Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1877/2020Usnesení NS ze dne 31.08.2020

HeslaZadostiučinění (satisfakce)
Osobnost člověka (o. z.)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1877.2020.1
Dotčené předpisy

§ 81 o. z.

§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1877/2020-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. Š., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 1/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2020, č. j. 11 Co 369/2019-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet jeho právního zástupce JUDr. Artura Ostrého.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 31 C 1/2018-85, uložil žalované povinnost, aby do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslala na adresu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán osobou oprávněnou zastupovat žalovanou, následujícího znění: „Dne 16. 11. 2017 uvedl prezident České republiky ing. Miloš Zeman v rámci televizního pořadu s názvem ‚Týden s prezidentem‘ vysílaný na televizní stanici TV Barrandov následující tvrzení: ‚Z. Š. je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v Lidovém domě nebo Úřadu vlády, už je to hrozně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost‘. Z. Š. nebyl Úřadem vlády České republiky vyhozen pro neschopnost, neboť jeho pracovní poměr byl v daném případě rozvázán dne 9. 10. 2000 dohodou uzavřenou mezi Z. Š. a Úřadem vlády České republiky a to z iniciativy Z. Š. Česká republika se za tento dehonestující výrok omlouvá.“ (výrok I). A rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a změnil jej v nákladovém výroku II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 16. 11. 2017 byl na televizní stanici TV Barrandov vysílán pořad Týden s prezidentem označený jako rozhovor s Milošem Zemanem. Ing. Miloš Zeman zde mimo jiné uvedl, že „Z. Š. je člověk, který kdysi pracoval, teď nevím, jestli v Lidovém domě nebo Úřadu vlády, už je to hodně dávno, ale vím, že jsem ho vyhodil pro neschopnost“. Žalobce v minulosti pracoval na Úřadu vlády České republiky ve funkci ministerský rada, dne 4. 10. 2000 požádal dopisem zaslaným tehdejšímu vedoucímu Úřadu vlády o rozvázání pracovního poměru, dne 9. 10. 2000 byla mezi Úřadem vlády a žalobcem uzavřena dohoda o rozvázání pracovního poměru s tím, že pracovní poměr končí dne 31. 10. 2000. Žalobce je český publicista, novinář, moderátor a politický komentátor, od roku 2015 je členem XY. Na předmětný výrok prezidenta republiky žalobce reagoval na svém veřejně přístupném facebookovém profilu dne 17. 11. 2017, další sdělení zde publikoval dne 16. 1. 2018.

Po právní stránce odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, z nějž plyne, že prezident republiky je orgánem moci výkonné, který je fakticky svébytným státním orgánem. Kromě výkonu státní moci výslovně upraveného Ústavou je s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu spojena i realizace celé škály aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena, i realizaci těchto jeho úloh je třeba posuzovat jako výkon pravomoci státního orgánu, byť jeho činnost nemá zpravidla přímý vliv na subjektivní práva a povinnosti. I prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), není přitom významné, že nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů, a i výkon jeho pravomoci, byť je představován jeho veřejným politickým projevem jako prezidenta republiky, je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 OdpŠk. V případě prezidenta nelze uvažovat o jeho osobní odpovědnosti a při veřejném projevu nelze jeho jednání hodnotit jako exces, neboť takové jednání po formální i obsahové stránce nepostrádá místní, časový a především věcný vztah k jeho činnosti podmíněné ústavním pořádkem.

V daném případě prezident republiky vystupoval v pořadu vysílaném na televizní stanici TV Barrandov „Týden s prezidentem“, jeho vystoupení tedy nebylo soukromým vystoupením fyzické osoby Ing. Miloše Zemana, ale vystoupením prezidenta republiky coby státního orgánu, jde tedy o úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, a je proto třeba zabývat se splněním všech předpokladů pro odpovědnost státu. Z výše uvedených skutkových zjištění je zcela zřejmé, že výrok současného prezidenta republiky, že v minulosti žalobce „vyhodil pro neschopnost“, není pravdivý, neboť žalobce nebyl z Úřadu vlády Ing. Milošem Zemanem „vyhozen“, ale jeho pracovní poměr skončil dohodou bez uvedení důvodů, a nebyl tedy ani vyhozen „pro neschopnost“. Soud prvního stupně konstatoval, že nepravdivé tvrzení státního orgánu nemůže být správným úředním postupem, s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil a dodal, že veřejné vystupování prezidenta republiky není upraveno žádnými konkrétními procesními či hmotněprávními předpisy upravujícími rámec takového výkonu veřejné moci, v demokratické společnosti by však mělo být pravidlem, že i v takovém případě by při výkonu veřejné moci neměly být pronášeny nepravdivé výroky. V obecné rovině lze rovněž podpůrně poukázat na úpravu základních zásad činnosti správních orgánů obsaženou v části první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Tato úprava dopadá nejen na situace, kdy je státním orgánem vedeno správní řízení, podle § 177 odst. 2 s. ř. se v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Dle § 154 s. ř. obsaženého v části čtvrté, jestliže správní orgán vydává vyjádření, osvědčení, provádí ověření, nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje též podle části první. Z toho je zřejmé, že obecná ustanovení části první správního řádu dopadají i na situace, kdy správní orgán nevede správní řízení, čemuž odpovídá situace, kdy prezident republiky vykonává svou pravomoc nikoli v rámci správního řízení, ale tím, že pronáší veřejný projev týkající se dotčené osoby. V takovém případě je podle § 2 odst. 3 s. ř. povinen šetřit oprávněné zájmy osob, jichž se jeho činnost v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu, současně platí, že podle § 4 odst. 1 s. ř. je veřejná správa službou veřejnosti a každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile. Byť tedy vystupování prezidenta republiky na veřejnosti není vázáno žádnými konkrétními procesními pravidly, je s ohledem na citovaná obecná pravidla pro vystupování všech státních orgánů (tedy i prezidenta republiky) třeba trvat na tom, aby prezident republiky šetřil oprávněné zájmy dotčených osob a choval se k nim zdvořile. Této své povinnosti v daném případě prezident republiky nedostál, neboť pronesl nepravdivý výrok, že v minulosti žalobce „vyhodil pro neschopnost“. Tímto nepravdivým výrokem způsobilým zasáhnout do osobnostní sféry žalobce se tak prezident republiky dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Nelze přitom konstatovat, že by uvedený výrok byl pouze hodnotícím soudem, názorem či výkladem prezidenta republiky, neboť tento výrok nehodnotil ani nevykládal žádnou skutečnost existující v okolním světě a nevyjadřoval ani žádný názor prezidenta republiky, současný prezident republiky naopak kategoricky uvedl, co on sám osobně v minulosti vykonal, tedy že žalobce „vyhodil pro neschopnost“. V řízení pak bylo jednoznačně prokázáno, že takovýto akt současný prezident republiky v minulosti nikdy nevykonal, tedy, že jeho výrok není pravdivý.

Následkem výše popsaného nesprávného úředního postupu prezidenta republiky je vznik újmy na straně žalobce, neboť je zcela zřejmé, že výrok prezidenta republiky, tedy nejvyššího ústavního činitele České republiky, disponuje značnou autoritou, a má vliv na nejširší veřejnost, a nutně tak ze žalobce v očích široké veřejnosti činí osobu, která v minulosti byla pro neschopnost zbavena své funkce („vyhozena“), což má za následek vznik nemajetkové újmy na straně žalobce představované zásahem do jeho cti a dobré pověsti. Na tom nic nemění skutečnost, že žalobce je coby člen XY osobou veřejně činnou, vůči níž je na místě menší míra ochrany před kritikou či hodnocením ve vztahu k ostatním soukromým osobám. V daném případě uvedeným výrokem prezidenta republiky nebyla prováděna kritika či hodnocení činnosti žalobce v jeho tehdejší funkci, ale byl vysloven kategorický dehonestující výrok, že žalobce byl „vyhozen pro neschopnost“. Žalobce tedy oprávněně pociťuje nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jeho osobnostní sféry v míře, v jaké by tak činila jakákoliv jiná fyzická osoba, a lze tak konstatovat, že na straně žalobce došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Příčinná souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a vznikem této újmy je pak zcela zřejmá, neboť nepravdivý výrok prezidenta republiky byl jedinou příčinou takto vzniklé nemajetkové újmy. K možné eliminaci nemajetkové újmy svépomocí žalobce odvolací soud zopakoval, že prezident republiky je nejvyšším ústavním činitelem České republiky, jeho projev v televizním pořadu má jinou váhu, než dodatečné komentáře žalobce na sociálních sítích či internetovém serveru, proto žalobce nemohl tímto způsobem dosáhnout rehabilitace vzniklé újmy. Odvolací soud uzavřel, že jsou splněny všechny předpoklady pro odpovědnost státu, tedy existence nesprávného úředního postupu, vznik újmy na straně žalobce a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem této újmy. Žalobci přísluší zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk. Žalobce se přitom nedomáhal zadostiučinění ve formě finanční satisfakce, požaduje pouze poskytnutí omluvy. Odvolací soud konstatoval, že v demokratické společnosti by mělo být samozřejmostí, že stát, který svým postupem neoprávněně zasáhne do osobnostní sféry svého občana, přijme svou odpovědnost a za takovýto neoprávněný zásah se omluví, čímž rovněž přispívá k důvěře daného občana v řádné fungování státní moci, která je schopna své pochybení uznat a slušným způsobem napravit. Požadavek žalobce na zadostiučinění ve formě omluvy je tak zcela přiměřený, stejně jako konkrétní formulace požadované omluvy, neboť žalobce nechce nic víc, než prostou omluvu za nepravdivý dehonestující výrok, který neoprávněně zasáhl do jeho osobnostní sféry.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda a za jakých podmínek je možné výroky prezidenta republika považovat za nesprávný úřední postup, s ohledem na to, že jde o jednání prezidenta, které není upraveno žádnými procesními ani hmotněprávními normami. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též na vyřešení otázky, která již byla Nejvyšším soudem vyřešena v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, avšak tato otázka by měla být posouzena jinak.

Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že v předmětném rozsudku zcela absentuje vymezení nesprávnosti úředního postupu v tomto konkrétním případě, tedy není z něj zřejmé, porušení jakých konkrétních pravidel předepsaných konkrétními právními normami pro výkon veřejné moci se prezident republiky dopustil. Soud se tak nevypořádal s existencí základní podmínky pro vznik nároku. Vystoupení prezidenta republiky na soukromé televizní stanici není vázáno žádnými procesními či hmotněprávními normami ustavujícími zákonný rámec výkonu veřejné moci při takových příležitostech. Znak nesprávnosti úředního postupu je však v souladu s judikaturou třeba vztahovat k porušení pravidel předepsaných zpravidla procesní normou, a to nikoliv obecně pro jakékoliv jednání kohokoliv, ale konkrétně pro určitý typ výkonu veřejné moci – pro určitý úřední postup. Nepostačí tak pouhý odkaz na obecné právní normy, v tomto případě zřejmě na občanský zákoník.

Odvolací soud se odchýlil od konstantní definice nesprávného úředního postupu jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti. Žádná konkrétní zákonná pravidla pro výkon veřejné moci spočívající ve vystoupení prezidenta v soukromé televizní stanici žalobce ani soud v napadeném rozhodnutí neuvádí, naopak Městský soud v napadeném rozhodnutí výslovně konstatuje, že „Byť tedy vystupování prezidenta republiky na veřejnosti není vázáno žádnými konkrétními procesními pravidly, …“. Následně dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž se zabýval vymezením pojmu „nesprávný úřední postup“ a základními předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (usnesení ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 323/2011, rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, rozsudek ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002 a usnesení ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2101/2012). Přestože je subsidiární použitelnost občanského zákoníku omezena na situace, kdy zákon o odpovědnosti státu neobsahuje specifickou úpravu, nemůže občanský zákoník rozšiřovat tituly zakládající odpovědnost státu, v tomto případě rozšiřovat to, co je nesprávným úředním postupem, resp. porušením pravidel pro výkon veřejné moci. Nesprávný úřední postup není možno podřadit pod porušení jakékoliv byť i obecné právní normy, ale je nutné jej ztotožnit s porušením konkrétních pravidel předepsaných právními normami pro postup státního orgánu či výkon veřejné moci. Žádná předepsaná zákonná pravidla pro výkon veřejné moci nebyla při předmětném vystoupení prezidenta republiky porušena, obecná pravidla, pokud porušena byla, pak nejsou pravidly pro výkon veřejné moci a nemohou zakládat skutkovou podstatu pro vznik nároku podle OdpŠk, neboť jinak by došlo k nepřípustnému rozšíření dopadu tohoto zákona. Odvolací soud se tedy v napadeném rozhodnutí odklonil od stávající konstantní judikatury, jak je uvedena výše, a to jak v otázce definice nesprávného úředního postupu jako porušení konkrétních pravidel předepsaných právními normami pro postup státního orgánu či výkon veřejné moci, které, jak sám uvádí, žádné nedohledal, tak odkazem na zřejmě obecnou právní úpravu občanského zákoníku, z níž dovozuje, že nepravdivost výroků je nesprávným úředním postupem.

Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval na případ ustanovení správního řádu. Při vymezení působnosti správního řádu je třeba vyjít z jeho § 1 odst. 1, dle něhož s. ř. upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Pro vymezené subjekty je při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy zavedena legislativní zkratka „správní orgán“. Z předmětné definice vyplývá, že správní řád se vztahuje jen na takovou veřejnou správu, která je výkonem veřejné moci, kdy správní orgán vystupuje z pozice nadřízeného orgánu, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech nepodřízených subjektů (vrchnostenská veřejná správa). Obdobně je třeba nahlížet také na jiné úkony správních orgánů činěné při výkonu působnosti v oblasti veřejné správy, nejde-li o rozhodování ve správním řízení. Působnost správního orgánu přitom musí být založena zákonem a správní orgán jí může vykonávat pouze tehdy, je-li k tomu zákonem zmocněn (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Správní řád se dále nevztahuje na jakýkoli výkon veřejné správy, která má povahu veřejné moci, ale jen na ty formy správní činnosti, které se uskutečňují v rámci více či méně formalizovaných procesních „postupů“. Výkon pravomocí prezidenta republiky je výkonem ústavních pravomocí, které nelze přirovnávat k typickým úkonům správních orgánů činěným při výkonu veřejné správy. Prezident republiky je orgánem moci výkonné (čl. 54 Ústavy), s ohledem na jeho postavení a charakter ústavní působnosti však zásadně nevykonává vrchnostenskou správu směřující vůči adresátům veřejné správy, na níž se vztahuje správní řád. Prezident republiky je hlavou státu, vykonává ústavní pravomoci svěřené mu zejména čl. 62 a 63 Ústavy, reprezentuje stát navenek i ve vnitřních vztazích a správní řád není koncipován tak, aby reguloval výkon těchto činností. Obdobně jej zásadně nelze aplikovat např. na činnost vlády jakožto vrcholného orgánu výkonné moci. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 4 Aps 3/2005-35. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě pravomocí prezidenta republiky je nezbytně nutné rozlišovat jeho dvojí postavení, a to jednak postavení prezidenta republiky, jakožto správního orgánu, kdy aby bylo možno považovat úkony/akty prezidenta republiky za správní úkony, musí být současně splněny 2 podmínky, a to výkon dané pravomoci musí být vázán zákonem, a dále rozhodnutí prezidenta republiky při výkonu takové pravomoci musí zasahovat do veřejných subjektivních práv konkrétních osob, a na stranu druhou je nutno odlišovat postavení prezidenta republiky jakožto orgánu moci výkonné, kdy vykonává tzv. „moc hlavy státu“, tedy specifické pravomoci v oblasti vrcholné politiky státu, kdy prezident republiky v takovém případě neprovádí žádné zákony a není tedy v postavení správního orgánu. Projev prezidenta republiky v televizi Barrandov nikterak nenaplňuje kritéria stanovená Nejvyšším správním soudem v jeho konstantní judikatuře, zabývající se dvojím postavením prezidenta republiky pro postavení prezidenta jako správního orgánu. Základní zásady činnosti správních orgánů vycházejí z obecných právních principů ústavního i mezinárodního práva a v tomto ohledu lze jistě uvažovat o jejich aplikovatelnosti i na výkon působnosti ústavních orgánů, prezidenta republiky nevyjímaje. Nelze je však vykládat až v té míře podrobnosti, dle které je prezident republiky např. „povinen chovat se k dotčeným osobám zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc“ (§ 4 odst. 1). Uvedené může beze zbytku platit pro úřední osoby vykonavatelů veřejné správy, nikoli však pro prezidenta republiky, který je hlavou státu a jehož veřejný projev je odrazem např. reprezentačních či protokolárních aktivit souvisejících s jeho postavením (vrcholného) ústavního činitele.

Dále dovolatelka odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 9/17. Na základě tohoto usnesení dovolatelka jednak namítá, že pokud odvolací soud podřadil předmětné výroky pod právní úpravu správního řádu, pak měl žalobce využít před žalobou podle OdpŠk mu dostupné prostředky právní obrany. Pokud tak neučinil, přičemž opak nevyplývá z obsahu spisové dokumentace, pak nejsou v souladu s konstantní judikaturou splněny podmínky pro přiznání nároku OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013). Dále dovolatelka s odkazem na výše uvedené usnesení Ústavního soudu namítá, že závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5848/2016 jsou v rozporu se závěry Ústavního soudu, přičemž závěry Ústavního soudu vylučují pro žalobce úspěšnou aplikaci OdpŠk na posuzovaný případ a činí právní posouzení a závěry soudu v napadeném rozhodnutí nesprávnými.

Odvolací soud nesprávně vyhodnotil tvrzená fakta a hodnotící soudy a přípustnou či nepřípustnou kritiku. Dovolatelka odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zabývající se odlišením tvrzení faktu a hodnotícím soudem. Pan prezident uvedl na předmětném vystoupení svůj laický názor („vyhodil jsem ho“), který je hodnotícím soudem ve vztahu k ukončení pracovního poměru žalobce. Na základě provedených důkazů v daném případě je možné pouze konstatovat, že se žalobcem jeho zaměstnavatel ukončil pracovní poměr dohodou, nikoliv výpovědí, ať již podanou ze strany žalobce či zaměstnavatele. Dohoda o ukončení pracovního poměru žalobce neobsahuje žádné důvody, které jednu či druhou stranu k uzavření dohody vedly. Bylo prokázáno, že žalobce sice podal výpověď, v níž uvedl i důvody, pro které se tak rozhodl, tato výpověď však nebyla právním titulem pro ukončení jeho pracovního poměru. Jde-li o závažnost výroků a jejich dopadů do sféry žalobce, pak zcela jistě není způsobilá způsobit újmu žalobci ta část předmětného výroku, který se týká případné formy ukončení právního vztahu, ale spíše důvod, pro který došlo k jeho ukončení. Tento důvod pak vychází z osobního přesvědčení řečníka a jeho osobních zkušeností a je nezbytné jej hodnotit ne jako skutkové tvrzení, ale jako hodnotící soud.

Dovolatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1990/08, a ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03. V tomto případě by mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů měl přijít subsidiárně, a to pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Napravením škody jinak se rozumí i využití možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Žalobce se k dané kauze hojně vyjadřoval na svém facebookovém profilu (včetně toho, že podává žalobu, včetně zveřejnění listin, které byly prováděny jako důkaz v předmětném řízení apod.) a obšírně se k dané věci též vyjádřil v rozhovoru 19. 11. 2017 na webových stránkách Fórum 24, kde celou věc a její následky doslova bagatelizoval. Do předmětného rozhovoru jsou taktéž začleněny a zveřejněny listiny či jejich výňatky, které byly předmětem dokazování v daném soudním řízení. Výrok vzhledem k celkovým souvislostem, za nichž byl pronesen, proto nedosáhl takové intenzity, že by zasáhl do práva žalobce na ochranu osobnosti a mohl být hodnocen jako nesprávný úřední postup. Je tedy na místě konstatovat, že kontext pronesení předmětných výroků soud v napadeném rozhodnutí nedostatečně zhodnotil i to, že žalobce měl dostatečný přístup k možnostem zcela eliminovat tvrzený škodlivý následek předmětného výroku, a tyto možnosti také beze zbytku využil, a to způsobem dehonestujícím a obsahujícím expresivní výrazy, jak vyplývá z důkazů předložených v tomto řízení.

Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že za „správný úřední postup“ považuje alespoň dodržování ústavního řádu České republiky, v daném případě jednání v souladu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ing. Miloš Zeman svým předmětným výrokem porušil citovaný čl. 10 odst. 1 Listiny (potažmo i ustanovení § 81 o. z., které dané právo konkretizuje, což však neznamená nepřípustné rozšíření odpovědnosti státu, jak naznačuje žalovaná), když žalovaný nepravdivý výrok je objektivně způsobilý očernit žalobce, tedy zasáhnout do jeho cti, potažmo do jeho vážnosti a dobré pověsti. Žalobce se rovněž ztotožňuje s odvolacím soudem z hlediska porušení základních zásad činnosti správních orgánů vyjádřených v s. ř. Aplikace s. ř. odvolacím soudem je zcela správná, neboť v dané situaci prezident republiky vykonával veřejnou moc, jak shodně uzavřel Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 5. 2018, pod sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, tudíž na něj lze z hlediska aplikace správního řádu nahlížet jakožto na správní orgán. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/17 nelze aplikovat na nyní posuzovanou věc, neboť závěry v něm obsažené se týkají zcela jiného stavu. Zveřejněné nepravdivé difamační tvrzení nemůže být ze své podstaty správným úředním postupem. Řešení zastávané dovolatelkou představuje extrémně formalistický výklad práva. Došlo by tím k odstranění, případně ohrožení základů demokratického právního státu, neboť prezident republiky by mohl poškozovat základní práva a svobody občanů, aniž by za takové jednání nesl odpovědnost alespoň stát. Posuzovaný výrok je zcela evidentně skutkovým tvrzením, nikoliv hodnotícím soudem. K námitce dovolatelky ohledně možnosti vlastní rehabilitace žalobcem žalobce uvádí, že slovo nejvyššího představitele republiky, tedy jejího prezidenta, má vždy vyšší sílu než slovo běžného občana, ale i jiné veřejně působící osoby, v důsledku čehož za dané situace není adekvátní rehabilitace možná. Rozsudek odvolacího soudu tak dle žalobce spočívá na správném právním posouzení, odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani není na místě posoudit jakoukoliv právní otázku jinak, než tak dříve učinil dovolací soud anebo nyní odvolací soud, přičemž se žalobce zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, potažmo se závěry odvolacího soudu, jakož i se zjištěným skutkovým stavem. Zároveň je žalobce přesvědčen, že rozsudek je věcně správný. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání, pokud je neodmítne, zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Dovolání, není-li v zákoně stanoveno jinak, je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Stát odpovídá podle § 3 odst. 1 OdpŠk za újmu, kterou způsobily státní orgány a jiné subjekty v tomto ustanovení uvedené v rámci výkonu jejich pravomocí. Odpovědnost za vzniklou újmu se přičítá státu tehdy, když konkrétní jednající fyzická osoba jedná v rámci pověřením vymezené činnosti státního orgánu. Je-li na základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu – především z hlediska místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti – na místě závěr, že se činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004).

Již v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016, Nejvyšší soud vysvětlil, že ač podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, neznamená to, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neexistuje subjekt, který by za takovéto případné újmy neodpovídal – tedy, že se tyto újmy nereparují (že je nelze reparovat), že s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je dále mimo jiné spojena i realizace celé škály aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena např. na poli reprezentačním, protokolárním, resp. ceremoniálním, v souladu s historicky zažitými náhledy na úlohu a postavení tohoto představitele státu např. ve vztazích k domácí i zahraniční veřejnosti. S ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu, byť jeho činnost nemá zpravidla přímý vliv na subjektivní práva a právní povinnosti. Nelze tak sice uvažovat o osobní odpovědnosti prezidenta republiky za výroky jím pronesené v souvislosti s výkonem jeho funkce, avšak i takovou činnost státního orgánu, kterou státní orgán realizuje svoji úlohu, byť nemá přímý vliv na subjektivní práva a právní povinnosti, je třeba ve smyslu zákona o odpovědnosti posuzovat jako výkon pravomocí státního orgánu. S odkazem na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že v předcházející judikatuře posuzoval předpoklady odpovědnosti státu za zásah do základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny obsahem průběžné zprávy veřejného ochránce práv a uzavřel, že veřejný ochránce práv je státním orgánem svého druhu ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk aniž by bylo rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5848/2016 Nejvyšší soud dále poukázal na to, že jakkoli byla v minulosti odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

Podle uvedeného rozsudku je i prezident republiky státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk, když ani v jeho případě není významné, že nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů a i výkon jeho pravomoci, byť je zde představován jeho veřejným politickým projevem jako prezidenta republiky, je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, dále výslovně vyjádřil, že jestliže ministr pronese určitý výrok v rámci své pravomoci jako člen vlády, nevybočuje tím z plnění úkolů státu a nejde tak o exces, neboť do pravomoci člena vlády spadá i informovat veřejnost.

Obdobně v rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že výroky pronesené místopředsedou vlády v diskusním pořadu a týkající se činnosti vlády představují výkon státní moci a že případný nesprávný úřední postup při výkonu této moci může založit odpovědnost státu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Vypořádal se zde s tím, že i při neexistenci právního předpisu, který by přímo stanovil, jak má člen vlády při informování veřejnosti postupovat, je třeba vyjít z toho, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z materiálního pojetí právního státu pak plyne, že stát musí nést odpovědnost za jednání svých orgánů, kterými je nezákonně zasahováno do základních práv jednotlivců. Stát totiž nemá v tomto ohledu svobodnou vůli a nelze připustit, aby státní orgány při výkonu svých pravomocí působily újmu; naopak je třeba trvat na tom, aby výkon veřejné moci zasahoval do práv druhých osob pouze tehdy, je-li k tomu dán zákonný podklad. Nesprávným úředním postupem tak může být i situace, kdy osoba jednající za státní orgán veřejně podá nepravdivou informaci a způsobí tak újmu.

Odvolací soud v této věci zjevně postupoval v souladu s výše uvedenými závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledal důvod k tomu, aby se od daných závěrů odchýlil. Jinak řečeno dovolání žalované nenabízí žádný úvahový potenciál, v jehož rámci by právě v této věci měl Nejvyšší soud řešit nově či jinak právní otázky vyplývající z jeho dosavadního konzistentního rozhodování.

Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 9/17, upozornil na subsidiární povahu ústavní stížnosti. Dané usnesení se tudíž na nyní posuzovanou věc nikterak nevztahuje, neboť problematikou odškodňovacího řízení se Ústavní soud v dané věci nikterak nezabýval. Rovněž závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013, nejsou v této věci aplikovatelné, neboť zde Nejvyšší soud upozornil na subsidiární povahu odškodňovacího řízení za situace, kdy se poškozený žalované pohledávky může domáhat proti primárnímu dlužníku, což není nyní posuzovaný případ. Závěry odvolacího soudu tak nemohou být v rozporu s uvedenou judikaturou.

Z hlediska odlišení, zda je určitý výrok skutkovým tvrzením, nebo hodnotícím soudem, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3848/2019, zdůraznil, že jde o základ pro posouzení přiměřenosti a intenzity výroku, stejně tak jako pro posouzení možného obsahového a funkčního excesu s ohledem na okolnosti jeho vyřčení. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007) vyjadřuje hodnotící soud subjektivní názor autora, který hodnotí určitý fakt z hlediska správnosti a přijatelnosti dle vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda je forma jeho prezentace přiměřená a zda je zásah do osobnostních práv nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, to znamená, zda primárním cílem není hanobení nebo zneuctění dané osoby (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 sv. 10, č. 17). Naproti tomu skutkové tvrzení se opírá o objektivně existující realitu, kterou lze zjistit dokazováním, a proto je u skutkového tvrzení možné ověřit jeho pravdivost. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Každé zveřejnění nepravdivé informace však nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007).

Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud uvedl, že „v daném případě uvedeným výrokem prezidenta republiky nebyla prováděna kritika či hodnocení činnosti žalobce v jeho tehdejší funkci, ale byl vysloven kategorický dehonestující výrok, že žalobce byl ‚vyhozen pro neschopnost‘.“ Ani při dovolatekou navrhovaném rozdělení daného výroku na skutkové tvrzení z hlediska formy ukončení pracovního poměru a hodnotící soud z hlediska důvodu tohoto ukončení by závěr odvolacího soudu nemohl být jiný, neboť i za situace, v němž by důvod ukončení pracovního poměru byl považován za hodnotící soud, by nedostál výše stanoveným požadavkům vylučujícím zásah do osobnosti žalobce. Na dané otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Odvolací soud se též důsledně zabýval možnou eliminací nemajetkové újmy svépomocí žalobce. Zopakoval, že prezident republiky je nejvyšším ústavním činitelem České republiky, jeho projev v televizním pořadu má jinou váhu, než dodatečné komentáře žalobce na sociálních sítích či internetovém serveru. Dovolací soud tak neshledal, že by se odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím odchýlil od závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je dovolatelka povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, jež sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání), náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem tedy ve výši 4 114 Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru