Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1938/2016Usnesení NS ze dne 25.07.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1938.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1938/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. P. U., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 243 C 80/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, č. j. 44 Co 195/2015-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 1 452 650 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 193/2001, a dále částek 18 150 Kč s příslušenstvím, resp. 29 200 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované náklady řízení vynaloženými v souvislosti s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva, resp. jako náhrady škody představované náklady právního zastoupení vynaloženými v souvislosti s projednáním nároku u žalované.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, č. j. 243 C 80/2010-109, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 470 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), řízení co do částky 30 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 218 890 Kč (výrok III).

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 1 470 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

V posuzované věci odvolací soud rozhodl jedním výrokem jak o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 422 650 Kč s příslušenstvím, tak o nárocích na náhradu škody ve výši 18 150 Kč s příslušenstvím, resp. ve výši 29 200 Kč s příslušenstvím.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).

Nejvyšší soud proto v souladu s uvedenou judikaturou zkoumal výši každého nároku samostatně a dovolání v části týkající se nároku na náhradu škody představované náklady řízení vynaloženými v souvislosti s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva (ve výši 18 150 Kč s příslušenstvím), resp. nároku na náhradu škody představované náklady právního zastoupení vynaloženými v souvislosti s projednáním nároku u žalované (ve výši 29 200 Kč s příslušenstvím) odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.

Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 452 650 Kč s příslušenstvím.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobce.

Otázka chování žalobce v posuzovaném řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže přihlédl k procesním úkonům žalobce, jimiž jednak navrhl (po vypracování prvního znaleckého posudku) vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, jednak opakovaně žádal o odročení jednání za účelem smírného řešení sporu, k němuž ovšem nedošlo [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3799/2016, nebo část IV b) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Skutečnost, že odvolací soud nepřikročil ke korekci základní částky odškodnění žalobce pro postup orgánů veřejné moci v průběhu posuzovaného řízení (srov. žalobcem vytýkané průtahy posuzovaného řízení), rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud se hodnocení postupu soudů v posuzovaném řízení odrazilo již v jeho závěru o nepřiměřenosti délky řízení. Tedy v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).

Ani při řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobce se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jestliže přihlédl k tomu, že řízení mělo pro žalobce vyšší než standardní význam, neboť předmětem řízení bylo vypořádání vlastnického vztahu k nemovitosti, v níž žalobce bydlel (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2491/2016, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bečvář a Bečvářová proti České republice ze dne 14. 12. 2004, stížnost č. 58358/00, § 50). Skutečnost, že odvolací soud z uvedeného důvodu zvýšil základní částku přiměřeného zadostiučinění o 10 %, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Skutečnost, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení zasáhla do osobní sféry žalobce a jeho rodinného života rovněž v podobě zhoršení zdravotního stavu jeho manželky, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu, což v daném případě (s úspěchem) učinila žalovaná.

Konečně ani námitka zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tom ohledu, že odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z částky 17 500 Kč za rok řízení, aniž vysvětlil, proč ji dále nenavýšil, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl důvody, jimiž se při stanovení této částky řídil, a ani v tomto případě tak odůvodnění rozhodnutí nebylo podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. shora již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 25. července 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru