poškozený dostal z hlediska hospodářského do výhodnější pozice, než ve které by se nacházel nebýt škodní události.

40. V dané věci se soudy nižších stupňů solventností dlužníků zabývaly. V insolvenčním řízení vedeném vůči hlavnímu dlužníkovi R. M. byla pohledávka dovolatele i přes tvrzený nesprávný úřední postup považována za zjištěnou. Konkurzy vůči J. N. a K. M. byly zrušeny, neboť jejich majetek byl pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Vůči A. T. dovolatel vedl exekuční řízení, v jehož šestiletém průběhu (do zastavení z důvodu neplatnosti dohody o narovnání) bylo na dlužníkovi vymoženo 10 021,03 Kč, přičemž tato částka byla použita na částečnou úhradu nákladů exekučního řízení. Odvolací soud tudíž dospěl ke správnému závěru, že v dané věci byla příčinou vzniku tvrzené škody, jež vylučovala příčinnou souvislost s tvrzeným nesprávným úředním postupem, nedobytnost pohledávek z důvodu nemajetnosti dlužníků.

41. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

42. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.

43. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

44. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že jsou zde dány důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř., jež spočívají v tom, že i přes úspěch žalované strany byl v řízení zjištěn nesprávný úřední postup vedlejšího účastníka, nadto vedlejší účastník se nechal zastupovat advokátem, přestože je sám odborníkem v oboru právo – notářem. Z toho důvodu ani vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 11. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru