Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1975/2001Rozsudek NS ze dne 19.12.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:30.CDO.1975.2001.1
Dotčené předpisy

§ 476a předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1975/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Juraje Malika a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce ing. L. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Z. H., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti závěti, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 31 C 34/97, o dovolání ing. L. D. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2000, č. j. 12 Co 1126/99–148, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 575,- Kč k rukám JUDr. J. Š., do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň – město, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 6. 4. 1998, č. j. 31 C 34/97–80, zamítl žalobu na určení, že závěť zůstavitelky M. D., narozené dne 25. 12. 1911 a zemřelé dne 9. 9. 1994, datovaná dnem 8. 9. 1994, je neplatná. Zároveň rozhodl o nákladech řízení. Po obsáhlém dokazování dospěl k závěru, že závěť zůstavitelky M. D. ze dne 8. 9. 1994 splňuje zákonné náležitosti holografní závěti, neboť byla sepsána její vlastní rukou, datována a podepsána. Rovněž vyjadřuje úmysl zůstavitelky odkázat, pro případ své smrti, polovinu domku v B. žalovanému. K námitkám žalobce, že závěť je neurčitá, že nebyla psána rukou zůstavitelky, nevyjadřovala její vůli, tedy že je zmatečná, soud prvního stupně uvedl, že závěť ze dne 8. 9. 1994 psala zůstavitelka levou rukou, protože v době sepisování závěti měla prokazatelně pravou ruku v sádře. Další datum na téže listině 5. 9. 1994 označuje dobu, kdy měla zůstavitelka ruku v sádře. Z kontextu však vyplývá, že konečné datum závěti je 8. 9. 1994. Podle závěru soudu prvního stupně je závěť dostatečně určitá, neboť je z ní jednoznačně zřejmý úmysl zůstavitelky odkázat podíl na domku v B. Z. H. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví vyplynulo, že předmětná závěť zůstavitelky psaná levou rukou dne 8. 9. 1994 byla napsána její nedominantní rukou, přičemž tato pravděpodobnost byla označena jako klasická, tedy ani nízká, ani vysoká. Znalecký posudek korespondoval i s dalšími provedenými důkazy, zejména s výpovědí JUDr. A. S., která potvrdila, že zůstavitelka měla před smrtí ruku v sádře a že vztahy mezi zůstavitelkou a jejím synem L. D. se před její smrtí výrazně zhoršily.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 11. 1998, č. j. 12 Co 479/98–102, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byla jednak skutečnost, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nezmínil listinný důkaz, který v řízení provedl, jednak že žalobce při jednání u odvolacího soudu navrhl přezkoumání provedeného znaleckého posudku jiným znalcem.

Po doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 30. 9. 1999, č. j. 31 C 34/97–134, opětovně návrh žalobce na určení neplatnosti předmětné závěti zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit náklady řízení žalovanému i státu. Uzavřel, že ani po doplnění dokazování podle pokynu odvolacího soudu nebylo možno učinit jiný závěr než v předchozím rozsudku, neboť i revizní znalecký posudek potvrdil autentičnost předmětné závěti.

Žalobce podal odvolání i proti tomuto rozsudku. Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. 3. 2000, č. j. 12 Co 1126/99–148, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Zároveň zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud po opětovném zhodnocení všech provedených důkazů, včetně revizního znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace expertiza ručního písma, dospěl k závěru, že žalobce neprokázal jím tvrzenou skutečnost, že závěť ze dne 8. 9. 1994 nebyla pořízena vlastní rukou zůstavitelky M. D. Žalobce nepředložil jediný důkaz, jímž by závěry znaleckých posudků vyvrátil. K námitce žalobce o neurčitosti závěti odvolací soud zmínil, že ze samotné závěti vyplývá, že je opatřena datem 8. 9. 1994 jako datem sepisování závěti. Datum 5. 9. 1994 je pouze údajem o tom, kdy měla zůstavitelka ještě ruku v sádře. K tomu odvolací soud dále uvedl, že tvrzená absolutní neplatnost závěti z důvodu neurčitosti je otázkou právní, s níž by se měl vypořádat dědický soud. Pokud jde o námitku relativní neplatnosti závěti z důvodu, že žalobce musí dostat alespoň tolik, kolik činí polovina jeho dědického podílu ze zákona, jde rovněž o otázku právní, se kterou se vypořádá dědický soud v řízení o dědictví po M. D. Z uvedených důvodů se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

K návrhu žalobce na připuštění dovolání k řešení otázky, zda v případě, že závěť je psána vlastnoručně nedominantní rukou postačuje forma závěti dle ustanovení § 476a občanského zákona (dále jen ObčZ), či zda je vyžadována forma závěti podle ustanovení § 476b ObčZ, případně podle ustanovení § 476c ObčZ, odvolací soud uvedl, že připuštění dovolání není namístě. Podle jeho názoru z ustanovení § 476a ObčZ vyplývá, že vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná. Toto ustanovení však nevylučuje, aby tento druh závěti, tedy závěť vlastnoruční, byla sepsána i nedominantní rukou zůstavitele

Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen dovolatel), zastoupený advokátem, včasné dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Podle jeho názoru má rozhodnutí odvolacího soudu v této věci zásadní význam, neboť se zabývá takovou právní otázkou, která dosud nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů. Jedná se o otázku významu datování závěti a dále posouzení pravosti závěti, která byla sepsána údajně jinou rukou pisatele, než rukou dominantní a pro posouzení pravosti rukopisu závěti chyběl srovnávací materiál. Posouzení pravosti závěti a odstranění pochybnosti o tom, zda se jedná o závěť zůstavitelky v případě, kdy je závěť psána její nedominantní rukou bez srovnávacího materiálu, není v ustálené judikatuře řešena.

Dovolatel opřel své dovolání o důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Podle jeho názoru ani jeden z obou znalců jednoznačně nepotvrdil, že závěť skutečně napsala zůstavitelka levou rukou, neboť znalci měli k dispozici pouze malý rozsah levorukého písma zůstavitelky. Proto nedospěli k žádnému kategorickému závěru, ale vyjádřili pouze určitou pravděpodobnost. Při posuzování závěti nutno posuzovat závěť jako celek, a pokud se v podstatné části tohoto textu objeví pochyby o tom, že text byl psán zůstavitelem, nelze stanovit, že se jedná o projev vůle tohoto zůstavitele. Pokud soudy obou stupňů učinily závěr, že se jedná o závěť zůstavitelky jí napsanou a podepsanou, šlo o skutkové zjištění, které v provedeném dokazování nemělo oporu. V návaznosti na to také uvedenou věc nesprávně právně posoudily. Podle názoru dovolatele text závěti začíná poněkud nelogicky oznámením, že má zůstavitelka pravou ruku v sádře, což by odporovalo původnímu pravorukému textu. Dne 8. 9. 1994 již byla zůstavitelka bez sádry, není proto jasné, proč by psala v této době levou rukou a uváděla, že má ruku v sádře. Tímto logickým rozporem se soudy obou stupňů nezabývaly aiv tomto směru učinily nesprávné skutkové a právní závěry. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání vyjádřil své přesvědčení, že plně unesl důkazní břemeno, když se mu podařilo prokázat, že zůstavitelka měla v úmyslu sepsat závěť v daném znění, což potvrdila zejména výpověď notářky JUDr. A. S. Naopak žalobce důkazní břemeno neunesl, proto soudy obou stupňů právem jeho návrh zamítly. Navrhl zamítnutí dovolání.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Pokud jde o přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné, jestliže jeho přípustnost odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku (§ 239 odst. 1 OSŘ), nebo jde-li o případ, kdy za podmínek § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak, než jeho dřívějším rozsudkem, který byl zrušen a konečně, jestliže odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 OSŘ). Tuto otázku řeší dovolací soud jako předběžnou a dospěje-li ke kladnému závěru, dovolání se stává přípustným.

V předmětné věci nepřicházejí v úvahu ustanovení o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 ani § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ. Jedná se tedy o případ, kdy dovolací soud musí sám posoudit, zda dovoláním napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud návrh na připuštění dovolání ve výroku svého rozsudku zamítl.

Jak bylo již judikováno zejména v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2956/2000 a 28 Cdo 1936/99, rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. po právní stránce zásadní význam, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly pro meritorní rozhodnutí zásadní význam. Současně však musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. V tomto smyslu je předpoklad zásadního právního významu splněn zpravidla v případě, kdy se odvolací soud ve svém rozhodnutí zabýval takovou právní otázkou, která judikaturou vyšších soudů nebyla řešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v judikatuře vyšších soudů.

V předmětné věci dovolatel v odvolacím řízení před vyhlášením rozsudku ve věci samé podal návrh na připuštění dovolání pro zodpovězení otázky, zda v případě, kdy je závěť psána nedominantní rukou zůstavitele, postačuje forma závěti podle § 476a ObčZ, či zda je vyžadována forma závěti podle § 476b, případně § 476c ObčZ. Vzhledem k tomu, že vyřešení této otázky mělo pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam a vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla judikaturou vyšších soudů řešena, dospěl Nejvyšší soud, jako soud dovolací, k závěru, že se o otázku zásadního právního významu jedná. Proto dovolání pro tuto právní otázku připustil podle ustanovení § 239 odst. 2 OSŘ.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě, kdy je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu nebo kdy odvolací soud nevyhověl návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, a tato přípustnost je tedy založena rozhodnutím dovolacího soudu o tom, že se jedná o otázku zásadního právního významu, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tomu tak proto, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, ale přípustnost je založena rozhodnutím soudu, je možné řešit ve smyslu § 239 OSŘ pouze otázky právní a nikoliv skutkové. Navíc se musí jednat o otázky po právní stránce zásadního významu.

Přípustnost dovolání byla tedy založena dovolacím soudem k řešení právní otázky, zda v případě, že závěť je psána vlastnoručně nedominantní rukou zůstavitele, postačuje forma závěti podle § 476a ObčZ, či je vyžadována forma závěti podle § 476b, případně § 476c OBčZ. Jen v tomto rozsahu se dovolací soud může věcí zabývat a vyslovit se k právnímu názoru odvolacího soudu, s příslušnými závěry z toho vyplývajícími podle § 242 odst. 3 OSŘ.

Při posuzování předmětné právní otázky je třeba vyjít z ustanovení § 476a ObčZ, podle něhož vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná. Zákon k platnosti vlastnoruční závěti žádné další podmínky nestanoví. Citované ustanovení tedy výslovně vyžaduje jen, aby byla sepsána vlastní rukou zůstavitele. Text uvedeného ustanovení tedy nevylučuje, aby vlastnoruční závěť byla napsána v případě praváka i rukou levou, a naopak. Zůstavitel však musí být vždy schopen vlastní rukou psát. Požadavek vlastnoručního sepsání závěti je tedy splněn i v případě byla-li sepsána nedominantní rukou zůstavitele. Z citovaného ustanovení tedy nelze v žádném případě dovodit, že vlastnoruční závěť napsaná nedominantní rukou zůstavitele je neplatná. Takovýto závěr by již šel nad rámec ustanovení § 476a ObčZ. Z ustanovení paragrafů 476 až 476d ObčZ upravujících dědění ze závěti, jednoznačně vyplývá, že pokud jde o formu závěti, zůstavitel, který je plně způsobilý k právním úkonům, a může číst a psát, se může rozhodnout mezi závětí napsanou vlastní rukou nebo závětí sepsanou jiným způsobem nebo závětí ve formě notářského zápisu. Záleží tedy zcela a jen na vůli zůstavitele, jakou formu závěti si zvolí.

V přezkoumávané věci byla zůstavitelčina schopnost psát do jisté míry omezena, nikoliv však vyloučena. Byla tedy schopna sepsat závěť vlastní, byť nedominantní rukou, tedy levou rukou, kterou běžně nepíše. Byla rovněž schopna závěť podepsat, datovat a vyjádřit v ní svoji vůli. Z citovaných ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit, že v případě, kdy zůstavitel nemůže závěť napsat vlastní dominantní rukou, je forma vlastnoruční závěti vyloučena a že je nutno zvolit jinou formu závěti.

Vady podle ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ, pro něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. a) OSŘ nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad přezkoumat, shledány nebyly.

Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný. Odvolací soud ve věci správně aplikoval ustanovení § 476a ObčZ o vlastnoruční závěti, a toto ustanovení rovněž správně vyložil. Dovolací soud se s jeho závěry v podstatě ztotožnil, proto dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 OSŘ.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, za použití ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. Dovolatel v dovolacím řízení neměl úspěch, je tedy povinen úspěšnému žalovanému zaplatit náklady dovolacího řízení za jeden úkon právní pomoci advokáta (vyjádření k dovolání) za 500,- Kč, podle § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 75,- Kč, podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tedy celkem 575,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2001

JUDr. František D u ch oň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru