Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 191/2020Usnesení NS ze dne 23.01.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.191.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1012/20


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 191/2020-184

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce J. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Karasovská 5/832, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 150/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 70 Co 136/2019-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 1. 2019, č. j. 29 C 150/2017-115, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 276 000 Kč (výrok I rozsudku) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II rozsudku).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, o věci samé, tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 K 82/2000 bylo porušeno právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě; jinak jej co do zamítnutí žaloby, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 276 000 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 200 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 230 000 Kč, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 93 K 82/2000, a náhrady nemajetkové újmy ve výši 46 000 Kč, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 63/2000.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu pro něj nepříznivé části výroku I, o věci samé a výroku II, o nákladech řízení napadl žalobce (dále jen „dovolatel“), zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro jeho vady jako neprojednatelné odmítl.

Posuzované dovolání totiž neobsahuje – přes jeho obšírnost - náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce v něm v souladu se zákonem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze označil ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by uvedl, který z tam uvedených předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz.

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Žalobce se mýlí, spojuje-li přípustnost dovolání s tím, že jej odvolací soud v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučil o tom, že proti jím vydanému rozhodnutí je přípustné dovolání. Přípustnost dovolání totiž posuzuje jen dovolací soud (ust. § 239 věta prvá, část věty před středníkem), to ovšem za samozřejmého předpokladu, že dovolání má předepsané obsahové náležitosti. Přípustnost dovolání – opět oproti mínění dovolatele – nemůže být spojena ani s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „má pro žalobce zásadní význam“. Takový důvod přípustnosti dovolání zákon nezná.

Žalobce ve skutečnosti v dovolání neformuloval žádný z důvodů přípustnosti dovolání, jak jsou taxativně vypočteny v již citovaném znění § 237 o. s. ř. a jím podaný mimořádný opravný prostředek je jen pouhou nepřípustnou polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (které navíc dovolacímu soudu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a ve sledovaných souvislostech jde spíše o pokračování v argumentaci, kterou žalobce uplatnil již v řízení před odvolacím soudem.

Proti výroku o nákladech řízení dovolání není objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2020

JUDr. David Vláčil

pověřený člen senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru