Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1877/2014Usnesení NS ze dne 17.06.2015

HeslaPromlčení
Odpovědnost státu za škodu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1877.2014.1
Dotčené předpisy

§ 100 obč. zák.

§ 112 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1877/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce: J. N., zastoupený JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 210.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 258/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013, č. j. 54 Co 378/2013-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) domáhal po žalované zaplacení částky 210.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tak, že v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, v řízení vedeném proti konkrétním osobám podílejícím se na činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s., bylo žalobci znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči těmto konkrétním osobám.

Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně. V dřívějším průběhu řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 4. 2012, č. j. 15 C 258/2011-77, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 200.000 Kč + 10.000 Kč ážia s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 9. 2012, č. j. 54 Co 330/2012-102, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č. j. 15 C 258/2011-127, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 200.000 Kč + 10.000 Kč ážia s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 54 Co 378/2013-153, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř., dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné.

Podle napadeného rozsudku je správným závěr soudu prvního stupně ohledně stavení promlčecí doby po dobu trvání trestního stíhání. Dnem, kdy se žalobce připojil k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody, došlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák., a promlčecí doba začala znovu běžet až okamžikem odložení věci. Soud prvního stupně učinil správný závěr o nedostatku příčinné souvislosti, resp. o předčasnosti žaloby. Je třeba mít na zřeteli, že odpovědnost státu za škodu má subsidiární povahu. Žalobce se tak mohl po žalované domáhat náhrady škody až tehdy, pokud by se jí nemohl úspěšně domáhat po osobách, vůči kterým bylo vedeno trestní stíhání. Žalobce však proti těmto osobám (škůdcům) nepodal žalobu, byť se domníval, že je jeho nárok promlčen. Žalobce ani netvrdil, že by se se svým nárokem na uvedené osoby obrátil. Závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě nejsou naplněny podmínky odpovědnosti státu, je tak správný. Odvolací soud též pro úplnost poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1157/2013, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že došlo-li, byť na základě možného nesprávného úředního postupu, k rozhodnutí policejního orgánu, jímž byla věc podle § 159a odst. 2 tr. řádu odložena, lze odpovědnost státu dovozovat jen z titulu nezákonného rozhodnutí, že nezákonnost takového rozhodnutí mohou namítat i poškození, kteří se do řízení přihlásili se svým nárokem na náhradu škody, avšak v takovém případě by musela být splněna podmínka zrušení rozhodnutí o odložení věci pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která v posuzované věci splněna nebyla.

Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. K tomu dodává, že by dovolací soud měl řešit odlišným způsobem otázkou, zda došlo ke stavení promlčecí doby, a tedy ke splnění podmínek ustanovení § 112 obč. zák, pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno (usnesením o odložení věci), že trestní stíhání, v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Na rozdíl od názoru projeveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, má žalobce za to, že v důsledku odložení věci nedocházelo ke stavení promlčecí lhůty, neboť nulitní (nicotné) trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky. Ke stavení promlčecí lhůty by docházelo jen tehdy, pokud by bylo trestní stíhání zahájeno bezchybně.

S totožnou argumentací, jakou žalobce vznáší v dovolání, se dovolací soud vypořádal již v usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1861/2014. V uvedeném rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že námitky, jimiž je rozporována správnost dosavadních judikatorních závěrů, vycházejí z přehlédnutí funkce institutu promlčení a konstrukce promlčecí lhůty, a tedy ani neodůvodňují změnu rozhodovací praxe. Dovolací soud vysvětlil, že institut promlčení je mimo jiné projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt (tj. zákony jsou psány pro bdělé, popř. práva patří bdělým) a ve světle této zásady je třeba hledat odpověď na nastíněnou právní otázku. Jestliže dovolatel (poškozený) uplatnil své právo na náhradu škody v rámci trestního řízení, lze ho považovat za bdělého. Z pohledu škůdce nevzniká nejistota, zda se poškozený bude snažit o přinucení dlužníka k úhradě dluhu i s pomocí donucení, neboť se tak již ze strany poškozeného stalo. Jelikož žalobce v nyní souzené věci neuvedl argument, se kterým by se dovolací soud nevypořádal již v dřívějším rozhodnutí, na které je výše odkazováno, nebylo důvodným uvažovat o změně rozhodovací praxe, proti které je v dovolání brojeno. V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.

Žalobce se dovolává i do rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru