Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Cdo 1863/2015Usnesení NS ze dne 23.09.2015

HeslaDovolací důvody
Odpovědnost státu za škodu
Náklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1863.2015.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3322/15 ze dne 23.02.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

30 Cdo 1863/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, identifikační číslo osoby 246 57 344, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.219.973,- s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 105/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 55 Co 420/2014-217, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. června 2014, č. j. 7 C 105/2012-156, výrokem I. konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který v označených správních věcech nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění (zákon o elektronických komunikacích), bylo porušeno právo žalobkyně, dále výrokem II. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.219.973,- Kč s příslušenstvím, a konečně výrokem III. rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2014, č. j. 55 Co 420/2014-217, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně (v jeho napadených výrocích) II. a III. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že (pokud jde o zamítavý meritorní výrok) soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu v daných řízeních došlo a jeho úvahy ohledně zadostiučinění žalobkyni se pohybují v rámci zákonné úpravy § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) v předmětné materii a vyložil, že s ohledem na okolnosti případu a postup žalobkyně ve správních řízeních je správný závěr nalézacího soudu, že objektivní význam předmětných řízení byl pro žalobkyni v podstatě nepatrný, takže zde nebyl důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích.

Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; náklady řízení vzniklé žalobkyni za právní zastoupení advokátem totiž nebyly vynaloženy účelně (odvolací soud pro stručnost odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a zdůraznil, že toto rozhodnutí je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně zastoupená advokátem včasné dovolání, které však není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak proto, že jak rozhodnutí odvolacího soudu o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk, tak i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2015 (a jenž rovněž prošel „testem ústavnosti“ – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2015, sp. zn. III. ÚS 373/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soud http://nalus.usoud.cz) vyložil a odůvodnil právní názor, že v řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk spolu úzce souvisí konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu (orgánu) za toto porušení není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva, mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 zákona Odpšk) a příslušný úřad se za ně omluvil, a má-li soud následně tuto formu zadostiučinění za přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Způsob vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti.

Rovněž Ústavní soud ve svém aktuálním rozhodnutí – usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/15, připomenul, že stávající právní úprava OdpŠk připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích, což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo „pouze“ konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ani rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nekoliduje s judikaturou dovolacího ani Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, nebo ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3264/2014, proti kterému byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. května 2015, sp. zn. II. ÚS 1287/2015, odmítnuta) a dovolání proti němu tak rovněž není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalobkyně ve smyslu § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru